Co zvířatům vadí na fragmentaci prostředí?

Jedním z nejnápadnějších dopadů lidské činnosti na biosféru je fragmentace prostředí (dělení velkých celků na menší). Řada živočišných i rostlinných druhů reaguje na fragmentaci velmi citlivě a po rozpadu rozsáhlého komplexu z postižené oblasti často vymizí, přestože se celková rozloha jejich prostředí změnila jen nepatrně. Nejlépe si to můžeme představit v tropických lesích, kde se obrovské plochy souvislého pralesa staly mozaikou zbytků původních porostů, zemědělských plantáží a nově rašící druhotné vegetace. Dopady fragmentace vidíme i u nás, například mokrá louka přetnutá dálnicí přestává být atraktivní coby hnízdiště pro větší druhy ptáků.

Co vlastně zvířatům na fragmentech tak vadí? Odpovědi se různí podle skupin organismů, typu prostředí i charakteru fragmentace. Ve zmenšených plochách původního prostředí se mění mikroklimatické podmínky, které neumožňují růst náročnějších druhů rostlin; podíl okrajových částí vystavených nepříznivým vlivům zvnějšku je ve fragmentech nutně vyšší než ve spojitém prostředí; někteří živočichové nenalézají v malých kouscích původních biotopů dost potravy a také se z nich bojí vystrčit zobák, protože okolní prostředí je jim nepřátelské. Navíc fragmenty často přitahují predátory, popřípadě tam může být (kvůli snížené velikosti či zvýšené přehlednosti) predace efektivnější. Přesto zůstává záhadou, proč se některé druhy fragmentům vyhýbají, ačkoliv by se v nich podle nejrůznějších měřitelných podmínek neměly mít hůře než jinde.

Drobný americký pěvec tyranovec malinký neobsazoval malé zbytky pobřežního lesa, i když svou rozlohou několikrát převyšovaly velikost jeho teritorií, míra predace v nich nebyla vyšší než ve větších fragmentech a skladba vegetace zůstávala nezávislá na rozloze. Přesto se tyranovec choval jako druh postižený fragmentací. Ornitologa Roberta Fletchera napadlo zajímavé vysvětlení – tyranovcům je v malých kouscích lesa smutno, a proto se rádi usazují v místech, kde už nějací příslušníci téhož druhu sídlí. Tedy ne že by ve výběru prostředí hrály nějakou roli city, ale spíše přítomnost jiných jedinců považují tyranovci za měřítko kvality prostředí. Čistě statisticky pak musí platit, že větší fragmenty, které mají vyšší šanci, že o ně náhodou nějaký tyranovec zavadí, budou mít i výrazně větší populace tyranovců, než by odpovídalo jejich rozloze.

Pokud by tato hypotéza byla správná, měli by se tyranovci nechat uměle nalákat i do malých kousků. A skutečně, když Fletcher přehrával v malých fragmentech zpěv tyranovce malinkého po větší část hnízdní sezony, jedinci tohoto druhu fragmenty bez okolků obsadili. Jejich hnízdní úspěšnost tam byla stejná jako ve větších kouscích pobřežního lesa. Toto zjištění může mít pro praktickou ochranu přírody značný potenciál. Stává se poměrně často, že předmět ochrany z nějaké lokality vymizí, ať se její správci snaží sebevíc. V případě ptáků by tedy stálo za to uvažovat i tom, jestli ho tam pomocí moderních technických vymožeností jednoduše nepřilákat. (Oikos 118, 1139–1147, 2009)