Kuriózní uzdravení

Všichni známe příběhy, které se vymykají ze statistického rámce vědecké medicíny a nad kterými jsme zůstali stát v úžasu. Medicína se však zajímá spíše o to, jak se nemoci mají potírat, než o to, kudy a jak probíhají samoúzdravné pochody. Zatímco psychogenně podmíněná zhoršení zdravotního stavu a úmrtí se právem dostala do oblasti zájmu vědecké medicíny (stresové koncepce, woodoo smrt), netěší se zázračná uzdravení ani další „anekdotické příběhy“ zdaleka takové pozornosti, jakou zasluhují, a jsou často odkazovány do oblasti metafyziky.

Recenzovaná knížka přináší takových příběhů osm. První z nich je společným dílem obou autorů a zaznamenává zázračné uzdravení Otce J. M. Veselého z neblaze probíhající těžké otravy krve. V roce 1955 v želivském internačním středisku pro kněze se mu na mnoha místech udělaly abscesy (hlízy plné hnisu). Onemocnění bylo provázeno sekundárním nefrotickým syndromem, projevujícím se otoky. Kapitola podrobně popisuje nejen vývoj chorobného a úzdravného procesu, ale i následná zkoumání vatikánské Kongregace pro svatořečení, která svými závěry přispěla k blahořečení dominikánského kněze Hyacinta Marie Cormiera.

Další příběhy pocházejí již z pera docenta Kaly, a jsou proto situovány vesměs do jeho profesionální oblasti. Případ 73letého muže, který po opakovaném masivním subdurálním krvácení (pod tvrdou plenou mozkovou) prožil několik měsíců v bezvědomí, ošetřujícím personálem byl již „odepisován“ – a po roce se objevil v autorově ambulanci jako dobře oblečený a kultivovaně vystupující starší muž. Etická rozvaha o nákladech versus efektivnosti intenzivní péče v takových případech rezonuje rovněž s každodenní zkušeností každého lékaře. Z autorova textu cituji: Politikové prý vědí, že peněz ve zdravotnictví je dost a lékařů snad až příliš. Chybí mi jejich jistota. Snad by si troufli i na selekci léčitelných a neléčitelných pacientů. Tuto funkci bych jim však určitě nesvěřil… O postavení zdravotníků v našem státě se raději nebudu zmiňovat vůbec.

Také další popisované případy jako by byly ilustrací známého provolání: Člověk vydrží víc než zvíře, jen mu dát příležitost! Kuriózní nález kostěného výrůstku na jednom z krčních obratlů, který téměř uzavíral páteřní kanál a který změnil během let v postižené oblasti tvar míchy do podoby úzkého pásku, atypický průběh míšního otřesu, jehož důsledkem byla opožděná přechodná obrna obou dolních končetin, heroické řešení otoku mozku, spontánně vymizelé mozkové nádory a neuvěřitelný příběh ženy střelené z revolveru „přímo mezi oči“, jíž zachránila život anomálně silná lebka, takže střela změnila směr a vydala se cestou mezi lebečními kostmi a kůží hlavy.

Závěrečná kapitola je poeticky zpracovaným textem o láskyplné službě pacientce s dětskou obrnou (poliomyelitidou), o křesťanském chápání oběti jako činu, který nepřináší ztrátu, ale pocit radosti. Nejde přitom o idealizující slzotvorný slaďák, kritické připomínky týkající se prostředí vytvářeného naší společností „vozíčkářům“ jsou pregnantní: Zdravý člověk, svobodný v pohybu a jiných projevech své vůle, často nese známky podvýživy smyslů a ducha… Bezbariérový dům v ulici a městě plném bariér je bidýlko pro kanára ve velkém zámeckém pokoji s tím, že bidýlko obklopuje velká drátěná klec. Klec je bezbariérová. Kanár v ní má naprostou volnost pohybu. Majitel kanára splnil svou povinnost. Kanár je v bezpečí a má se „dobře“.

Chirurgové většinou nepíší rádi, a to ani překladové zprávy. Pokud však v této činnosti najdou zalíbení, jsou jejich výsledky stejně zdařilé jako jejich operace. Domnívám se, že je to dáno jejich schopností vnímat ostře detail, a přitom neztratit souvislost se stavbou a činností celku. Recenzovaná knížka zaslouží zájem jak odborné, tak široké čtenářské obce.