Jsou ocvočkovaní jedinci také cvoci?

Tetování, piercing a další ozdobné či zkrášlující prvky jsou po objevu Ötziho známy přinejmenším 5300 let. Vykopávky na Středním východě je zjišťují před čtyřmi tisíciletími a v knize Genesis je zaznamenáno, jaké šperky poslal Abraham své budoucí snaše: Když se velbloudi napili, vzal muž zlatý nosní kroužek o váze půl šekelu a dva náramky pro ni o váze deseti šekelů zlata (Gn 24,23). Pátá kniha Mojžíšova pak mezi dalšími pravidly doporučuje také koncizní aplikační postupy (tehdejší guidelines): Kdyby ti (otrok) řekl: „Nechci od tebe odejít,“ protože miluje tebe i tvůj dům a je mu u tebe dobře, vezmeš šídlo, připíchneš mu ucho ke dveřím a bude provždy tvým otrokem. Totéž učiníš i své otrokyni (Dt 15,16–17).

Kromě zdobicí funkce měly tyto dodatečně vytvořené atributy i účel rituální; bránily vstupu démonů do těla přirozenými otvory a zároveň jejich instalace poskytovaly oběť bohům ve formě bolesti a krve. Piercing jazyka pravděpodobně první praktikovali středoameričtí Indiáni – Aztékové, Mayové – ale daleko na severu též Kwakiutlové a Tliglitové. Evropský Ötzi z rakouského ledovce měl šíp v zádech (to nebyl piercing) a k tomu 7–11 milimetrové otvory v ušních lalůčcích. Na rozdíl od dnešní doby nebyl v historii shledán piercing pupku. Za ideály krásy v různých kulturách byly považovány také arteficiálně vytvořené deformity lebky, páteře a končetin. Neopominutelný je sociální význam piercingu, určující přináležitost ke skupině a snad také označení hierarchického postavení.

V civilizaci, které jsme navyklí říkat euroamerická, byl po dlouhou dobu běžný jen piercing ušních lalůčků u žen. Výjimečně používali tento postup též námořníci s odůvodněním, že zlatý kroužek v uchu jim zlepšuje zrak (akupunkturní bod?). Poslední čtvrtstoletí přineslo významný nárůst tohoto jevu, takže někteří jeho protagonisté, vesměs majitelé piercingových a tetovacích salonů, poněkud nabubřele mluví o „hnutí“. Nejčastějšími kandidáty piercingu jsou mladí lidé od 12 do 24 let, nicméně se v sledovaných souborech vyskytují i šedesátníci. Ženy vyhledávají tyto služby prokazatelně více než muži. Místa, kam jsou po vpichu dutou jehlou umisťovány kovové či jiné nerostné materiály, bývají rozeseta po celém těle, od výše zmíněných „standardních“, přes zuby až po genitál. Objevují se též různé inovace, například vpravování nevstřebatelných materiálů do podkoží, a to nejen silikonové vložky do prsů.

Medicínu piercing dlouho zajímal jen jako zdroj nejrůznějších alergických a zánětlivých komplikací zákroků provedených často pokoutně a za nevysokých hygienických standardů. Existují desítky prací popisujících stomatologické problémy, které vycházejí ze zásahů nejen přímo na zubech (vsazování drahokamů do řezáků), ale i na sliznicích při zavádění cizích těles do rtů, místní, celkové (včetně hepatitidy B) i metastaticky šířené záněty až po mnohočetný absces mozku, dermatologické reakce, vystupující jizvy či komplikace při neodkladných operacích.

Mnozí sociologové, kteří se této problematice věnují, uzavírají, že na rozdíl od původní sociální funkce (příslušnosti ke společenství) má piercing signalizovat vystoupení z „hlavního proudu konzumní společnosti“, paradoxně však jeho nositelé vytvářejí nové (jinak) konzumní společenství. Osobní důvody, uváděné jedinci vyzpovídanými v různých výzkumech, jdou od touhy po zkrášlení přes zvýšení sexuální atraktivity, pocit síly, náhražku iniciačních rituálů až po projevy vzdoru vůči rodičovské autoritě. Přestože se pan doktor A. Stirn¹⁾ snaží prosadit ušlechtilou ideu, že na toto počínání nemáme hledět jako na sebepoškozující akt prováděný okrajovými společenskými skupinami (a jedním dechem dodává, že piercing se významně častěji objevuje u mladých nezaměstnaných), většinová společnost vnímá ocvočkované jedince jako příslušníky drobet nevrle přijímané subkultury, vyznačující se nebezpečnou psychopatologií.

A právě této charakteristice je věnována práce, která mapuje výskyt psychopatologické symptomatologie mezi nositeli piercingu.²⁾ Autoři provedli metaanalýzu celkem 23 studií věnovaných tomuto tématu s následujícími závěry: prevalence piercingu v celé populaci se pohybuje od sedmi do čtrnácti procent, přičemž u adolescentů je toto číslo třikrát vyšší. Již podceňování nebezpečí infekce řadí chování kandidátů na piercing mezi chování „vysoce riziková“. Autoři tedy analyzovali také spojitost s ostatními typy jednání, která jsou za obdobně riziková považována. Vypočítaná míra pravděpodobnosti (oddsratio – OR) je pak číslo vyjadřující, kolikrát (ve srovnání se standardní populací) je větší pravděpodobnost, že se sledované dvě skutečnosti vyskytnou společně.

Pro nadměrné užívání alkoholu je míra pravděpodobnosti 5,5, pro kouření tabáku 3,1 a pro užívání drog (navzdory jedné studii, která žádného drogistu nenašla!) u mužů 2,2, zatímco u žen 4,1. Několik sledovaných studií také popsalo vysoce rizikové sexuální chování, činy nebo jednání ve stylu ruské rulety, patologické hráčství a rizikové jednání v souvislosti s požitím alkoholu. Ne zcela konzistentní jsou nálezy týkající se výskytu poruch příjmu potravy a zároveň depresivních příznaků, protože práce, které tyto souvislosti sledovaly, nestavěly na jednotném východisku. Významnější souvislosti však byly shledány ve vztahu k osobnostním charakteristikám. Pro antisociální jednání byla míra pravděpodobnosti 2,6, což bylo spojeno jak s impulzivitou, tak s necitlivými postoji. Zlobné reakce se ukázaly jako předpověď požadavku o piercing v budoucnosti u mužů i u žen.

Studie tak postihuje především souběh rizikového chování a některé osobnostní rysy jedinců s piercingem. Autoři si jsou vědomi určitého zúžení pohledu a doporučují zaměřit se v příštích sledováních ještě na další okolnosti, například na sebevražedné myšlenky a pokusy v minulosti, dynamiku osobnostních charakteristik i postojů a také na větší znalost problematiky s možností cílené intervence u praktických lékařů, kteří se s touto populací setkávají nejčastěji.