Svět, v němž žijeme, nemá jen jednu tvář

Letos si připomínáme smutné výročí pěti let od úmrtí Ernsta Mayra (1904–2005), jednoho z největších biologů 20. století. Sahaje po českém překladu jeho knihy z roku 2001 Co je evoluce, těžko jsem se bránil prazvláštnímu pocitu fascinovaného očekávání. Jak také jinak, držíte-li v rukou poutavě nazvané dílo člověka, jemuž biologie vděčí za tolik – mimo jiné například za všeobecně přijímanou definici biologického druhu. Jak také jinak, držíte-li v rukou v zásadě recentní knihu muže, kterému bylo tolik, kolik je dnes vám, už v roce, kdy František Běhounek ztroskotal se vzducholodí Italia u severního pólu a kdy se narodil J. D. Watson (1928). A snad právě z přemíry obdivu a očekávání mě překvapivě už první stránky zklamaly.

Dvanáct kapitol knihy je rozděleno do čtyř samostatných částí, z nichž první je věnována důkazům, které podporují myšlenku evoluce, druhá se zabývá vysvětlením evolučních změn a adaptací, třetí popisuje vznik, evoluci a význam biologické diverzity a čtvrtá je pokusem o nástin evoluce člověka. Mayr hned v úvodu upozorňuje, že mu jde především o popularizaci, která nepůjde do hloubky. Snad právě proto jsem si sliboval více od první kapitoly, která slouží jako historický vstup do dějin evolučního myšlení. Vše je odbyto na osmi stránkách textu, který je sice didakticky clare et distincte, ovšem svou stručností budí dojmem středoškolského taháku a zvídavého čtenáře tak příliš neuspokojí.

Druhá a třetí kapitola se zabývají důkazy evoluce a vývojem života na Zemi a člověk zde narazí hned na několik nepřesností, které mohou sice padat na vrub didaktického zjednodušení textu ve smyslu „všechno víme, žádné obavy“, nabízí se ale otázka, jak moc v těchto případech účel světí prostředky. Když se na s. 70 dovídáme, že se na vzniku eukaryontní buňky musely podílet spirochety jako zdroj cilií (řasinek), a o dvě stránky dále, že na vzniku jádra buňky se symbióza očividně nepodílela, nelze se strachem nepomyslet na ty, jimž je kniha věnována (mezi jinými i „…kreacionistům, kteří se chtějí dozvědět více…“), a nezbývá než doufat, že i oni budou brát podobná vyjádření s jistou rezervou. Dodnes nemáme důkaz pro teorii, že eukaryontní bičíky mají něco společného se spirochetami, zato o buněčném jádru víme minimálně to, že hostí mnoho genů pocházejících z bakteriálních endosymbiontů. Čtenář neznalý hlubších souvislostí tak musí mít stále na paměti, že evoluční biologie je dynamický, neustále se vyvíjející obor a kategoricky znějící tvrzení v něm mají vždy své omezující podmínky, k nimž je nutno přihlédnout – většinou současný stav znalostí.

Abychom si hned uvedli opačný pól: na s. 89 Mayr v miniodstavci věnovaném evoluci rostlin (jako tradičně velmi odbytém tématu, což lze namnoze vyčítat mnoha knihám aspirujícím na lichotivý epiteton „ucelený“ přehled evoluce, např. i Dawkinsově Příběhu předka) píše, že „při dobývání nehostinné souše možná sehrály důležitou roli symbiotické houby“. Nuže, arbuskulární mykorhizní houby tuto důležitou roli sehrály určitě. Podobných hrátek se slovy by se našlo více a nelze je označit přímo za chyby, nicméně vzhledem k okruhu čtenářů, jimž je kniha určena, je důležité na ně alespoň upozornit. Mimo to se ale v textu sem tam objeví i pasáže, které nelze právě kvůli tomuto důvodu opominout. Že Mayr nikdy neuznal Woesův třídoménový systém organizace živého světa, je otázkou osobního náhledu na interpretaci sofistikované třicetileté diskuse argumentů pro a proti, přesto je vůči široké veřejnosti značně nefér zatajit schéma, které současná evoluční biologie přijala za své, a označit archebakterie jako pouhé „jedno pododdělení“ bakterií. Pokud možno ještě žalostnější je pak věta ze s. 72: „Získávání organel pravděpodobně proběhlo v určité posloupnosti, protože některá jednoduchá dodnes žijící eukaryota nemají ani mitochondrie, ani jiné vnitrobuněčné organely.“ Hypotéza Archezoa neboli představa, že existují eukaryota primárně amitochondriální, dokonávala v odborné literatuře ještě před sklonkem starého tisíciletí a Mayrovo tvrzení zde tak působí jako ošklivý anachronismus.

Aby se však nezdálo, že chci jen kritizovat, což je stejně vděčné jako snadné. Je nutno říci, že knihu jsem dočítal s velmi příjemným pocitem. Předně Mayr ji napsal ve svých sedmadevadesáti (!) letech. Komu je tolik, jako bylo Mayrovi, a napsal v tom věku výbornou populárně naučnou knihu, za kterou by se nemusel stydět ani akademik o půl století mladší, nechť hodí kamenem. Navzdory několika výtkám, které lze nakonec vždy relativizovat a zlehčit poukazem na účel knihy (jak ví každý, kdo byl někdy nucen zpracovat a předložit odbornou látku širšímu okruhu laických příjemců), jde o dobře promyšlené a propracované dílo; zvláště druhá a třetí část knihy si zaslouží kladné hodnocení. Problematiku přírodního výběru, vznik adaptací a speciačních událostí Mayr podal srozumitelně a stravitelně každému, kdo hledá jasné odpovědi na své otázky, a nechce se přitom prohrabovat tlustosvazky odborné literatury. Mayrovými vlastními slovy: „Mým cílem bylo napsat základní dílo, které zdůrazní principy, aniž by se výklad utopil v moři podrobností.“

Mayrovým bezesporu největším přínosem je schopnost uchovat si otevřenou mysl a opatrný přístup k redukcionismu. Svět, v němž žijeme, nemá zdaleka jen jednu tvář, a Mayr to dobře ví, upozorňuje na pluralistická řešení a nebojí se vyzdvihnout jejich legitimitu. Implicitní imperativ „nebojme se přemýšlet“ se táhne jako Ariadnina nit od první do poslední stránky. Ačkoliv má tedy kniha svých pár „much“ (v české mutaci například navíc vzhledem k časové prodlevě překladu dosti kontraproduktivní podtitul „Aktuální pohled na evoluční biologii“), neměla by chybět v knihovničce žádného přírodozpytce, neb každý správný biolog ví, že mouchy (či spíše mušky, a nejen ty banánové) jsou základem našeho oboru. Jsou symbolem čtení mezi řádky a neutuchající snahy hledat nové a nové odpovědi na nikdy nekončící otázku, co je evoluce.