Ohnivá sněženka

Když se řekne Kalifornie, většina lidí si vybaví především Silicon Valley, pokročilé technologie a slavné univerzity. Kalifornie je však také zemí s pozoruhodnou a rozmanitou přírodou. Od útesů vystavených silnému příboji pacifických vln, přes pobřežní slaniska, polopouště se skromnou pichlavou vegetací, až po horské lesy Sierry Nevady a prastaré porosty tisíciletých borovic osinatých (Pinus longaeva) na vyprahlých hřebenech White Mountains – všude se setkáme se zachovalými stanovišti a zajímavými společenstvy zvířat i rostlin. Milovníkovi přírody ze střední Evropy připadá kalifornská vegetace zpočátku poněkud exotická. Brzy však zjistí, že je stále na severní polokouli, a leckteré rostliny zařadí alespoň do rodu podle českých klíčů.

Podobnost s evropskou přírodou roste v Kalifornii s rostoucí nadmořskou výškou. Jehličnatými lesy porostlé západní svahy Sierra Nevady připomínají na první pohled alpská horská údolí. Ve výškách nad 2000 m tu převládá borovice Jeffreyova (Pinus jeffreyi), kterou známe i z našich parků. Ve své domovině produkuje obrovské množství šišek o velikosti cukrového melounu. S borovicí se střídají jedle nádherné (Abies magnifica) a jedle ojíněné (Abies concolor). Občas narazíme na jednotlivě rostoucí velikány – pazeravy sbíhavé (Calocedrus decurrens). Většina z nich jistě pamatuje Kryštofa Kolumba a španělské dobyvatele.

Září jako plamen

Teprve na počátku května začíná ve vysokohorských lesích Sierry Nevady jaro, ve stínu lesa leží dosud sníh. Nedaleko špinavé hromádky tajícího firnu zahlédneme nápadnou rostlinu jakoby z jiného světa. Září jako plamen na pozadí spadaného jehličí a výhonků rašících keřů. Angličtí osadníci ji pojmenovali „snow plant“, což lze přeložit jako sněženka. Pomineme-li však schopnost vykvést v tajícím sněhu, stěží bychom našli rostlinu odlišnější od skromného a zimomřivého posla evropského jara. Kalifornská sněženka Sarcodes sanguinea je svítivě rudá či cihlově červená robustní bylina s bohatým květenstvím (obr. 1). Nemá vůbec žádné zelené barvivo – chlorofyl. Podrobnější prohlídka pravidelných květů přináší nečekaně snadné odhalení identity podivuhodné rostliny. I český Klíč (Kubát a kol. 2002) s trochou tvůrčího přístupu prozradí, že Sarcodes patří do čeledi hnilákovitých (Monotropaceae), která je blízce příbuzná s vřesovcovitými (Ericaceae), tedy vřesem, brusinkami a borůvkami. Hniláky, rostoucí ve stínu smrkových či listnatých lesů Čech a Moravy, se skutečně velmi podobají kalifornské sněžence. Jsou však bledé a nevýrazné, jako by jim chybělo žhavé kalifornské slunce. Skrývá se tedy pod oslnivým zjevem Sarcodes sanguinea jen obyčejná kytka, jakýsi hnilák? Vůbec ne! Teprve v posledních letech se daří odhalovat nevšední život kalifornské jarní rostliny i přehlíženého podivína z českých lesů.

Parazit vychytralý

V učebnicích je dosud psáno, že rostliny z čeledi Monotropaceae jsou saprofyti, kteří získávají organické látky z rozkládající se biomasy v půdě. Nejnovější výzkumy však přinesly překvapivý poznatek, že hniláky i S. sanguinea jsou paraziti, a to dokonce velice specializovaní a vychytralí. Jejich kořeny vysávají cukry i některé aminokyseliny z vláken hub, jimiž jsou obaleny. Houby navíc zvyšují dostupnost minerálních živin v okolí kořenů rostlinného parazita, a to bez jakékoliv odměny, jsou totiž hniláky dokonale zotročeny. Nejde tedy o symbiózu rostliny a houby (mykorhizu), která prospívá klouzkům i modřínům, či křemenáčům a osikám. Rostliny jsou v tomto případě jednoznačnými parazity houby. Odkud však získávají potřebné živiny houbová vlákna? Musí uživit nejen sebe, ale i poměrně velké a rychle rostoucí rostlinné příživníky. Zdrojem organických látek pro houbu, a tedy i pro kalifornskou sněženku, jsou mohutné jehličnany horského lesa. Jejich kořeny se chovají spořádaně, jak to mají domluveno s mykorhizními houbami už stovky milionů let. Poskytují houbám organické látky výměnou za mineralizaci humusu v okolí. Putování glukózy značené izotopem C¹⁴ z borovice do houbových vláken a dále k S. sanguinea bylo prokázáno i experimentálně. Ne každá mykorhizní houba se však nechá kalifornskou sněženkou polapit. V jejích kořenech byl nalezen druh Rhizopogon ellenae, který reaguje na falešný chemický signál vysílaný kořeny S. sanguinea. Domnívá se, že kořen patří přátelskému symbiontu, a jakmile se kolem něj ovine, je pozdě na ústup.

Proč tak brzy?

nové otázky. Pokud má S. sanguinea zajištěnZamyslíme-li se hlouběji nad životním stylem ohnivé kalifornské rostliny, vyvstávají přísun organických živin po celou vegetační sezonu, proč vlastně vykvétá tak brzy na jaře? U české sněženky je to jasné. Kvete v době, kdy stromy mají listy ukryté v pupenech a ostatní byliny se dosud neprobudily ze zimního spánku. V časném předjaří nemusí s jinými rostlinami soupeřit o světlo nutné k fotosyntéze. S. sanguinea však fotosyntézu ani světlo nepotřebuje, přesto vykvétá v několika dnech na místech, kde sotva roztál sníh. Proč? Dosud přesně nevíme. Důvodem mohou být velké nároky na rozmnožování. Tak jako každý parazit je i kalifornská sněženka závislá na svém hostiteli. Semínko zdárně klíčí a pokračuje v růstu jen v přítomnosti houby R. ellenae. Pravděpodobnost, že se v okolí semene objeví právě tento druh, není velká, proto musí rostlina pro zajištění své reprodukce vytvořit velké množství semen. Rovněž požáry přicházejí do horských lesů Kalifornie v posledních letech stále častěji. Malé semínko na povrchu půdy beznadějně shoří, naději na přežití mají jen semena ukrytá hlouběji v půdě či pod kameny. S. sanguinea musí své okolí semínky doslova poprášit, aby alespoň některá z nich další rok úspěšně vzešla. Ostatně podobnou logikou se řídí i rozmnožování jiných parazitů, např. tasemnice, která je pověstná produkcí ohromného množství vajíček. Velmi časný začátek růstu S. sanguinea v době, kdy v borovicích a jedlích stoupá míza k rašícímu jehličí, poskytuje rostlině dostatek času na kvetení i tvorbu semen.

A k čemu krvavé pigmenty?

Jinou záhadou je nápadné zbarvení kalifornské sněženky. Příbuzné hniláky jsou nijaké, jak naznačuje jejich české jméno, zatímco S. sanguinea svítí jako oheň. Ani zde dosud nevíme nic jistě. Některé prameny hovoří o lákání opylovačů. K tomu by však zajisté stačily jen velké rudé květy. Odpověď možná naznačuje odpoledne strávené pozorováním a fotografováním rostliny za slunného květnového dne v nadmořské výšce 2800 m. Ačkoliv jsem použila sluneční krém, odstín pokožky na rukou se večer blížil barvě kalifornské sněženky. Rostlina nutně potřebuje ochranné pigmenty, aby odolala silnému UV záření na výslunných místech ve velkých nadmořských výškách.

Podivuhodná rostlina ze Sierry Nevady se těší stále většímu zájmu ekologů a experimetálních biologů. Její výzkum jistě přinese četná překvapení. Možná bychom jí měli vymyslet platný český název. Sněženka je jméno lákavé, leč poněkud zavádějící. Sněhule? Sněžnice? Sněhulák? Sněhurka? To poslední vypadá dobře. Sarcodes sanguinea – sněhurka krvavá!