Data z almar

Velká část současné sociologické produkce má esejistickou povahu, často je přitom postavena na takzvaném kvalitativním výzkumu. Tento způsob vědy budí podezření u kolegů-přírodovědců a neodpovídá představám veřejnosti o seriózním sociologickém výzkumu. Kvalitativní výzkum má však své přednosti: Dává poměrně volnou ruku badatelově invenci. Jeho poznání není závislé na těžkopádném procesu exaktního statistického výzkumu, který si sociologové osvojili na základě principů přírodovědných experimentů. Na druhé straně musí výzkumník, který staví své poznání na kvalitativních postupech, například na hloubkových rozhovorech, čelit svodu neodůvodněných spekulací a dojmů.

Je příznačné, že ke kvalitativním sociologickým šetřením tíhnou v diplomových pracích studenti. V mylném domnění, že kvalitativní výzkum na ně klade menší nároky, považují statistické kvantitativní postupy za obtížné. Lekají se vytváření reprezentativních vzorků, nedaří se jim adekvátní operacionalizace, chtějí se vyhnout matematickému aparátu při zpracování dat. Zarážejí je i specifická pravidla práce v terénu; jak je pochopitelné, chtějí se vyhnout poněkud umělé situaci, v níž mají při standardizovaném dotazování hovořit s respondenty.

Badatelé a studenti zapomínají, že existuje i jiná výzkumná cesta, navíc méně nákladná. Není vždy nezbytné provádět vlastní terénní výzkum, stačí se obrátit ke statistickým informacím, které pořídili jejich kolegové specializovaní na sběr hromadných dat, a zpracovat informace sekundárně. Tento postup navíc skýtá možnost sledovat vývoj v časových řadách. A konečně pro sociologa, který se odhodlal k vlastnímu výzkumu na specifické téma, bývají celostátní šetření cenným zdrojem komparativních dat. Tím spíš, když jsou nyní statistická šetření harmonizována režií Eurostatu v rámci celé Evropské unie.

Můžeme myslet na sčítání lidu, domů a bytů, tematicky orientované mikrocensy (výběrová šetření), na rutinní reprezentativní výzkumy postojů, výzkumy veřejného mínění a četné další databáze. Výsledky organizačně i finančně náročných reprezentativních výzkumů a na nich postavených publikací bývají vytěženy jen z malé části. Často je čeká pověstná „almarizace“, dnes spíš uzavření do elektronických databází, které už málokdo otevře.

Nedostatek komunikace mezi statistiky a sociology plodí několikanásobnou škodu. Jiří Večerník se ji pokouší zmírnit. Vydal knihu, která chce „vyplnit mezeru mezi značným potenciálem disponibilních dat z různých reprezentativních výzkumů a jejich doposud omezeným využitím a prezentací… Pokud odkazy na data a literaturu budou další badatele motivovat k tomu, aby je užili s větší důkladností a širším záběrem, bude účel knihy naplněn.“. Tak charakterizuje cíl knihy autor, jehož oborem je ekonomická sociologie a jehož dlouholetou metodou je práce se statistickými daty. S příznačnou věcností a, zdálo by se, skromně.

Díky přesvědčivosti, s níž Večerník s daty pracuje, lze v její naplnění doufat. Tím však význam knihy nekončí. Autorovi slouží statistická data jako empirická opora obecnějšího a hlubšího sociologického poznání, zakotveného v existujících teoriích. Kniha přitom má široký záběr. Rámují jej čtyři stěžejní témata: politická opatření, socio-ekonomické nerovnosti, struktury a hodnoty. Jednotlivé kapitoly se zabývají například vývojem pracovního trhu, otázkami spojenými se sociální inkluzí, analýzou a interpretací rozdílů v úrovni příjmů, otázkami daňového systému a redistribucemi státních financí, problémem střední třídy, situací důchodců a problémy spojenými s chudobou i se vznikem konzumní společnosti.

Ve Večerníkově knize jsou nápadné relativizující slovní obraty jako „on the one hand – on the other hand“, „ambiguous course“, časté odporovací spojky „nevertheless“ a jiné. Jako by knihu provázelo latentní kladení otázek. Ve statisticky založeném textu je to vzácný a překvapivý způsob sdělování, u expertů vládnoucích čísly jsme zvyklí spíš na kategorická tvrzení.

Analytický a interpretační odstup, plodící otázky, je zvlášť cenný v roce, kdy se ohlížíme za uplynulými dvaceti lety, kdy čteme a slyšíme vyhrocené soudy. Text se zabývá současnou společností; je však zřejmé, že ji nelze pochopit bez adekvátního pohledu na život společnosti za socialismu. Bezpředsudečný pohled na socialistickou éru pomáhá pochopit povahu proměn společnosti v devadesátých letech a nepochybně i problémy společnosti současné. Reflexe přechodu od komunistického režimu je přítomna ve většině kapitol, je implicitní výkladovou linií. Explicitně je shrnuta v dvanácté kapitole. Jak Večerník konstatuje, socialistická společnost nebyla doposud podrobena hlubší sociologické analýze; nejen ve své době – jak je pochopitelné –, ale vlastně ani po roce 1990. Večerníkova kniha tento dluh částečně splácí, jakkoliv to není jejím přímým záměrem.

Na rozdíl od náhledu některých žurnalistů a temperamentních badatelů Večerníkův střízlivý ekonomický a sociologický pohled nevidí dědictví komunistické éry jako totální katastrofu. Nejde snad o to, že by stinné stránky komunismu byly kompenzovány jeho stránkami světlými. Kniha nalézá spíš jakýsi paradox: k totální katastrofě ve společnosti nedošlo díky tomu, že se centrálně řízenému režimu nepodařilo vtisknout komunistické ideje a záměry do chování lidí tak, jak chtěl. Díky pevnému zakotvení společnosti v kultuře a – dodejme – v antropologické podstatě nedokázal odstranit „buržoazní předsudky“, zejména ty, které tkvěly i v základních lidských hodnotách, například v rodinných a mezilidských vazbách.

Dobrý text se pozná nejen podle toho, co objevuje nového, ale možná především podle toho, že si čtenář při četbě klade otázky. Večerníkova knížka jich evokuje řadu. Nad některými pasážemi se znovu vynoří dávno zapomenutá otázka, kterou vyjadřovali na sklonku roku 1989 a na začátku devadesátých let někteří evropští intelektuálové: Dokážou postkomunistické země obrátit svou ekonomickou zaostalost ve výhodu? Necháme-li stranou zachráněné venkovské chalupy a původní habitus městských fasád, byla tato otázka a naděje již jednou definitivně zodpovězena záporně. A statistiky indikující názor Čechů na životní úroveň své domácnosti to znovu potvrzují.

Otázka však pokračuje: Co je příčinou toho, že na konci 20. století občané a politici postkomunistických zemí nenahlédli úskalí neoliberálních ekonomik a konzumního života a nepokusili se jim vyhnout? Ta úskalí nám přece nebyla utajena, tušili jsme je. Leccos proniklo železnou oponou, v některých obdobích cenzura zvlažněla, v šedesátých letech a znovu koncem let osmdesátých nesměle vycházelo na veřejnost kritické myšlení českých a slovenských autorů. O explozi informací po roce 1989 nehovoříc.

Večerník připomíná, že komunistická a kapitalistická společnost, resp. „komunistický člověk“ a „homo oeconomicus“ neoklasické ekonomie, mají některé společné rysy, společné jmenovatele. Neostýchá se je chápat a prezentovat jako rysy riskantní: individualizace, vytěsnění morálky a materializace života. Malá efektivita socialistické ekonomiky a rigidní komunistický režim tyto trendy přiškrcovaly, tržní ekonomika jim poskytla živnou půdu a ony rozkvetly. Večerníkovy údaje přesvědčivě dokládají, jak silně propadli lidé v České republice možnostem spotřeby.

Nejde však jen o oblast spotřeby a ekonomie vůbec. Na švu mezi komunistickým a kapitalistickým režimem se vytvořily podmínky pro vznik zvláštního fenoménu. V roce 1990 se v důsledku „donedávna potlačených struktur a organizací“ uvolnila velká energie v podobě zájmu občanů o veřejné věci. V zemi se vyrojilo množství iniciativ, do jejichž čela se postavili lidé doposud žijící převážně ve vnitřním exilu. Byli přesvědčeni o tom, že nastal okamžik velké nápravy společenských poměrů a lidských věcí vůbec. Jejím populárním ztělesněním byl Václav Havel, jejími každodenními aktéry byli drobní podnikatelé, lidé hledající alternativní profesní a životní dráhy, „idealisté“ zakládající nové politické strany nebo prostě kandidující do místních zastupitelstev.

Snahy těchto lidí nakonec nedosáhly výsledků, které vysnila popřevratová přání. „Obchůdky“, jimž polistopadový prezident tolik přál, jsou dávno pohlceny obchodními řetězci, většina z porevolučních venkovských starostů a zastupitelů odmítá kandidovat, politické strany založené na proklamaci i víře v idealismus ztroskotaly, aktivisté ekologických iniciativ zakoupili automobily. Střízlivé analýzy Jiřího Večerníka, zabývající se různými aspekty polistopadového vývoje společnosti a ekonomiky, pomáhají čtenáři bez rozhorlení přemýšlet, proč se to stalo. Kniha, která má povzbudit sociology, aby vyňali informace z „almar“ a serverů, může být dobrým korektivem ve vášnivých debatách kolem dvacátého výročí velkých společenských proměn. Do budoucích let bude cenným příspěvkem pro další sociologické poznávání české společnosti.