Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Homosexualita – příčiny, výskyt a „terapie“

O čem vypovídají studie z posledních let
 |  11. 2. 2010
 |  Vesmír 89, 121, 2010/2

Až ve 20. století umožnil vědecký pokrok zkoumat homosexualitu1) jako jednu z variant sexuálního zaměření a sexuálního chování, tedy bez předsudků a ideologických omezení. První výzkumy tohoto druhu provedl začátkem minulého století Magnus Hirschfeld mezi studenty a mezi ocelářskými dělníky. O odhad procentuálního zastoupení osob homosexuálně (správněji homoeroticky) orientovaných v obecné populaci se jako první pokusil ve čtyřicátých letech Američan Alfred Kinsey se svými spolupracovníky. Na základě rozhovoru s několika tisíci muži a ženami stanovil, že asi 4 % lidí je sexuálně zaměřeno výhradně na osoby stejného pohlaví, přičemž zkušenost s homosexuálním stykem jich má podstatně více. Vzorek obyvatelstva zkoumaného těmito badateli však nebyl reprezentativní2) a pozdější výzkumy tyto odhady příliš nepotvrdily.

Sexuální orientací rozumíme celoživotní, neměnný, nositelem nezpůsobený a nezvolený stav výlučné nebo převažující erotické i citové preference osob daného pohlaví. Naprostá většina obyvatelstva je orientována výhradně heterosexuálně, menšina pak na příslušníky stejného pohlaví.

Homosexuální orientace byla v posledních revizích diagnostických manuálů Světové zdravotnické organizace a Americké psychiatrické asociace vypuštěna ze seznamu duševních poruch. Setkáváme se zde pouze s diagnózou ego dystonní sexuální orientace, tedy takové sexuální orientace, která způsobuje svému nositeli problémy a s níž se vnitřně neidentifikuje, a to nezávisle na tom, zda jde o homosexuálního, nebo heterosexuálního jedince. Neexistuje žádný důkaz, že by homosexuální orientace byla spojena s jakoukoli psychiatrickou patologií, v minulosti však její zařazení mezi poruchy umožňovalo společenskou a právní diskriminaci. Změna je také důsledkem větší informovanosti veřejnosti a s tím související větší tolerance obyvatelstva vůči sexuálním odlišnostem a výsledkem politického tlaku gayských a lesbických aktivistických organizací, které vznikaly především v sedmdesátých letech v USA i v dalších západních zemích.

O tom, že zrovnoprávnění homosexuálního chování s heterosexuálním z hlediska nejenom medicínského, ale i legislativního není dodnes zdaleka samozřejmostí, svědčí přetrvávání tradičních společenských (a následně i právních) norem i v jinak liberálních zemích. Důkazem je skutečnost, že v několika státech USA je pohlavní styk s osobou stejného pohlaví (nezávisle na věku) trestný dodnes. V Evropě byl homosexuální styk ještě donedávna diskriminován například ve Velké Británii, kde byla pro heterosexuální styk věková hranice 16 let, kdežto pro styk homosexuální 18 let. I v současné době je tento věk (age of consent) v Evropě pro homo- a heterosexuální styk rozdílný v Řecku, Guernsey nebo na Gibraltaru – s odkazem na teorii (odborníky už dávno opuštěnou), že homosexualita vzniká „svedením“, a tedy je nutno mladistvé chránit. V zemích, kde bylo zavedeno fundamentalistické islámské právo, patří mužský homosexuální styk dokonce mezi hrdelní zločiny a ještě celkem nedávno bylo po vítězství islámské revoluce v Íránu popraveno mnoho mužů „provinivších“ se tímto způsobem.

Postoje k homosexualitě se často výrazně liší i v různých historických obdobích a různých kulturách. Ve Starém zákoně byl pohlavní styk muže s mužem trestán ukamenováním a negativní postoj k homosexuálním aktivitám často v křesťanství přetrvává. Víme však, že kulturní ovzduší starověkého Říma či starých Helénů bylo k těmto projevům tolerantní. I v pozdějších dobách nacházíme v kulturně antropologických srovnáních mnoho zajímavých rozdílů. V době, kdy byly názory takzvaně civilizovaného světa na homosexualitu velmi omezující a odsuzující (jak tomu bylo například ve viktoriánské Anglii), patřil u tichomořských domorodců pohlavní styk mezi bojovníky a dospívajícími hochy k rituálním úkonům.

Co vlastně homosexuální orientaci způsobuje?

Psychogenní teorie, jimž se ještě před několika desítkami let dávala přednost, nikdy nepředložily jednoznačné důkazy, které by identifikovaly faktory přispívající k vytvoření sexuální orientace. Výjimkou je nedávná teorie Daryla J. Bema s názvem Exotic Becomes Erotic.

Bem uznává roli biologických faktorů, ale spíše při vzniku nekonformního chování v dětství.3) Pro tyto jedince ztrácejí erotickou přitažlivost osoby opačného pohlaví, s nimiž jsou v denním kontaktu, a v důsledku toho jsou přitahováni osobami pohlaví stejného. Ani tato teorie však nemůže jednoznačně vysvětlit vznik homosexuální orientace. V českém souboru 194 dotazovaných homosexuálních mužů se totiž 52 % zpětně označilo za spíše či určitě vyhledávající kolektiv dětí opačného pohlaví a jen 35 % za vyhledávající kolektiv stejného pohlaví.

Evolučněbiologické teorie

Evoluční biologie zatím vyčerpávající vysvětlení homosexuality neposkytla. Teoreticky by homosexuální orientace, která snižuje pravděpodobnost heterosexuálního sblížení a reprodukce, nemohla přetrvat tlak přirozeného výběru. Někteří badatelé však pro evoluční význam homosexuality nacházejí odůvodnění například v tom, že gayové a lesbičky mohou přispět k reprodukčnímu zdaru blízkých pokrevních příbuzných, sourozenců, synovců a neteří (péčí o děti, získáváním zdrojů), a tím zajistí alespoň částečnou reprodukci vlastních genů. Zproštěni závazků péče o vlastní děti mohli v neindustriálních společnostech dosahovat hierarchicky významných pozic, a tím svým příbuzným významně pomáhat. Dnešní sociologické výzkumy svědčí o tom, že lesbické ženy mají skutečně v našem kulturně civilizačním okruhu v průměru o 15 % vyšší příjmy než ženy heterosexuálně orientované.

A. Camperio-Ciani také přispěl k vysvětlení etologických pochybností, proč se homosexualita udržuje v populaci, když lze předpokládat, že homosexuální muži i ženy budou méně plodní. Na souboru 4600 příbuzných přibližně stovky homosexuálů i heterosexuálů zjistil, že v rodinách matek homosexuálních mužů je nejen častější výskyt dalších homosexuálů, ale také že ženy mají vyšší počet dětí. Domnívá se, že blíže neznámým způsobem gen (zřejmě X chromozomu), který u mužů způsobuje homosexualitu, vede u žen k vyšší plodnosti. Zjistil také, že u homosexuálů byly častější velmi rané projevy sexuální apetence (již před 10. rokem věku).

Genetické teorie

První významnou studii dědičnosti homosexuality uskutečnil Ch. Kallman v roce 1952. Při srovnání jednovaječných a dvojvaječných dvojčat nalezl stoprocentní shodu v homosexuální orientaci u jednovaječných, kdežto u dvojvaječných byl podíl homosexuálně orientovaných sourozenců jen o málo vyšší než mezi ostatními bratry a sestrami. Přestože později byla v literatuře popsána jednovaječná dvojčata s rozdílnou sexuální orientací, je takový nesoulad méně častý. F. L. Whitam s kolegy prokázal, že tato skutečnost platí, i když v poněkud menší četnosti, i pro lesbické ženy. Pravděpodobnost shody v homosexuální orientaci bratrů odlišného věku je 9 %, což je rovněž více než předpokládaný odhad v populaci.

Další významnou genetickou studii uskutečnili J. M. Bailey a R. C. Pillard, kteří zjistili asi třikrát častější výskyt prokázaných i předpokládaných homosexuálů u mužských příbuzných z matčiny strany než ze strany otcovy. Na to navázal v roce 1993 D. Hamer genetickou analýzou X chromozomu u homosexuálních mužů. Nalezl u nich v úseku q28 dlouhého raménka totožnou sekvenci nukleotidů, tedy pravděpodobný „gen homosexuality“. Tato teorie tedy předpokládá, že homosexuální orientace (nebo spíše jeden její typ) je geneticky podmíněná a přenáší se podobně jako hemofilie přes pohlavní chromozom X. Přetrvávají však pochybnosti, zda vzhledem k četnosti výskytu homosexuality a omezené reprodukci gayů lze vysvětlit její vznik pouze takto. Tato teorie se nevyjadřuje ke vzniku ženské homosexuality.

Hamerovu studii o „genu homosexuality“ na úseku q28 chromozomu X úspěšně replikovali i další autoři, S. A. Sanders ji dokonce prokázal na souboru bratrů, kteří nebyli dvojčaty, kdy shodný úsek našel u 66 % homosexuálně orientovaných sourozenců.

Tyto výsledky sice potvrzují určitou genetickou podmíněnost sexuální orientace u mužů i žen, nicméně závěr o úplné genetické determinaci homosexuality by vyžadoval u jednovaječných dvojčat (nesoucích stejnou genetickou informaci) shodu stoprocentní.

F. Taskerová na konferenci v Brightonu v roce 2004 uvedla, že zatímco v mnoha větších studiích lesbických žen se potvrdilo, že nedochází k častější homosexuální orientaci u jejich potomků, na menším souboru homosexuálních mužů zjistila podstatně častější výskyt homosexuality u synů. Předpokládala genetickou dispozici, ale uvedla, že soubor je třeba především rozšířit.

M. Ridley pak ve své popularizační knize Červená královna (viz Vesmír 78, 700, 1999/12) uvádí, že sexuální orientace by mohla být zakódována nejen v chromozomu X, ale i v mitochondriálních genech, které dostáváme rovněž pouze od matek.

Teorie hormonální

Při zkoumání hormonální podmíněnosti sexuální orientace se dříve předpokládalo, že homosexuální muži mají nižší testosteron a lesbické ženy nižší estrogeny a vyšší testosteron než ženy heterosexuální. Nicméně poslední výzkumy mezi homosexuálními a heterosexuálními muži a ženami žádné rozdíly v hladinách testosteronu neprokázaly ani u jednoho pohlaví. Při zkoumání eventuálních rozdílů mezi heterosexuály a homosexuály v hladinách gonadotropinů zjistily pouze dvě ze sedmi provedených studií vyšší hladiny LH u gayů, zbytek žádné rozdíly neprokázal.

Možná však endokrinní kauzalitu ve vztahu k sexuální orientaci do jisté míry potvrdili jiní autoři. Například A. A. Ehrhardtová a H. F. L. Meyer-Bahlburg se zabývali studiem žen, které byly nitroděložně vystaveny hormonu diethylstilbestrolu.4) Zjistili v tomto souboru častější zastoupení lesbických či bisexuálně se chovajících žen.

L. Ellisová s J. Hellbergovou zkoumaly, zda matky v období gravidity neužívaly léky, které by mohly ovlivnit jejich hormonální hladiny, a tím i prenatální hladiny u jejich potomků. Šlo o 19 skupin léků a dotazovaly se více než 5000 žen. Podíl matek s homosexuálními a bisexuálními potomky tvořil několik procent. U matek homosexuálních mužů byly rozdíly méně výrazné.5) U matek lesbických žen ale byl podstatně častější již dříve prokázaný diethylstilbestrol, dále pak amfetaminy a thyreoidální syntetické hormony. Matky homosexuálních dcer také podstatně častěji než ostatní ženy užívaly kterýkoli ze zkoumaných léků v prvních třech měsících těhotenství. Rozdíly
v pozdějších letech již nebyly tak výrazné.

J. T. Martin porovnal antropometrická zjištění na souboru homosexuálních mužů a žen a zjistil, že homosexuální ženy jsou v průměru těžší a muži naopak lehčí než jejich heterosexuální protějšky. Ve výšce se nelišili. Heterosexuální muži a homosexuální ženy však měli delší ruce, nohy a paže, což se vysvětluje vlivem vyšší prenatální androgenizace.

Existují však i jiné teorie vzniku homosexuality (viz rámeček „Pár teorií navíc“).

Zastoupení gayů a lesbiček v populaci

V souvislosti s emancipačním hnutím homosexuálních občanů je poměrně častým argumentem nadhodnocené procentuální zastoupení gayů a lesbiček v populaci. Americké aktivistické organizace například uvádějí, že jde až o 10 % obyvatelstva. V odborné literatuře se pak dodnes nejčastěji setkáváme s klasickými výsledky Kinseyho a jeho spolupracovníků ze čtyřicátých let minulého století, dle kterých jsou výlučně a celoživotně homosexuálně orientována 4 % populace.

Přestože přesné zastoupení homosexuálních osob v populaci není známo, odhady jejich počtu jsou podstatně nižší než uváděná procenta. V našich výzkumech v letech 1993, 1998 a 2003 se za homosexuála považovalo 0,3– 0,9 % mužů a 0,3–0,6 % žen. Svou orientací si pak nebylo jisto 1,4–2,2 % mužů a 2,0–3,1 % žen.

Procento mužů, kteří připustili homosexuální zkušenost, se pohybovalo mezi 3,4 a 6,2 %. Stoupal přitom podíl těch, kteří homosexuální zkušenost připustili opakovaně (od 1,1 % v roce 1993 do 2,5 % v roce 2003). Šest promile respondentů uvedlo v posledním průzkumu, že žije v homosexuálním vztahu. Na otázku, zda se považují za bisexuální, odpovědělo v téže studii kladně 12,5 % mužů.

Procento žen, které uvedly, že měly homosexuální zkušenost, se pohybovalo od 2,6 do 6,0 %. Přitom stoupal podíl žen, které měly jednorázovou i opakovanou zkušenost. Jedno promile žen žilo v době dotazování v lesbickém vztahu. Necelá desetina žen se považovala v roce 2003 za bisexuální.

„Terapie“ homosexuality

V roce 2000 vydala Americká psychiatrická asociace dokument, v němž nedoporučuje léčení homosexuality, protože chybějí dostatečně prokazatelné studie o účinnosti metod. Odmítá považovat homosexualitu za stav vyžadující léčbu a upozorňuje na riziko poškození pacienta.

Již výběr pacientů v kasuistikách a studiích údajně prokazujících úspěch terapie je diskutabilní. Většinou se nedovíme nic o tom, zda byla sexuální orientace jednoznačně stanovena a jak. Chybí rozbor erotických fantazií, snů, představ, jejich dynamika, kvalita a četnost zamilovaností, charakteristika psychosexuálního vývoje probandů je neúplná. Nikdy není provedena objektivizace falometricky či psychodiagnosticky projektivními metodami. Diagnóza je většinou založena buď na sebeidentifikaci pacienta, nebo dokonce jen na behaviorálních charakteristikách.6)

Druhou otázkou je motivace pacienta ke změně sexuální orientace. Je jí prožívání orientace, s níž není smířen, což bývá podporováno postojem okolí či jinými negativními zkušenostmi. Terapeut, který nabízí změnu orientace, tyto reakce dále podporuje, často na religiózní úrovni.

Problematické je i vyhodnocování úspěšnosti těchto studií a kasuistik. V naprosté většině je vyhodnocuje sám psychoterapeut. V důsledku vytvořeného terapeutického vztahu je platnost takových informací malá. Jen výjimečně se setkáváme s objektivnějším hodnocením nezávislého odborníka. Určitým zpochybněním hodnocení může být rovněž terapeutův negativní postoj k homosexualitě.

Citovaná procenta úspěšnosti léčby jsou stanovena shrnutím různých zdrojů, které se metodologicky výrazně odlišují. Na důkaz efektu takové změny se nejčastěji cituje studie Roberta Spitzera z roku 2003. Ten během telefonického dotazování zjistil, že řada (údajných) homosexuálů (více žen než mužů) léčených různými metodami svou orientaci změnila. Z metodického hlediska však lze tuto studii označit za nepříliš relevantní.7)

Československý a později kanadský sexuolog Kurt Freund byl naším prvním odborníkem, který možnost změnit sexuální orientaci nakonec (po řadě pokusů) na základě vlastních pozorování odmítl a považoval ji za nezměnitelný rys každého člověka. V šedesátých letech 20. století se sice uvažovalo o heterosexuální adaptaci výrazně motivovaných homosexuálních jedinců, byla však hodnocena jako problematická. Od konce sedmdesátých let převažoval v sexuologickém a psychoterapeutickém postoji k homosexuálům přístup zaměřený na úpravu neurotických, depresivních a sociálních potíží spojených s odmítáním vlastního zaměření. S rozvojem občanské společnosti a přibýváním liberálních postojů ve společnosti se potřeba lékařské a psychologické pomoci snížila.

Poznámky

1) Pojem homosexualita poprvé použil Benkert v roce 1869. Ve středověku bylo toto chování nejčastěji nepřesně označováno jako sodomie (tento termín označoval například i zoofilní chování) a nezřídka bylo trestáno smrtí. Termín heterosexualita je mnohem mladší. Poprvé byl užit v roce 1923 a kladl důraz vedle původně zdůrazňované reprodukční stránku sexuality i na její rekreační složku.

2) Bylo v něm například zastoupeno příliš vysoké procento vězňů či psychiatrických pacientů.

3) Sissyboys a tomboys se současným heterosociálním chováním.

4) Diethylstilbestrol je syntetický nesteroidní estrogen, který se dříve užíval jako hormonální antikoncepce, později se však zjistilo, že může mít teratogenní účinky (působit deformace během embryonálního či fetálního vývoje).

5) Statisticky na okraji významnosti jen amfetaminové pilulky na hubnutí a gamaglobulin, který byl ale užíván velmi vzácně.

6) Navíc sexuální orientace, chování a identifikace jsou různé charakteristiky, které se mohou, ale nemusí překrývat.

7) Zejména v americké společnosti je společensky aktivní hnutí Exodus, jehož členové se nazývají ex-gay a považují se za „vyléčené“ z homosexuality především v důsledku náboženské víry.

PÁR TEORIÍ NAVÍC

Teorie příčin sexuální orientace byly ověřovány hlavně u mužských homosexuálů. Z těch dalších sem patří především:

  • Teorie prenatálního mateřského syndromu (podle ní matky homosexuálních mužů zažijí více prenatálního stresu než matky heterosexuálů).
  • Teorie staršího bratra – homosexuální muži mají více starších bratrů, ale nemají více starších sester a ani mladších sourozenců než heterosexuálové. Vysvětlením tohoto efektu by mohla být hypotéza mateřské imunosenzitivity, podle které organismus matky v těhotenství v některých případech reaguje obrannou imunologickou reakcí na mužské pohlavní hormony vylučované plodem. Tato imunitní reakce by v případě mužského zárodku mohla narušit organizační efekt androgenů, a tím i sexuální diferenciaci mozku, přičemž mateřskou imunitní reakci posiluje každý další zárodek mužského pohlaví. Tím se následně při dalších těhotenstvích zvyšuje i pravděpodobnost narušení mozkového vývoje mužského plodu. Za předpokladu, že narušená maskulinizace je závislá na imunitní reakci matky, by se mužští homosexuálové měli rodit jako další v pořadí bratrů, ne však v pořadí sester, přičemž tato pravděpodobnost by měla být zvyšována počtem předchozích těhotenství matky s plodem mužského pohlaví. V souladu s tímto předpokladem jsou už uvedená zjištění ohledně počtu starších bratrů u homosexuálních mužů.
  • Výzkumy mozkových odlišností pří určení sexuální orientace se zaměřily především na oblast jader hypotalamu, z kterých jedno je větší u heterosexuálních žen než u heterosexuálních mužů a u homosexuálních mužů je podobně velké jako u heterosexuálních žen. Podle některých autorů právě anatomické rozdíly v jádrech předního hypotalamu jsou rozhodující pro sexuální orientaci u mužů. Tyto rozdíly mohou způsobovat u gayů hormonální reakce na stejný podnět jako u žen (tj. na muže).

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biologie

O autorech

Petr Weiss

Ivo Procházka

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné