Hmyz a mezilidské vztahy (reakce na reakci)

Spoluautorem těchto památných¹⁾ burcujících slov je jeden z autorů příkré reakce na článek Odhmyzeno. Co se za těch třicet let změnilo, že dnes popírá vlastní slova a tvrdí, že vše je v pořádku? Zlepšil se natolik stav naší přírody? Než odpovíme na některá tvrzení našich oponentů, jsme nuceni vyslovit, co vnímavý čtenář dávno tuší. Spíše než o hmyz a argumenty tu jde o lidi a mezilidské vztahy.

Ilustruje to již recenze pohřbívající knihu J. Beneše, M. Konvičky ad. Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana (Živa 50, LXXVII, 2003/6): „Problematická kniha … začíná … mystifikací…“ Tato a další podobná²⁾ slova ostře kontrastují se slovy D. Povolného „Dílo jako celek […] staví naši lepidopterologii po hiátu trvajícím více než tři desítky let (!) na vysokou mezinárodní úroveň“ (Živa 50, LXXVIII, 2003/6) či slovy T. Grima „…očekávám, že s odstupem let se toto dílo ukáže jako přelomové – nejen z hlediska české lepidopterologie, ale především z hlediska ochrany přírody u nás obecně“ (Vesmír 83, 395, 2004/7). Reakce v časopisech jsou jen nejviditelnějším produktem dlouhodobé mravenčí práce, jež využívá i podstatně „partyzánštější metody boje“. Například telefonáty do redakcí vědeckých časopisů a státních institucí s poselstvím, že autoři (z týmu M. Konvičky) textu – článku, expertizy či odborných doporučení – jsou „neseriózní“, „kontroverzní“, „diletanti“ a tak dále. Podobná munice z téhož zákopu ostatně létá do více stran.

Následně se K. Spitzer odvolává na svou vlastní práci (spolu s I. Novákem) starou čtvrt století. Ano, kniha Ohrožený svět hmyzu (1982) předběhla svou dobu i v měřítku evropském, nás čtyři (navzájem nezávisle) silně ovlivnila a nikdy jsme se nepřestali pokládat za Novákovy a Spitzerovy pokračovatele. Jenže uplynula téměř tři desetiletí, problematika ohroženého hmyzu se v evropské i české vědě plně etablovala, změnil se přístup k ochraně přírody. Současný ochranářský konsensus, reflektovaný ve všech moderních učebnicích a monografiích,⁵⁾ jasně říká, že velcí býložravci a oheň jsou nejen odvěkou součástí přírody, ale také nástrojem, který vytváří a udržuje mozaiku různých typů vegetace, a tím přispívá ke vzniku a uchování přírodní rozmanitosti. Proto pastva a vypalování jsou nezbytnými a stále běžnějšími způsoby péče o chráněná území.

Co naši předchůdci před třiceti lety jen tušili, my dnes máme podloženo tvrdými daty. „Nejhorší kapitola“ Červeného seznamu bezobratlých – denní motýli – vychází z databáze rozšíření denních motýlů, kde objem dat dnes dosahuje k půl milionu záznamů. Záznamy z databáze také slouží jako podklady k tvorbě map rozšíření jednotlivých druhů. Tyto mapy a texty k nim uvádějí na pravou míru místy zcela absurdní tvrzení našich oponentů, týkající se rozšíření konkrétních druhů motýlů. O tom se každý čtenář snadno přesvědčí sám, vše je už roky volně dostupné na www.lepidoptera.cz.

Závěry článku Odhmyzeno stojí na nejlepších dostupných datech, jsou v souladu s poznatky o míře ohrožení hmyzu v okolních zemích, i míře ohrožení jiných skupin organismů (např. obratlovců a rostlin) u nás. Náš text především sumarizuje a – přestože součet našich dluhů v ochraně hmyzu dává dohromady děsivá čísla – vlastně neříká nic nového. Nebýt osobních výhrad vůči jeho autorům, pánové Jaroš i Spitzer by se s vyzněním článku nejspíš ztotožnili.