Láska a hormony

Co je láska

Co je vlastně láska, je otázka, na kterou je obtížné hledat vyčerpávající odpověď. Pojem láska je mnohoznačný a vymezován bývá rozličně ve svých souvislostech a významech v různých epochách a různých kulturách. Podoby lásky byly ve starém Řecku definovány jako éros (vášeň), filiá (přátelství), storgé (oddanost, něha) nebo agapé (oddanost, utrpení). Empedokles pojímal lásku jako kosmickou sílu podobnou gravitaci a tvrdil, že vesmír je řízen soubojem lásky a nenávisti.

Zde bychom se chtěli zabývat láskou partnerskou, která je snad hlavním tématem krásné literatury a důležitým motivem i jiných oblastí umění, ale na jejíž podstatu ani umění, ani věda odpověď dosud neumí dát. Partnerskými vztahy od zamilování až po rozchod, domácím násilím a jinými krajními jevy se zabývá právo, sociologie nebo psychologie, ale pro medicínu nebo biochemii je láska oblastí dosud jen nepatrně zmapovanou. Jedním z důvodů je i skutečnost, že jen obtížně je možno sestavit kontrolní soubory, že láska probíhá různými fázemi, je podmiňována vlivy kultury a výchovy a je ovlivňována průběhem vztahu i řadou vnějších vlivů. O tom, jak to je u lidí se stavem zamilovanosti a lásky z hlediska hormonálních změn, existuje jen velice skromný počet vědeckých prací, a to navzdory rozšířenému názoru, že láska je vlastně pouze hormonální bouře. Na otázku, co je láska, nedává uspokojivou odpověď ani věda, ani krásná literatura, ačkoliv láska je nepochybně důležitým psychosociálním fenoménem. Téměř ve všech studovaných společenských kulturách má láska své místo a je tedy téměř univerzálním jevem a velice obecnou, i když ne nezbytnou součástí reprodukční biologie člověka. Zamilovanost představuje – v mnoha případech – úvod do dlouhodobých partnerských vztahů. Je důležitou lidskou emocí, i když někteří vědci ji mezi základní primitivní lidské city, jako je strach, hněv nebo radost, neřadí.

Že zamilovanost je provázena – nebo vyvolávána – živými ději v centrální nervové soustavě, pomáhá dnes řešit moderní projekce neurologických dějů do různých lokalit v mozku zamilovaných pomocí zobrazovacích metod, jako je magnetická rezonance nebo pozitronová emisní tomografie. Ale ani tyto studie nejsou příliš četné a docházejí pouze k závěru, že oblasti aktivace a deaktivace nejsou zcela shodné s místy projekce běžných emocí. Víme sice, která mozková centra jsou při ní aktivována nebo deaktivována a že jsou ve hře dopaminergní signály v mozkových oblastech pro odměnu, motivaci a hráčství a dále oblasti mozkové kůry spojované s teorií myšlení, obsesivně/kompulsivním chováním a ovládáním hněvu, ale zatím toho mnoho nevíme, které působky, ať už transmitery nebo hormony, se na těchto pochodech účastní.

Více je studií o lásce z aspektu psychosociálního a kulturního nebo pokusů na zvířatech v době námluv z pohledu neurobiologického. V experimentálních pracích o tvorbě biologického páru je podtržena úloha osy hypotalamus- hypofýza-nadledvina a úloha oxytocinu. Snaha poznat endokrinní pozadí stavu zamilovanosti a lásky u lidí samozřejmě nesmí znamenat degradaci tohoto stavu na jednoduchá chemická schémata.

Láska je skutečně velice pevně zakotvena v evoluční historii člověka, v jeho biologii i biochemii. Byla zřejmě naprogramována do našich genů, protože pomáhala udržovat pospolu lidský pár po dobu nezbytnou pro výchovu potomků až do prvých známek jejich samostatné životaschopnosti. K naší škodě je toto zřejmé genově zakotvené období omezeno na pouhé asi čtyři roky. Toto „čtyřroční pokušení“ se dosud zcela zřetelně projevuje na statistice rozvodů. Bylo zjištěno, že existuje jasný vrchol rozvodovosti ve čtvrtém roce po sňatku. Další dítě však posunuje následný známý nový vrchol rozvodovosti na sedm roků po svatbě. Jiné doklady ukazují, že romantická zamilovanost netrvá většinou déle než jeden rok.

Romantická láska není tedy věčná ani výlučná a je třeba na ni pohlížet jako na dynamický proces. Na rozdíl od pojetí lásky v umění to také není zvláštní stav srdce nebo duše. Z pohledu endokrinologie jde spíš o hru hormonů a transmiterů, podle některých autorů snad přímo o chemickou intoxikaci organismu. Není divu, je-li pro někoho zamilovanost stresem, protože chemické cesty a hormonální faktory jsou u lásky zřejmě podobné jako u stresu. Jiní autoři dokonce hledají spíš paralelu s pochody typickými pro závislost, které ovšem také nejsou příliš jasné a v nichž zřejmě neurohormony budou hrát důležitou roli.

Fáze lásky

Řada autorů se přidržuje časového rozdělení lásky na fázi romantické lásky, na dobu jejího naplnění a na konečnou fázi, jejíž hlavní úlohou je reprodukce a starost o potomstvo.

Romantická láska

O romantické zamilovanosti panovala představa, že v ní hrají roli katecholaminy – adrenalin, noradrenalin a jejich metabolity – a také stresový steroidní hormon kortizol a jeho regulátory – kortikoliberin a adrenokortikotropní hormon ACTH. Ve fázi naplněné lásky by snad měly hrát roli endorfiny, endogenní polypeptidy s výrazným účinkem na mozková centra pocitu libosti, a ve fázi péče o potomstvo podle posledních názorů dominuje vliv peptidu oxytocinu a vasopresinu, secernovaných zadním lalokem hypofýzy.

Jednou z prvních hypotéz o biologické a endokrinní podstatě zamilovanosti byla představa o podobné struktuře katecholaminových transmiterů a amfetaminů, které mohou vyvolávat řadu účinků, podobných počátečním stadiím romantické lásky. Ve své prvé fázi romantické zamilovanosti je láska snad excitací stresového charakteru. Je řada dokladů, že stresové situace usnadňují tvorbu nových sociálních vazeb i intimních svazků u lidí i u zvířat. Euforie při zamilovanosti by pak byla pochopitelná proto, že v ní rozhodují metabolity hormonů dřeně nadledvin: dopamin, noradrenalin a zejména fenylethylamin. Katecholaminy, jak se zdá, však mohou být spíše známkou psychické nepohody, jak o tom svědčí jejich vyšší hladina u mužů a žen v rozvodových situacích, v manželských hádkách apod. V těchto stresových situacích je kromě adrenalinu také zvýšena hladina ACTH a kortizolu. V souvislosti s katecholaminy byla – spíše v úvahách – věnována pozornost biogenním aminům, které jsou svými účinky do jisté míry blízké amfetaminům. Amfetaminy mají typický charakter návykových drog a zamilovanost skutečně může být jistou formou narkomanie. Některé drogy na bázi amfetaminu zvyšují pocit blízkosti a lásky k ostatním, mění emoční a sociální chování, ale také vedou k poruše kognitivních funkcí.

β-Fenylethylamin patří mezi biogenní aminy, které jsou přítomny ve stopovém množství v nervovém systému a jsou vázány na specifickou rodinu receptorů svázaných s G-proteinem (GPCR). Jejich funkce a dokonce i původ v nervovém systému nejsou dostatečně známy. β-Fenylethylamin a jeho metabolity působí na dopaminergní systém v některých oblastech mozku, kde stimulují psychomotoriku. Ovšem žádné důkazy pro teorii přisuzující stav zamilovanosti působení fenylethylaminu nebyly přineseny.

Bylo však prokázáno, že romantická láska je provázena snížením transportéru destičkového serotoninu, podobně jako je tomu u některých psychóz anebo u patologické žárlivosti, a že zamilovanost je také spojena s významným zvýšením nervového růstového faktoru NGF. Tento neurotropin měl dokonce pozitivní korelaci s intenzitou romantické lásky a po 12–24 měsících postupně, jak se romantická láska měnila na stabilní stav nebo vyprchala, hladina NGF se normalizovala a nebyla odlišná od kontrolní skupiny. V této spojitosti je jistě zajímavé, že hladina některých neurotropinů, včetně NGF, se zvyšuje při líbání a že se touto cestou zmírňují i alergické kožní reakce.

Podobný přístup k studiu zamilovaných párů jako autoři zabývající se neurotropiny měla i skupina kolem prof. Marazzitiové při studiu změn steroidních hormonů u zamilovaných. Srovnávala zamilované nejen s běžnými páry, ale sledovala je po dobu delší než rok, kdy už pak nešlo o lásku romantickou. Zjistila u všech zamilovaných vyšší kortizol a snížení FSH a u zamilovaných mužů snížení testosteronu, což je ve shodě s hormonálním obrazem zamilovanosti jako stresové situace. Pozoruhodné v práci Marazzitiové je však zvýšení testosteronu u zamilovaných žen v kontrastu s jeho poklesem u mužů. Také ve srovnání s většinou obratlovců, u nichž dvoření a námluvy u samců jsou téměř vždy spojeny se vzestupem androgenů (u sloních samců v říji dokonce padesátinásobné zvýšení testosteronu), se endokrinní sekrece zamilovaných mužů chová značně nestandardně. Zamilovanost však nelze ztotožňovat se sexuálním vzrušením, které má zcela jiné fyziologické charakteristiky, i když se někdy oba tyto stavy setkávají.

Nejen zamilovanost, ale i odloučení partnerů v úzkém svazku vede k stresové reakci systému hypotalamus-hypofýza-nadledviny.

Naplnění romantické lásky

Navázání sociálních vazeb ulehčuje nástup fyziologického stavu se sníženou úzkostlivostí a redukovanými negativními pocity. Skutečně také u většiny zamilovaných počáteční stadium excitace a euforie přechází do stadia, které se vyznačuje pocitem bezpečí, klidu a vyrovnanosti a které je ovládáno jiným typem hormonů. Převládá zřejmě vliv endorfinů, látek, které své působení uplatňují přes stejné receptory jako exogenní opiáty. Opět tedy jakási forma závislosti, ale odlišná od fáze prvé. Na rozdíl od amfetaminových derivátů nejsou endorfiny produkovány nadledvinou, ale převážně mozkem, a mají nikoli excitační, ale zklidňující a bolest tišící účinek.

Fáze péče o potomstvo

Dalším hormonem, který však již skutečně patří k reprodukčním biologickým regulacím, je oxytocin. Doménou jeho působení je vlastně již další fáze lásky. Je produkován hypotalamem a uvolňován z hypofýzy – mimo jiné při milostném aktu – a způsobuje kontrakce hladkého svalstva. Oxytocin v povědomí lékařů je spojován spíše se ženami než muži. Pod jeho vlivem totiž dochází u žen k porodním stahům i k ejekci mléka, ale je i významným hormonálním regulátorem sexuálního a mateřského chování nebo pozitivních sociálních kontaktů snižujících úzkost. Snad působí i na matky, aby se mazlily se svými dětmi, a asi podobnou účinnost má i na aktivitu mezi ženou a mužem. Zvýšené vyplavení oxytocinu je součástí biochemických dějů při orgasmu: u mužů při sexuálním vyvrcholení
stoupá jeho hladina několikanásobně a u žen dokonce ještě více než u mužů. Jeho hladiny se zvyšují tělesným kontaktem. Vzájemné dotyky partnerů přispívají tak i k oxytocinem zprostředkované inhibici adrenergní aktivity, zejména snížení krevního tlaku, a to zejména u žen. Oxytocin, sekret neurohypofýzy, vyvolává také pocit uvolněného uspokojení a náklonnosti a je evidentně antistresovým působkem. Podle posledních poznatků zvyšuje oxytocin vzájemnou důvěru mezi lidmi, ale na druhé straně také závist a škodolibost. Podání oxytocinu nebo zvýšení jeho hladiny dotykovým kontaktem se zvířaty může zmírnit příznaky autistického chování.

Hladiny oxytocinu u žen i mužů jsou podobné a receptory pro oxytocin se nalézají v řadě tkání, zejména v míše, u obou pohlaví. Oxytocin byl také označen jako „hormon věrnosti“, protože řada poznatků na zvířatech ukázala, že je značný rozdíl v počtu a lokalizaci oxytocinových receptorů mezi blízkými druhy hrabošů, z nichž jeden (Microtus ochrogaster) je monogamní a žije v sociální struktuře více zvířat, zatímco jiné (Microtus pennsylvanicus a M. monatnus) jsou polygamní a žijí solitérně. Že skutečně oxytocin je faktorem pro monogamní chování a péči o mláďata u samců M. ochrogaster, lze prokázat také tím, že monogamní chování je možno zrušit injekcí antagonistů oxytocinu (tokolytikum atosiban).

V neurobiologii sociální vazby – partnerském vztahu, dvoření, věrnosti, péči o mláďata, vztahu k ostatním jedincům svého druhu – hrají neuropeptidy oxytocin a vasopresin významnou úlohu. Tyto „hormony lásky a strachu“ modulují integrace informací v mozkové struktuře amygdaly a jsou podle současného stavu našich vědomostí důležitým faktorem psychosociálních vztahů obecně.

I když, jak se zdá, si věda ví rady, jak vysvětlit pocity v různých stadiích lásky a jak jim přiřadit různou důležitost pro plození i výchovu lidských mláďat, zůstává stále záhadou, proč tyto děje v nás iniciuje právě ten jeden nebo jedna pravá mezi tisíci, jaká to jiskřička přeskočí, aby vyvolala ony sekvence sekrecí hormonálních drog a afrodisiak a proč ani co nejsprávněji v lékárně namíchané hormonální koktejly nemohou působit jako nápoj lásky tam, kde pro to nejsou zatím ještě nepostižitelné předpoklady. U některých živočichů pro tato zprostředkování nacházíme biologické důvody, např. ve feromonech a jiných vůních či zápaších, v zásnubních rituálech a schématech dvoření, ale u člověka jsou zřejmě tyto signální soustavy mimo (hlavní) provoz.

Tolik zatím dodávají k otázce lásky naše znalosti o hormonech a endokrinologie. Snad v budoucnosti budeme moci ordinovat antihormony proti nešťastné lásce nebo působky posilující partnerskou věrnost. Doufám ale, že láska zůstane ještě dlouho elixírem složeným z ingrediencí tělesných i duševních, z reality i imaginace, poezie i bušení srdce, i když snad i trochu z kortizolu, endorfinů a oxytocinu.