Jiří George Kukla a jeho přínos poznání kvartéru

Jiří (později Jiří George) Kukla stojí na počátku systematických výzkumů hned několika oborů. Jde zejména o propojování geologie s archeologií, o využití geologie při studiu klimatických změn minulosti a obecně o výzkum holocénu – poslední meziledové doby, jíž se geologové dříve prakticky nevěnovali. A protože přirozené změny klimatu tvoří referenční rámec pro posuzování současných, již i lidmi ovlivněných změn klimatu a prostředí, stává se v Kuklově pojetí geologie, jinak typický obor zabývající se minulostí Země, i prostředkem k poznání budoucnosti.

Jako student a později asistent Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (1948–1953) se intenzivně věnoval výzkumu jeskyní, a to zejména v Českém krasu, později v Bozkově u Semil a jinde. Již v té době se pro své odvážné kousky (např. podplavání neznámého jeskynního sifonu v Bozkovských jeskyních bez jakékoliv výstroje) stával legendou. Jako jeden z objevitelů se účastnil průzkumu Koněpruských jeskyní. Diplomovou práci zpracovával na téma krasových výplní na Zlatém koni u Koněprus, kde jej školili R. Kettner a J. Koutek. Velice důležité je, že jak Kukla, tak jeho starší kolega a dlouholetý přítel V. Ložek navazovali na práci J. Petrboka a starších přírodovědců (J. Babora i dalších), která sahala až do konce 19. století. Pro tuto školu, jejíž zaměření pokračuje, je typický interdisciplinární přístup mezi biologií a geologií, určitý sociální či filosofický přesah, aktivity směřující k ochraně přírody a v nemalé míře i jistý dobrodružný prvek, projevující se například prací v méně bezpečných částech světa.

Počátkem padesátých let publikoval J. Kukla řadu spíše regionálních prací, napsal i několik nepublikovaných zpráv se speleologickou tematikou včetně dílčích soupisů jeskyní Českého krasu. Po skončení studií v r. 1953 pracoval až do r. 1958 jako hlavní geolog vyhledávacího výzkumu na nerudné suroviny. Zabýval se tehdy zejména ložisky kaolinů, štěrků a vápence. Neočekávala se od něj vědecká činnost, ale zajištění surovinové soběstačnosti. Tato práce jej posléze přivedla v podobné funkci na Kubu, kde pracoval i pod vedením Che Guevary, který tehdy zastával funkci ministra hospodářství.

V letech 1958–1968 pracoval v Archeologickém ústavu, další tři roky v Geologickém ústavu ČSAV. Spolupráce s významným paleolitickým archeologem F. Proškem a přírodovědcem V. Ložkem jej přivedla ke studiu sprašových sérií. Spraše jako půdy ledové doby v sobě obsahují vrstvy hnědých půd i černozemí, které se vyvíjely v teplých obdobích meziledových dob. V padesátých a šedesátých letech byly v provozu obrovské cihelny, které umožňovaly detailní studium počtu a vývoje ledových i meziledových dob. Klasickou světovou lokalitou se stal zejména Červený vrch v Brně, Sedlec v Praze 6, Sedlec u Kutné Hory, Modřice, Dolní Věstonice a povážské lokality. Oproti dřívějším názorům ukazovaly sprašové profily, že muselo existovat nejméně 20 ledových dob. K podobným závěrům došel i výzkum hlubokomořských sedimentů. Zásadním zjištěním bylo, že je možné korelovat klimatický vývoj v oceánu a na pevnině. Počátkem sedmdesátých let se tak za Kuklova výrazného přispění rozvinula nová disciplína – studium globálních klimatických změn.

V té době projevila o Kuklovy výzkumy mimořádný zájem Columbia University v New Yorku. Americké sprašové sedimenty jsou chudé, neobsahují tak detailní klimatický záznam, jak to známe ze střední Evropy. Podle ústního sdělení významného paleoklimatologa R. Fairbridge, který za války pracoval pro britskou tajnou službu a dále udržoval řadu kontaktů, se podařilo, aby Kukla mohl i se svou ženou Helenou v r. 1971 legálně odejít do USA. Traduje se, že americká strana měla na oplátku zajistit významného mozkového specialistu, který stabilizoval zdravotní stav L. Svobody (tuto část příběhu se z dalších zdrojů nepodařilo ověřit). Nicméně od počátku sedmdesátých let pracoval J. Kukla na Columbia University v různých vedoucích funkcích. Podnikl rovněž řadu cest a paleoklimatických výzkumů – např. v Argentině, Antarktidě, západní Evropě a Číně. V té době již v podstatě rozvíjel detailní stratigrafické a paleoklimatologické členění čtvrtohor. Mnohokrát se angažoval v otázkách současných klimatických změn, a většinou zastával stanovisko, že spějeme k další době ledové. Mezitím se však na jeho pracovišti rozvíjela opačná hypotéza globálního oteplování (W. Broecker).

V osmdesátých a devadesátých letech nadále publikoval, ale za vlastní těžiště jeho práce lze považovat zejména propojování lidí, vytváření paleoklimatické komunity a organizaci několika sympozií, která měla závažný či klíčový dopad na světovou vědu a předešla řadu podobných akcí o celá desetiletí. Šlo např. o konference When will present Interglacial end? (1972), To feed the World. What do to with Changing Climate (1974), Snow Watch (1980), Third Millenium BC Climate Change and the Old World Social Collapse (1994) a řadu dalších akcí.

Ve zpětném pohledu vnímáme dva aspekty Kuklovy celoživotní práce. Tím prvním je zásadní přínos světové vědě, která na konci šedesátých let opouštěla paradigma několika (4–6) ledových dob a směřovala ke globálnímu pojetí velice dynamických klimatických změn. Tento svět se mezitím stal náplní téměř každodenního zpravodajství velkých médií. Paradoxně z této části jeho života nalezneme jen několik málo tzv. „hodnotných prací“. Místo toho Kukla přesvědčivě dokumentoval mnohost ledových dob, rychlost změn a někdy i katastrofický závěr teplých klimatických cyklů, jak se projevuje například vrstvičkou hlinopísků (pellet sands) ve sprašových sériích. Druhým přínosem je dlouholeté rozvíjení a zpřesňování velké globální klimatologie. V této části života Kukla představuje sice výrazného, ale v kontextu světové vědy přece jen řadového vědce. Pracoval na několika tématech – například na poznání Milankovićových cyklů, které v rozmezí 20 000–100 000 let řídí globální klima, a dále na roli ročního chodu insolace a albeda jako řídicího či spouštěcího mechanismu globálních změn. Kromě toho jej zajímaly klimatické změny v holocénu, zejména v přítomnosti, a jejich dopad na současnou globální proměnu.

Podobně jako svým odvážným životem a zvláštním smyslem pro humor proslul J. Kukla mezi českými jeskyňáři a později archeology i geology, stal se zdrojem různých politicky a genderově nekorektních legend i mezi kolegy v USA. Dodnes je citován jeho výrok pro časopis Playboy, že v době ledové budou i ženy chladné.