Triangologie

To slovo jsem si vymyslel, aby se zdálo, že jde o vědu. Ale nebude to opravdová věda – budu spíš mluvit o jisté heuristické metodě názorného zacházení s mlhavými pojmy. Kdysi jsem ji už na tomto místě použil, je tomu skoro deset let a nepředpokládám, že si to pamatujete.¹⁾

Často se dnes píše a mluví o určitých – lépe řečeno neurčitých – dvojicích názorových pólů (příklad za všechny: politická „levice“ a „pravice“) a ovšem také o pozicích na myšlené spojnici obou pólů (politické „spektrum“). Žádná další struktura není na této spojnici rozlišována a nic nelze kvantifikovat, nanejvýš lze trochu porovnávat orientace („více doleva“, „více doprava“). Na pozadí takovéto dichotomie a spektrální metafory si pak docela dobře rozumíme.

Řidší a zajímavější jsou ovšem případy, kdy takovéto póly nejsou dva, ale tři.²⁾ Uvažme například tuto větu: „Buď se bojí, nebo je jim to jedno, anebo si myslí, že jejich hlas nebude vyslyšen.“³⁾ Jak vidno, máme zde tři póly, do jisté míry na sobě nezávislé: strach, nezájem, rezignaci. Místo spojnice pólů si tedy lze představit trojúhelník s vrcholy pro tyto póly; co je však hlavní: každému poměru vah (čili významů) jednotlivých pólů lze přiřadit místo uvnitř tohoto trojúhelníka (s určitou vzdáleností od vrcholů – viz obrázek vlevo). Spojky „buď–nebo–anebo“ v našem příkladu se pak logicky nevylučují: někdo se může trochu bát, trochu nezajímat, trochu rezignovat. Zdůrazňuji: opět žádná kvantifikace, vše je vágní a neformalizovatelné – stejně jako ty pojmy přiřazené vrcholům.

Podobně si můžeme představit trojúhelníky pro jiné trojice myšlených pólů, zkusmo mě napadá několik příkladů: (a) úmyslný pohyb – samovolný pohyb – žádný pohyb; (b) útok – útěk – klid (ve fázi volby); (c) skutečnost – imaginace – sen; (d) předmět – vjem – koncept; (e) ikon – index – symbol (v sémiotice); (f) empirie – dedukce – teoretická spekulace.⁴⁾ Velmi nerad tyhle příklady uvádím nevyjasněné a bez úvahy, jaký má který smysl a k čemu by se dal použít. Neměl by například smysl trojúhelník, v němž by se některé z pólů vzájemně vylučovaly (útok, útěk a klid se vylučují, ale až ve fázi realizace). Trojúhelníky mohou posloužit hlavně ve dvou věcech: jednak když nám připomenou spoluúčast dalších komponent na něčem, co jsme původně považovali za prostou dichotomii, jednak když nám umožní popsat něco reálného jako kombinaci extrémních případů, které samy o sobě jsou jen pomyslné, nerealizovatelné.

Před oněmi deseti lety jsem trojúhelníkovou představu použil na tři možné typy „dělání“ vědy (bádání pro poznání – rutina, např. psaní publikací, – organizační činnost). Nyní to zkusím poněkud jinak, s důrazem na osobnost vědce: co jej vůbec nutká, aby se vědě věnoval.

Mám zde na mysli především tvůrčího badatele, a to v nějakém spíše teoretickém (nikoliv aplikačním) oboru, řekněme v matematice, kosmologii či filosofii.⁵⁾ Předkládám k úvaze následující tří motivační póly: (A) vnější, mimovědecké stimuly (například potřeba uživit rodinu), (B) získání vědecké prestiže v rámci vlastního oboru, popřípadě i u laické veřejnosti, (C) čirá touha po poznání. Takto formulované se tyto tři póly poněkud překrývají a navzájem ovlivňují, avšak nikoliv tak, aby to zpochybnilo náš trojúhelníkový model.

Lze si dobře představit typické zástupce všech tří polarit. V případě (A) by to byl dříč, pracující na několik úvazků a snažící se vyhovět především (či jen) kritériím pro rozdělování peněz. S tímto cílem nebude uzavřený motivacím typu (B), avšak minou ho (C). Motivační zdroj (B) závisí mimo jiné na způsobu interakce mezi badateli téhož oboru. Badatel tohoto typu si vždy najde čas na sepisování monografií či na řešení těžkých problémů bez možnosti publikovat dílčí výsledky. Přednáší na konferencích, stará se o studenty a nevyhýbá se ani popularizační činnosti. Poslední případ (C) byl implicitně nebo explicitně tématem mnoha jiných mých úvodníků, takže se o něm zde nemusím rozepisovat.

Bezpochyby typický relativně úspěšný vědec v sobě kombinuje všechny tři motivační zdroje, jen v různém váhovém poměru. Ale i sám tento váhový poměr se u konkrétního vědce může lišit podle toho, co skutečné vnitřně preferuje, či jak o tom s druhými mluví, anebo jak se sám v praxi chová.⁶⁾ O tom se dá těžko dělat věda, jediné, co lze činit (a co doporučuji), je zamýšlet se sám nad sebou. Náš trojúhelník by v tom snad mohl pomoci.

Zde bych mohl skončit, ale neodpustím si ještě malou poznámku pod vlivem současných debat o hodnocení vědců pro účely rozdělování peněz.⁷⁾ Nepopírám, že jsem ony tři motivační póly napsal z tohoto hlediska trochu tendenčně, nechť si čtenář svůj názor přizpůsobí. Pokud jde o mne, mám za to, že jakékoliv trendy v mechanizovaném hodnocení vědy budou vždy preferovat badatele s motivací typu (A), a to z toho prostého důvodu, že právě oni se nejvíc těmto trendům přizpůsobí. Badatelé pod vlivem kategorie (B) zůstanou stranou, protože monografie, interakce s druhými, prestiž u kolegů a přednášky všeho druhu se obtížně kvantifikují. Co bude s vědci typu (C), nevím.