Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Něco bylo jinak

FRIEDRICH NAUMANN : Dějiny informatiky. Od abaku k internetu Academia, Praha 2009, přeložila Michaela Voltrová (roz. Nocarová), 424 stran, doporučená cena 365 Kč, ISBN 978-80-200-1730-7
 |  11. 3. 2010
 |  Vesmír 89, 196, 2010/3

Existuje jakási povšechná shoda v tom, že exaktní vědy, hlavně matematika a to, co s ní bezprostředně souvisí, tedy i informatika, fungují mimo politiku a ideologie. Že zkrátka a dobře 7 je větší než 5, ať je u vlády kdokoliv. V podstatě to bude pravda, pokud mluvíme opravdu jen o exaktních vědách, ale jejich neideologičnost se dost rozvolňuje, jakmile se jejich tvůrci, výsledky a používání dostanou pod dohled všeovládající ideologie. Naumannova kniha obsahuje vedle cenných fakt rovněž residua takových ideologických vlivů.

Jde o překlad z němčiny a po věcné stránce je třeba hned na začátku říci, že autor odvedl úctyhodný kus práce. Shromáždil a dal do souvislostí mnoho faktů – tolik, že jsem je v žádné publikaci v takovém množství ještě nenašel. Popsal početní pomůcky opravdu od abaku, zmíněného v podtitulu knihy, až téměř po současnost. Uvádí údaje o produkci, schémata některých zařízení, technické principy, typy počítačů a projekty, v jejichž rámci počítače vznikaly, i historii významných firem. Informace o hardwaru i softwaru doplňuje nezbytným přehledem matematických pojmů, které se v počítačových vědách používají. Knihu původně psal pro německé čtenáře a německým reáliím věnuje víc pozornosti, ale to neznamená, že by jiné země ošidil – spíš šel v údajích o německé historii počítání trochu „nad normu“. Až potud je spravedlivé knihu jednoznačně pochválit.

Kromě úzce specializovaných údajů o počítačích, jejich konstrukci a výrobě jsou v knize také odstavce věnované širším souvislostem – společenským poměrům, v nichž počítací zařízení vznikala, a situaci lidí, kteří se na jejich vzniku podíleli. Tady autorovo podání historie občas vzbuzuje o něco více než jen rozpaky.

Ponechme stranou menší historické nepřesnosti. Například kolem egyptského Rhindova papyru, v údajích o historických číselných soustavách (mayské nebo indické a řecké) a podobně. Jsou to nepřesnosti v celkovém kontextu knihy nepodstatné a není jich mnoho.

Na knize je ale znát, že autor prošel v rodné NDR pravidelným politickým školením a že si na vidění světa, které tam pochytil, zvykl. Nechtěl bych mu křivdit – místy se zdá, že si spíš zvykl „dávat si pozor“ a případný odstup od tehdejší propagandy naznačovat neutrálními, nic neříkajícími frázemi. Místy to ale vypadá, že přijal dobové hodnocení za své a předává ho dál. Ideologická indoktrinace trochu prosvitne už v kapitolách o středověké a raně novověké vědě – suverénní snižování scholastické logiky nebo charakteristika renesance citátem z Engelse jako by vypadly z brožurek pro agitátory. Hlavně ale trčí politický folklor NDR z pasáží o stavu kybernetiky a konstrukci počítačů v Sovětském svazu a jeho satelitech (většinou jsou v kapitole 8). Chvílemi se člověk nestačí divit.

Českého čtenáře možná zarazí už odstavce o Antonínu Svobodovi.1) Kde už ale respekt k subjektivnímu postoji nemá co dělat, to je zjevné překrucování skutečností i politické atmosféry doby.

Vztah sovětské ideologie ke kybernetice a počítačovým vědám je popisován jako masivní podpora už někdy od třicátých let. Pravda, autor uvádí, že až do roku 1953 (rok Stalinovy smrti) se sice musely výborné výsledky držet v tajnosti, ale tezi o oficiální podpoře dokládá impozantním výčtem pracovišť, jmen, projektů a úřadů (v direktivně plánovacím systému velmi důležitých) a dá se věřit, že pokud jde o holá fakta, nelže. Problematická je interpretace. Tvrzení, že už těsně před válkou byl motivem vývoje prvních počítačů atomový a kosmický výzkum, hodně skřípe (ještě za války bojoval významný atomový vědec Kurčatov na frontě a kosmický výzkum tehdy byl úplně za hranicemi oficiální podpory). Tím je hodně zkreslen i pohled na počítačové vědy. Autor uvádí práce na algebře spínacích obvodů koncem třicátých let (založil ji v roce 1937 Claude Shannon). Ta se tehdy v nejlepším případě týkala telefonních ústředen – ne výpočetní techniky.

Po druhé světové válce pak mělo rozvoj informatiky (i když se jí tak tehdy neříkalo) na starosti několik ministerstev. Nepochybně to tak bylo, jenže „rozvíjela“ ji metodami centrálního řízení. V téže době také vyšla Velká sovětská encyklopedie, která kybernetiku jednoznačně označovala za buržoazní pavědu sloužící k dalšímu vykořisťování dělnické třídy. Odborníci, kteří se jí věnovali, byli vystaveni silnému politickému tlaku, a nejen v SSSR, ale i v satelitních zemích. Přitom se bez rozvoje kybernetiky jako teoretického základu počítačové vědy prostě neobejdou. V absurdistanu sovětského systému jistě byla možná existence obojího – ministerských odborů, které „zajišťovaly“ vývoj počítačů a pravidelně vykazovaly činnost a úspěšné plnění plánu, i vědců, kteří museli svůj zájem o kybernetiku kamuflovat krycími názvy oborů a zaručeně se jim žádné podpory nedostalo – spíš jim visel nad hlavou Damoklův meč kádrového popotahování. V autorově idylickém popisu poměrů o tom není ani zmínka.

Postupně se i v sovětském bloku obracela pozornost k počítačům – to je pravda. Musím se ale přiznat, že bych docela rád slyšel názor někoho, kdo ví o historii počítačových sítí víc než já, jestli opravdu byl předlohou (ano, tak doslova to v knize je) americké vojenské sítě ARPANET (první úvahy 1968, provoz od 1971) Gluškovův návrh sítě OGAS (1962) včetně struktury databank, komunikačních linií, serverů, modemů a softwaru, jak je v knize uvedeno. Vzhledem k tomu, že síť OGAS zůstala ve stadiu návrhu (v sovětských poměrech zřejmě utajovaného), byla by namístě alespoň zmínka o tom, co se o ní dnes ví a jak použitelná se jeví.

Ve výčtu úspěšných tvůrčích činů sovětské vědy nechybí ani pověstné počítače řady Ural. Čtenáři Vesmíru už si o nich mohli také přečíst ve fundovaných vzpomínkách současníků a nejsou to vzpomínky příjemné. Rozhodně se o nich nedá mluvit jako o zařízeních srovnatelných se světovou úrovní. Přiznejme ale autorovi, že je ani výslovně nesrovnává – pouze konstatuje existenci Uralů a jim podobných počítačů a zachovává mlčenlivý odstup. Myslím, že by si objektivní srovnání s jinými počítači té doby své místo v knize zasloužily.

Třetí (a poslední) blok nepřesných nebo zavádějících informací se týká koordinovaného úsilí odborníků RVHP (pro nepamětníky – Rada vzájemné hospodářské pomoci) o společnou konstrukci jednotné řady počítačů, která měla skoncovat s chaosem ve vybavení výpočetní technikou, její nekompatibilitou i vysokými náklady na její provoz. Každá ze zúčastněných socialistických zemí měla, v rámci jednotných pravidel, odvést svůj kus práce a nést svůj díl nákladů (pod vedením sovětského centra). Tehdy se mezi plánovači vědecko-technické revoluce organizované příslušnými ministerstvy hojně užívala zkratka JSEP (Jednotný systém elektronických počítačů) nebo „hovorový“ název Rjad. I autor zmiňované knihy několikrát uznává, že tehdejší nepružný systém řízení a plánování a administrativní nebo politické tlaky komplikovaly vývoj celého systému na hranice únosnosti a u nástupnického projektu SMEP se už zájmy zúčastněných zemí natolik rozbíhaly, že nesplnil očekávání (česky řečeno, navzdory tomu, že v jeho rámci několik počítačů vzniklo, v podstatě vyšuměl). Nicméně má pro dosažené úspěchy skoro výhradně slova chvály.

Nuže, několik mých tehdejších přátel patřilo k týmům, které zajišťovaly československou část projektu, jezdili na společné porady, a měli tedy informace, které se v oficiálních zdrojích nevyskytovaly a dnes už pomalu upadají do zapomenutí. Je to škoda – posuďte sami.

Neochota odborníků z účastnických zemí k práci na JSEP byla poměrně obecná a byla znát i při společných jednáních, při kterých docházelo k obstrukčním námitkám ohledně nepodstatných maličkostí. Jeden příklad za všechny. Bylo jasné, že vstupy i výstupy budou možné jak v latince, tak v azbuce. Přesto se společné jednání několik hodin točilo kolem toho, jak azbuku nazvat v protokolu z jednání – proti slovu „azbuka“ byli Bulhaři, jejichž písmo (také mu říkají azbuka) se v některých detailech od ruské azbuky liší. Proti označení „abeceda slovanského typu“ protestovali Poláci a Čechoslováci – jsou také Slované a azbukou nepíší. I Maďaři a Rumuni byli nespokojeni, že se tolik mluví o slovanských abecedách, jako kdyby o jejich jazyky vůbec nešlo. Už si ani nepamatuji, jak to tehdy skončilo – vím jen, že nějakým nesrozumitelným nesmyslem. Podobné dohady o formulacích závěrečného protokolu ještě získávaly na pikantnosti tím, že i po dosažení shody při jednáních nakonec sovětští koordinátoři často přinášeli k podpisu texty, které se od dohody výrazně lišily, a označovaly za společný závěr to, s čím přišla sovětská delegace.

Obecný postoj k celému projektu prý po jakémsi zasedání shrnul vedoucí polské delegace v přípitku na závěrečné večeři (s narážkou na známé atrakce Kremlu „car puška“ a „car kolokol“). Zněl zhruba takto: Vážení přátelé, do Moskvy se vždy velmi těším. Pravidelně tady nacházím dělo, ze kterého nikdy nikdo nevystřelil, zvon, na který nikdy nikdo nezazvonil, a počítače Rjad. Ale projekt nakonec výstupy přinesl a pro vzniklých šest typů počítačů byla podle autora knihy „doložena vysoká výkonnost“. Jak? Na výstavě úspěchů projektu JSEP konané v Moskvě. Důkaz jako hrom.2)

Přehlédnout bychom neměli ani kategorické tvrzení, že skvělé výsledky „byly dosaženy nezávisle na americkém vývoji“. Inu součástí protokolů, které definovaly jednotlivé vyvíjené typy počítačů Rjad a které byly samozřejmě důvěrné, byla podle vyprávění mých přátel i rubrika označená (v ruštině) „Firma prototipa“. Udávala, který ze západních počítačů má být vzorem (slovo „prototyp“ ukazuje, že doslovným, většinou šlo o počítače IBM) při vývoji příslušného Rjadu. Koneckonců jeden z mých kolegů se čas od času dostal k návštěvě konferencí v západní Evropě a byl přijat i ve firmě Siemens. Vyslechl tam dost poznámek i historek o tom, jak se po přátelské studijní návštěvě odborníků z východní Evropy, zejména ze SSSR, obvykle nedaří najít dokumentaci, kterou ve firmě nechali volně ležet.3) Tolik o věrohodnosti „nezávislosti“ na americkém (a západoevropském) vývoji.

vydání stručně upozornil na existenci (řekněme)O rozpacích, které trochu znalý čtenář nad knihou Friedricha Neumanna cítí, už toho tady bylo napsáno až dost. Snad bych měl celkový názor na ni shrnout. Na vydání českého překladu knihy jsem se, byť velmi okrajově, podílel. Překlad jsem dostal k terminologickému posouzení a po dohodě s vydavateli jsem v předmluvě k českému sporných pohledů na historii počítačů. Na konkrétní případy jsem pak poukázal v některých z poznámek pod čarou. Bylo by proto eticky nepatřičné, abych tady čtenáři předkládal klasickou recenzi (proto jsem zvolil cestu úvahy, kterou právě dočítáte). Svůj celkový názor na knihu snad ale po předchozím varování nabídnout smím. Je následující:

Naumannovu knihu by měl mít po ruce každý, kdo se zabývá počítači a informatikou tak vážně, že potřebuje znát starší i moderní historické kořeny současného stavu a souvislosti, které budou platit déle než několik sezon do objevu příštího hardwarového „udělátka“. Najde v ní data, která bude potřebovat, a po čistě „technické“ stránce se na ně může spolehnout. Pokud ale jde o širší souvislosti, říkejme jim třeba společenské nebo ideologické, měl by si při čtení zachovat základní míru odstupu a schopnost konfrontace s jinými zdroji i se zdravým rozumem. Bude to namístě.

Poznámky

1) Zřejmě nechtěné nepřesnosti v údajích o institucích, v nichž po válce v Praze pracoval, jsou z pohledu cizince zanedbatelné a buďme rádi, že nejsou horší. Jenomže odstavce o Svobodovi jsou laděny tak, jako by byl ředitelem VÚMS s běžnými pravomocemi, sám se svými kolegy se rozhodl stavět SAPO „převážně z domácích materiálů“, a dokonce jako by v roce 1964 „odešel do USA, aby přijal profesuru v Berkeley“. Pravidelní čtenáři Vesmíru už vědí, že to bylo jinak – jako ředitel podléhal dosazenému politickému dozoru, SAPO se svým týmem konstruoval z nekvalitních součástek, protože nákup kvalitních z počítačově vyspělých zemí měl zakázaný, a do USA „neodešel“ kvůli univerzitní profesuře, ale poměrně dobrodružně utekl přes Jugoslávii, aby konečně mohl pracovat s materiálem, který k práci potřeboval.

2) Poněkud nad rámec komentáře k hodnocené knize je poctivé uvést i něco, co ilustruje podivnost a nejednoznačnost doby i prostředí. Sovětští vedoucí pracovníci na projektu Rjad, vesměs jistě politicky dobře prověření počítačoví odborníci, pomáhali v době tuhé normalizace zachraňovat vědeckou existenci řady našich odborníků.

3) Ostatně softwarové firmy mají letitou a dodnes platnou zkušenost, že do Ruska (a dříve do Sovětského svazu) prodají jen minimum exemplářů svého produktu, ale na tamních počítačích jich pracuje nepřehledné množství.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Informatika
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Milan Mareš

Prof. RNDr. Milan Mareš, DrSc., (*1943) vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK. V Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR, v. v. i., se zabývá teorií rozhodování a teorií fuzzy množin. V letech 1993–1997 byl členem Akademické rady AV ČR. Je autorem knihy Slova, která se hodí aneb Jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice (Academia, Praha 2006), a knihy Příběhy matematiky (nakladatelství Pistorius, Praha 2008).

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné