Sen a probuzení

Jádrem tohoto dvacet let starého projektu je přenositelnost mzdového fondu vědce mezi Akademií, univerzitami i resortními výzkumnými pracovišti. Za vědce by byl považován a nárok na přenositelný mzdový fond by měl kdokoli s vědeckým titulem, popřípadě jen ten, kdo navíc v uplynulých pěti letech publikoval určitý počet vědeckých prací. Kritéria by nemusela být příliš přísná a mohla by být nastavena pro různé obory různě. Část mzdy by odrážela výkon vědce v minulém období měřený třeba na základě počtu publikací za uplynulé dva roky. Na základě téhož systému by se přidělovaly pracovištím i provozní prostředky. Kdyby se tak instituci podařilo přilákat a udržet kvalitní pracovníky, měla by dost peněz na provoz (a mzdy neakademických pracovníků), v opačném případě by živořila, nebo dokonce zanikla. Účelem sledování a odměňování produktivity vědeckých pracovníků by tedy bylo vyvolat soutěž institucí o získávání kvalitních vědců, nikoli snaha stimulovat vědce k většímu pracovnímu nasazení – o to se v míře více než dostatečné stará jejich přirozená soutěživost a ješitnost. Jedinci, kterým by snad tyto složky motivace chyběly a kteří by tak pobírali základní mzdu za nic, by v podmínkách nového systému financování napáchali méně škody než v podmínkách dosavadních, neboť by alespoň neblokovali prostředky pracovitějším kolegům. Platit určitému procentu „vědců“ čistě jen za jejich titul by se mohlo jevit jako morálně pochybné, z hlediska produktivity vědy by se však vyplácení „renty za nepřekážení na pracovišti“ nejspíš projevilo pozitivně. Nebylo by nijak vymezeno, na jakých institucích mohou vědci působit a pobírat své mzdy, vyplácení institucionálních prostředků za předchozí výkon by se však vztahovalo pouze na zákonem určené instituce (Akademii, vysoké školy, některé resortní výzkumné ústavy). Dalšího rozmazání hranic mezi Akademií a vysokými školami by se dosáhlo tím, že by se část prostředků za výchovu studentů vyplácela nikoli školám, na nichž studenti získají diplom, ale instituci, na které student vypracoval svou diplomovou práci. Je pravděpodobné, že by se tak řada ústavů Akademie vlastně přeměnila v něco jako Research University amerického typu a že by nezanedbatelná část prostředků do jejich rozpočtu plynula z příslušné kapitoly Ministerstva školství. Platila by zásada: veškeré prostředky na výuku rozděluje podle jednotných kritérií Ministerstvo školství, veškeré prostředky na vědu Akademie – nebo, chcete-li, Ministerstvo pro vědu.

Měl jsem sen. Žil jsem v zemi, která byla rájem vědy. Peněz do vědy nepřitékalo o mnoho více než dnes, rozdělovaly se však spravedlivěji a efektivněji. Vědci nedostávali peníze podle toho, co naslibovali, že v budoucnu dokážou vybádat, ale podle toho, co už v několika předchozích letech vybádat dokázali. Vědecké instituce se praly o dobré vědce a snažily se jim vytvořit takové podmínky, aby si je co nejdéle udržely. V rámci instituce si lidé pomáhali, neboť se nepřetahovali o balíček institucionálních peněz, ale peníze získávali podle jednotných a průhledných kritérií ze společného celorepublikového zdroje. Čím úspěšnější jejich kolegové ze sousední laboratoře byli, tím víc prostředků přitékalo v následujících letech na jejich instituci. Změnil se význam grantových prostředků. Pro mnohé vědce se totiž ukázalo být výhodnější, když o ně přestali žádat a čas, který ušetřili na grantové agendě, využili k sepisování vědeckých prací, díky nimž jim následně přitekly finance na mzdy a provoz. O granty tak žádali především ti, kteří potřebovali nějakou větší investici, nikoli jako dnes ti, co potřebují peníze na mzdu pro postdoka, nebo ti, kteří by si jinak připadali hloupě před kolegy na oddělení. V okamžiku, kdy vědec dostal nápad na projekt, který by se lépe řešil na nějakém jiném pracovišti, bez problému na ně na čas nebo i trvale se svým mzdovým fondem i s institucionálními penězi za svůj minulý vědecký výkon přešel. Obdobně se zachoval i vědec, který se nepohodl s kolegy či místními neakademickými pracovníky. Neúspěšné instituce, kterým se nepodařilopřilákat dost kvalitních vědců, sice občas zanikaly, častěji si však jejich nedostatečně využívané prostředky včas vyhlédli vědci, kteří hledali prostor pro realizaci svých projektů. Když chtěl vědec načerpat inspiraci nebo když nabyl pocitu, že by stálo za to předat své znalosti a dovednosti mladším, našel si místo na některé vysoké škole. Země se nestala jen rájem místní vědy, ale i oblíbeným cílem vědců ze zahraničí. V místních vědeckých institucích rádi trávili své tvůrčí prázdniny přední světoví vědci a ti pak buď sami, nebo prostřednictvím jimi založených vědeckých týmů povznesli zdejší vědu na špičkovou úroveň. Nebylo překvapením, že první novodobá „nobelovka“ byla českému vědci udělena 8 let po zavedení nového systému financování vědy. Rád bych vám prozradil, za co ji získal, ale zrovna když to oznamovali v mimořádném televizním vstupu, jsem se bohužel probudil.