Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Byla lidská přirozenost ukradena Západem?

aneb Proč věda testuje jen DIVNE lidi?
 |  5. 11. 2010
 |  Vesmír 89, 663, 2010/11

Zvláštní otázku z nadpisu si položili Joseph Henrich, Steven J. Heine a Ara Norenzayan ve vlivném časopisu Behavioral and Brain Sciences a vyvolali tím asi nejbouřlivější debatu posledních let v oblasti behaviorálních věd (nauk věnujících se chování, především člověka, tedy od antropologie, etnografie přes psychologii po ekonomii).1)

Jejich výchozí tezí je, že naprostá většina soudobého vědeckého poznání o „podstatě člověka“ vychází z experimentů či studií, jejichž účastníci žijí v populacích demokratických, industriálních, vzdělaných, nenuzných a euroatlantického kulturního okruhu, tedy jde o DIVNE subjekty. Mezi světovými kulturami i v nich samých však panuje značná variabilita v povaze i chování jejich členů, navíc DIVNE populace jsou v porovnání s ostatními mimořádně exluzivní. Vědou získaný obraz lidské přirozenosti je proto pokřivený a autoři studie doporučují, aby byly behaviorální vědy strukturálně přebudovány (čti: musejí získat řádově více finanční zdrojů na rozmanitější účastníky experimentů, na mezikulturní výzkum, na analýzy robustnosti zjištění u mnoha nepodobných populací atp.).

Ignorování žebříku, po němž se dostali nahoru

Je nesporným nedostatkem, že behaviorální výzkum je téměř výlučně provozován na západních univerzitách a testovanými subjekty jsou povětšinou místní studenti,2) asi jen 4 % studií v předních časopisech testuje neDIVNE lidi. Přesto na celém problému zaráží jeho subtilní logika: aby autoři dokázali, jak odlišně obyvatelé vzdálených koutů světa jednají, vnímají či se rozhodují, předkládají čtenářům pochopitelně výzkumy právě z těchto míst. A vskutku, analytické myšlení, kooperativnost či prostorové uvažování postaršího člena kmene na Nové Guinei nejsou stejné jako u dvacetiletého amerického studenta. Leč asi málokdo předpokládá opak, navíc samotná existence „důkazu“ odlišnosti dokládá, že ostatní kultury nejsou vědou zcela ignorovány.

Práce Henricha a kolegů je jistě cenná, z veřejného tajemství vytvořili senzaci a umně shrnuli nejzajímavější mezikulturní odlišnosti. Nejpůsobivějším důkazem je, jak ne/podlehnutí optickým iluzím závisí na prostředí, v němž člověk vyrůstá. Například Müllerově-Lyerově iluzi (vizte obrázek) vůbec nepodléhají obyvatelé Kalaharské pouště, američtí studenti naopak považují úsečku b za delší až o pětinu. Existence iluze je proto toliko nechtěným důsledkem kalibrace vizuálního systému těch z nás, kteří žijeme v moderním prostředí plném přímek, rovných ploch a rohů, a nejde o obecnou chybu či vlastnost lidského vidění. Příslušníci euroamerické civilizace dále zakládají své uvažování obvykle na analytické metodě (zaměřují se spíše na objekt než na celkové okolí a více spoléhají na abstraktní pravidla než na vzájemné podobnosti), ostatní – východní Asiaté zejména – spoléhají na myšlení holistické. Nebo například členové kmenů, jejichž jazyk nemá pojmenování pro vyšší čísla (obvykle od trojky dále), na rozdíl od většiny lidí špatně rozlišují rozsáhlejší kvantity. A to nemluvíme o gargantuovských rozdílech v pravidlech morálního uvažování jednotlivých kultur.

Žvanění o metodologii...

Mimochodem to pravé pozdvižení teprve nastane, až vyjde najevo, že závěry o podstatě člověka jsou povětšinou vyvozovány z – a nyní doslova – divných experimentů. Hra na ultimátum je patrně nejužívanějším experimentem na zjištění úrovně „spravedlnosti“ člověka (resp. jeho sklonu k rovnému rozdělování zdrojů a ochoty trestat opak). Hráč A v ní podmíněně získá od experimentátora peníze, o které se musí podělit s neidentifikovatelným hráčem B, a může mu navrhnout jakýkoliv podíl. Podmínkou, že oba hráči své peníze získají, je, že hráč B musí rozdělení přijmout. Jinými slovy v situaci, kterou jste nikdy nezažili, dostanete peníze za nic a máte se o ně rozdělit s člověkem, kterého neznáte a který možná ani neexistuje, a při tom vás sledují vědci. Podle tohoto jednorázového rozhodnutí vás a řady kolegů bude ohodnocena úroveň „spravedlnosti“ ve vaší skupině. Ekonom Steven Lansburg sarkasticky komentoval tuto indukci takto: „Kdybych měl hru hrát já, odmítl bych cokoliv, protože bych jednoduše nemohl cítit žádné uspokojení z toho vzít si peníze od daňového poplatníka, který experiment financuje, stejně jako bych nemohl okrást člověka stojícího přede mnou ve frontě.“ Henrich a kol. nás pak nádavkem upozorňují, že studenti v USA nabízejí v pozici A zhruba polovinu úvodní částky a B ji akceptuje;nabídne-li A méně, je obvykle odmítnut (tj. potrestán za svou sobeckost ztrátou všeho). Hráči téže hry rekrutovaní z pastevecko-sběračských kmenů však v pozici A nabízejí sotva třetinu, a i když nabídnou méně, je jejich nabídka mnohdy přijata.

Problémů behaviorálních věd je řada, kupříkladu v minulém desetiletí začala obdobná metodologická bitva, když Andreas Ortmann a Ralph Hertwig popsali,3) že různé vědy používají kvalitativně odlišné postupy u zdánlivě stejných experimentů. Například experimentální ekonomové využívají mnohokrát opakovaná kola pokusů, aby se subjekty detailně seznámily s řešeným úkolem, odměny jsou peněžní a variabilně vyplácené na základě výsledků jednotlivce a téměř nikdy nejsou účastníci experimentů podváděni. Praxe v psychologii je zpravidla přesně opačná. Čekáte-li pointu s oznámením vítěze sporu, jste patrně přírodovědci, ve společenských vědách po desetileté debatě jeden z autorů původní studie prohlásil: „Stále mě zaráží jako neuvěřitelně hloupé, že se zdůrazňuje jen to, co se psychologové a experimentální ekonomové dozvěděli o lidech, ne to, jak se to dozvěděli.“4)

Poznámky

1) Henrich J., Heine S. J., Norenzayan A.: The weirdest people in the world? Behavioral and brain sciences 33, 61–135, 2010.

2) Tato praxe přirozeně plyne ze zákonů ekonomie vědy: kdyby na ověření každé jednotlivé hypotézy o jednání člověka bylo nutné zorganizovat a zaplatit řádově desetitisícové reprezentativní vzorky světové populace, postačil by k publikování výsledků všech behaviorálních věd jeden útlejší časopis. Na druhé straně studenti jsou hojní, vždy k dispozici a odměnou jim mohou být i pouhé studijní kredity. Metodologická část každé publikované studie je v tomto bodě dosti explicitní a obecné generalizace výsledků jsou spíše výjimečné.

3) Hertwig R., Ortmann A.: Experimental practices in economics: A methodological challenge for psychologists? Behavioral and brain sciences 24, 383–403, 2001.

4) Projev na 25. Hamburger Symposion zur Methodologie der Sozialpsychologie, přetištěno in: Ortmann A.: “The Way in which an Experiment is Conducted is Unbelievably Important”: On the Experimentation Practices of Economists and Psychologists, School of Economics Discussion Paper, The University of New South Wales, 2010/06.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Sociologie
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Petr Houdek

Ing. Petr Houdek, (*1981) působí na katedře ekonomie Fakulty sociálně ekonomické UJEP v Ústí nad Labem a na katedře managementu Fakulty podnikohospodářské VŠE v Praze. Je ředitelem Centra pro behaviorální experimenty při CEVRO VŠ. Zároveň je postgraduálním studentem na Přírodovědecké fakultě UK v Praze.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné