Jak hodnotit vědce

Nedávno jsem v české pobočce Římského klubu vyslechl přednášku Tomáše Halíka o religiozitě ze spíše sociologického hlediska. ¹⁾ Na tabuli nakreslil tři vzájemně se protínající olympijské kruhy a přisoudil každému specifický význam (rekapituluji zjednodušeně a svými slovy): první kruh – víra (individuální vztah k transcendentnu), druhý kruh – rituál (náboženské praktiky té či oné kultury), třetí kruh – instituce (církev a její role ve společnosti). Z protínání a překrývání kruhů vyplyne celkem sedm kombinací, z nichž každá je charakteristická pro určitý lidský postoj a chování.

Možná jsem Halíkovy kruhy trochu porušil, to však nevadí, protože nechci psát o religiozitě, nýbrž o vědě. Zdá se mi totiž, že ty tři kruhy mají daleko obecnější platnost – snad pro každou lidskou činnost, která není bezprostředné určena k přežití a která se provozuje nejen individuálně, ale i kolektivně.

Zde použiji jiné znázornění, a to v podobě trojúhelníka. Jistě znáte trojúhleník barev, jehož vrcholům jsou přiřazeny tři základní barvy (modrá, červená a žlutá). Každý bod uvnitř trojúhelníka reprezentuje smíšenou barvu – podle toho, jak daleko je od kterého vrcholu. Barvy vrcholů nahraďme třemi symboly: „A“ pro poznání (namísto víry), „B“ pro rituál a „C“ pro instituci.

Vrchol A („poznání“) nechť reprezentuje to, co ovládá mysl a tužby každého vědce posedlého vědou – touhu po vědění, po odhalení přediva světa, snahu hledat přírodní zákony a s jejich pomocí vykládat záhady. Vrchol B („rituál“) může odpovídat souboru rutin, zvyků a povinností, bez nichž by se vědec stěží prosadil ve své odborné komunitě (jako je psaní publikací, účast na konferencích, odborná korespondence). Konečně vrchol C („instituce“) bude reprezentovat činnosti převážně organizačního charakteru – budování ústavů, škol a kateder, organizování konferencí a seminářů, vydávání a redigování odborných časopisů, vyplňování grantových formulářů, recenzování děl kolegů.

I když si dovedu představit „čisté“ případy jedinců pro každý typ (A – mudrc, B – uznávaná kapacita, C – administrátor) a i když existují pozice na stranách trojúhelníka (když zcela chybí třetí komponenta), nejčastějším případem je, že badatel je namíchán ze všech tří komponent, jen v různém poměru, a jeho bod je tedy někde uvnitř trojúhelníka. Uvažujeme-li celou jeho životní dráhu, nebude to ovšem bod, ale zajímavě křivolaká trajektorie. Například nadaný adept vědy vstoupí do trojúhelníka někde blízko vrcholu A, ve zralém věku se přesune k B a zpravidla skončí nedaleko od C (nejspíš nerad, ale s iluzí, že se ve stáří znovu vrátí k A).

Vezmeme-li v úvahu hloubku, opravdovost a autenticitu vědce nebo přinejmenším to, jak lidé v tomto směru o vědcích mluví, objeví se nám pro každou ze tří komponent výrazná dichotomie. Mudrc může být géniem, ale též ujetým mašíblem; uznávaná kapacita může být uznávaná díky svým plodům, ale může jít i o šikovného sebepředváděče; administrátor může být skvělým organizátorem, avšak i nesnesitelným byrokratem.

Čtenář mě asi podezírá z neužitečného škatulkování a planého mudrování nad všeobecně známými rozdíly. Mám sto chutí se k němu v tomto podezírání přidat, něco mi v tom však přece jen brání. Což se nikdy nikdo z nás nezmýlil v posouzení druhého (třeba i nahlas a na veřejnosti) prostě proto, že si zúžil rozhled absolutizací jednoho kritéria a opomenutím jiného? Znám skvělé organizátory vědy, kteří nikdy nic neobjevili, znám velké objevitele, kteří téměř nic nepublikovali, a znám citační šampiony, kteří nikdy nic nezorganizovali.

Podobných trojúhelníků, popřípadě čtyřúhelníků a víceúhelníků, může být vícero. Někdo je smělým objevitelem, jiný jeho precizním pomocníkem, někdo je úspěšným pedagogem, jiný oblíbeným popularizátorem. Někdo dovede psát grantové projekty, jiný je řešit. Někdo je svému okolí sympatický, jiný je protivný, někdo je skromný, jiný pyšný.

V únorovém čísle Vesmíru vyšla úvaha V. Hořejšího o měření kvality vědecké práce, která vyvolala mnoho reakcí. ²⁾ Rozhodli jsme se diskusi v tomto čísle utnout (mohla by být neplodně nekonečná a pro většinu čtenářů brzy nezajímavá). Problém je myslím v tom, že prostě nelze změřit opravdový intelektuální příspěvek konkrétního vědeckého díla, tím méně schopnost konkrétního vědce taková díla plodit. Už proto, že nevíme, co vlastně chceme měřením měřit. Začít ovšem lze od čehokoliv, třeba od ohmatanosti publikací v knihovnách nebo od hustoty gliových buněk v mozcích jejich autorů.

Žádná formální kvantifikace nemá přímý vztah k obsahu, smyslu a účelu hodnoceného díla. A žádná jednoduchá aritmetika neumožní vypočítat z kvality vědeckých děl kvalitu vědců, ani z kvality vědců kvalitu vědeckých týmů a institucí. Proto je tak snadné kteroukoliv scientometrickou metodu kritizovat a zároveň tak těžké navrhnout nějakou lepší.

Jsou i konkrétní účely, abych byl pozitivnější, pro něž je užitečný třeba i onen často problematizovaný citační index. Představme si, že více badatelů (či týmů) žádá prostředky z omezeného zdroje, přičemž každý slibuje konkrétní práci v rámci jedné a téže problémové oblasti. Pak je obsah, smysl i účel znám a má význam se ptát, kdo z žadatelů měl již dříve v konkrétní práci (na stejném nebo příbuzném tématu) úspěch. Diskriminace začátečníků a nových týmů je zde zcela logická, těm je třeba zajistit přežití jinak.

Zcela jiné, také dobré použití je vědozpytné: zapomenout na jednotlivce a sledovat statisticky významný soubor citační provázanosti. Geniální jednotlivci, stejně jako podvodníci, se ve velkém souboru ztratí (a s tím i většina námitek) a my se něco dovíme o vývojové dynamice té či oné vědní disciplíny.

Zbývá otázka, jak rozlišit vynikajícího ducha od běžného průměru a kvalitní průměr od impotence. Ale to se přece nakonec vždy nějak pozná.