Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Divoké srdce Evropy

Hana Šantrůčková, Jaroslav Vrba a spol.: Co vyprávějí šumavské smrčiny (Průvodce lesními ekosystémy Šumavy) Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, PřF JU a Česká společnost pro ekologii, náklad 4000 výtisků, 154 stran
 |  8. 10. 2010
 |  Vesmír 89, 643, 2010/10

Kdybychom měli vybrat z oblasti ochrany přírody téma, které v České republice dominuje veřejným i politickým diskusím v posledních nejméně 15 letech, patrně by se téma Šumavy a Šumavského národního parku umístilo na prvním místě. Je to určitě tím, že nás Šumava téměř všechny – jak píšou autoři publikace – „bere za srdce“, že nám rozhodně není lhostejná. Každý tam určitě aspoň jednou byl, každý má svou představu, co neporušená příroda znamená, jak by měla vypadat. Je současně jen málo ochranářských témat, kde panuje tolik sporů, mýtů, nepřesných nebo dokonce úmyslně zavádějících informací. Proto hned v úvodu musím říct, že na publikaci, jako je tato, naše veřejnost už dlouho čekala, a že tedy jde o počin mimořádně aktuální a potřebný.

Kniha, kterou vydala Správa NP a CHKO Šumava v letošním roce (2010) v nákladu 4 000 kusů, si klade za cíl „přispět k pochopení jedinečnosti rozsáhlých šumavských smrčin a významu Divokého srdce Evropy1) v podmínkách hustě zalidněného kontinentu“. Autoři předkládají souhrnný pohled a svou odbornou interpretaci dostupných výsledků vědeckých výzkumů na Šumavě, z nichž podstatná část je výsledkem jejich vlastní, často dlouholeté vědecké práce v tomto území. Předkládají tedy jakousi populární učebnici „šumavologie“, pevně zakotvenou v současné ekologii takřka na všech hierarchických úrovních a vycházející z nezpochybnitelných „tvrdých“ dat. Všechno je předloženo v několika rovinách, takže si knihu může číst jak úplný laik, tak i specialista, a každý si zde najde své. Základem je text rozdělený do sedmi hlavních kapitol – dnů. Odborné „jádro“ je obsaženo v prvních 4 kapitolách, věnujících se postupně zdůvodnění záměru autorů a výkladu základních pojmů (1. den), ekosystémům šumavských smrčin (2. den), přehledem vývoje území Šumavy v širším rámci od poslední doby ledové (3. den), problematice obnovy smrčin po disturbancích (4. den). Následující tři dny – kapitoly jsou věnovány jakémusi souhrnu poučení z předchozích kapitol (5. den), představením projektu divokého srdce Evropy a výhledem do budoucna (6. den) a konečně pozváním na konkrétní místa na Šumavě, kde si může čtenář popisované fenomény takříkajíc „ohmatat“ v terénu (7. den neboli den výletní). Textem nás provázejí dvě kreslené figurky – figurka hajného a zvídavého (soudě podle velkých brýlí) kluka či mládence, jejichž komentáře jednotlivé dny – kapitoly propojují do jednoho celku. A to i přesto, že byly úmyslně napsány tak, aby se každá kapitola dala číst zvlášť a aby se čtenář, podle vlastní chuti, zájmu i znalostí mohl začíst do textu prakticky kdekoliv – jak je ostatně uvedeno v samostatném, krátkém, ale užitečném návodu, jak knihu číst. Kniha je doplněna velkým počtem (48) rámečků, přinášejících odbornou dokumentaci k textu – vysvětlení základních ekologických procesů, strukturu i funkce ekosystému smrčin, mapky s výskytem přirozených smrčin na našem území a velké množství konkrétních výsledků vědeckých prací souvisejících s tématem. Rámečky, jak autoři uvádějí, může čtenář vynechat, chce-li – ale pro čtenáře odborníka jsou vlastně tou nejpodstatnější a „nejhutnější“ částí knihy, nad kterou je možno si vytvářet vlastní pohled a názor. Samy o sobě jsou svéráznou učebnicí ekologie horských smrčin, a to bezpochyby nejen těch šumavských. Kniha je doplněna seznamem použité literatury, kterému možná s ohledem na předmět diskusí vyčtou kolegové lesníci určitý nedostatek pokrytí čistě „lesnické“ literatury. Velmi užitečný je přehled publikací doporučených k další četbě, včetně odkazů na webové stránky s dalšími prameny, stejně tak jako přehledný a pro laika i díky bohu docela stručný slovníček nejdůležitějších pojmů. Knížka nepochybně zaujme i povedeným designem, počínaje méně obvyklým formátem, grafikou, velkým množstvím názorných ilustrací i bohatou fotografickou dokumentací – která je zčásti součástí odborných rámečků a zčásti nezávislou ilustrací šumavských smrčin i národního parku. Drobnou chybičkou na kráse je snad jen s ohledem na velký počet rámečků někdy poněkud obtížná orientace v základním textu, který se na některých místech knihy mezi rámečky trochu ztrácí. Co si podle mého soudu naopak zaslouží vyzvednout a ocenit, je v našich zemích a v ekologickobiologických odborných kruzích nebývalá ochota autorů zjednodušit a citlivě zobecnit někdy velmi složité odborné pozadí interpretací bez zbytečných obezliček a alibistických odkazů do té míry, aby byly co nejsrozumitelnější i laickým čtenářům. Jinými slovy, stavíce jednoznačně na výsledcích seriózní vědy autoři prezentují jasně a srozumitelně svůj názor na šumavské smrčiny, aniž by přitom sklouzávali do nepodložených nebo „ideologických“ polemik s jinými názory. Čtenář se z knížky dozví nejen to, co si autoři myslí, ale také, kde se tento názor vzal, čím je podložen – co a proč se na Šumavě děje, co je možné očekávat a jak by mohla Šumava vypadat v budoucnosti. Odborné podklady a odkazy na použitou literaturu přitom nechávají dostatek prostoru pro to, aby každý sám posoudil, jak autoři s faktografií pracují, a případně aby si mohl vytvořit svůj vlastní názor či interpretaci.

Jedné věci se knížka zřejmě úmyslně vyhýbá – nebo dotýká jen okrajově – a to jsou mnohdy vypjaté a kontroverzní, nezřídka jen politicky motivované pohledy šumavských „kácečů“ a „nekácečů“, neboli zastánců a odpůrců použití standardních lesnických praktik včetně rázného zasahování proti kůrovci, kdekoliv jeho přítomnost stoupne nad stanovenou mez. Knížka snad dostatečně jasně představuje pohled, který uznává oba postupy za správné – ovšem podle podmínek, okolností a konkrétních míst, kde by se měly použít. Nevidí Šumavu černobíle a současně ukazuje, že ponechání i velké části horských šumavských smrčin přírodě není žádnou katastrofou či nepodloženým experimentem. Samotný text samozřejmě nic nenadělá s lidskými pocity – někdo prostě smrkový les s usychajícím či vyschlým patrem dospělých stromů „nemusí“ – jednoduše se mu nelíbí a bez ohledu na pohledy odborníků, biologů a ekologů by chtěl vidět les tak, jak je na něj zvyklý. Věřím ovšem, že bude-li chtít nad problémem přemýšlet, knížka mu poskytne potřebné podklady, vysvětlující, proč má postup zvolený v centrálních částech Šumavy své opodstatnění a že se dlouhodobě o osud šumavských lesů není třeba bát.

Závěrem alespoň krátký vlastní pohled. Je dobře známo, že jsem sám zastáncem diferencovaného přístupu k managementu šumavských lesů. Je jasné, že na podstatné části území národního parku (dnes 70 %) je citlivý lesnický přístup s více nebo méně razantním postupem vůči kůrovci opodstatněný. Neodmítám ale ani značně rozsáhlé bezzásahové jádrové části národního parku – a to jak s ohledem na velmi slušně doložené odborné podklady, tak i s ohledem na často opomíjený fakt, že podobně rozsáhlých území, stále ještě schopných úplné autoregulace i v dohledném časovém horizontu, je v hustě osídlené střední a západní Evropě jen velmi málo. Chceme-li tedy mít alespoň maličké zbytky původní a funkční evropské přírody (a zde mluvím o méně než jednom procentu území Evropské Unie), která nebude bezprostředně závislá na lidských intervencích, musíme jim dát prostor tam, kde ještě zůstaly zachovány jejich zbytky nebo kde mají dostatečný potenciál fungovat. U nás je v tomto ohledu jednoznačně Šumava kandidátem číslo jedna. K často diskutované otázce, zda Šumava je, či není „nezodpovědným experimentem“, je třeba doplnit, že podobný postup najdeme dnes téměř v každé evropské zemi. Dnes už je 11 evropských národních parků certifikováno jako PAN-parky, neboli území evropské divočiny, s nejméně 10 000 ha velkým bezzásahovým jádrovým pásmem. Kromě notorického příkladu bavorské strany Šumavy (Národní Park Bayerische Wald) je třeba také připomenout, že principy nezasahování i v případech větrných a kůrovcových kalamit jsou uplatňovány nejen v amerických národních parcích, jak často tvrdí jejich kritici, ale také v Evropě – například ve všech německých národních parcích, v Polsku, Švýcarsku, Slovinsku, Itálii, v pobaltských republikách, Finsku, Švédsku, Rumunsku atd.

Osobně se domnívám, že letitý spor o management v Šumavském národním parku ve skutečnosti není až tak moc odborným sporem. To, že bezzásahová území mohou dlouhodobě existovat i přes dramatické přírodní disturbance, je doloženým a mnohokráte zdokumentovaným faktem. Jde spíše o složitý mix nejrůznějších zájmů a pohledů. V první řadě střet pohledu „tradičního“, motivovaného rakouskou lesnickou tradicí, a „ekologického“, vycházejícího z výsledku biologického a ekologického výzkumu. Změna přístupu oproti tradičnímu postupu znamená potřebu vše vysvětlit širší veřejnosti (která, pokud má k dispozici dostatek informací, obvykle výraznou většinou tento přístup na více či méně omezených plochách národních parků nejen akceptuje, ale jednoznačně podporuje). Znamená ale také změnu tradičního způsobu života a hospodaření. Zde již nevystačíme s vysvětlováním – je naopak nutná řada nezbytných opatření – vůle místních lidí změnit hlavní zdroj obživy, hledání a nalezení alternativních možností, jak zajistit udržitelný rozvoj oblasti, vytvoření nových pracovních příležitostí, mnohdy změna infrastruktury a přechod k využití ekosystémových řešení místo zažitých technologických. To rozhodně není jednoduchý proces, a tak se nelze divit řadě místních obyvatel, že se často přidržují spíše „osvědčeného“, tradičního přístupu. Vše ještě umocňuje obecné povědomí nutnosti dalšího rozvoje území: přestože nedaleký příklad na bavorské straně jasně dokládá, že divoká příroda je v tomto ohledu i ve střední Evropě mimořádně hodnotným kapitálem, „standardní“ rozvoj cestou tradičního lesního hospodaření a maximálního turistického „vytěžení“ území se zdá býti lépe uchopitelný a rychleji vedoucí ke kýženému cíli. Lokální a regionální politici nejsou voleni návštěvníky, ale místními obyvateli – proto je nezřídka jejich programem spoléhat na jednodušší, ověřené postupy a nepouštět se do neznámého a nového, v daném místě neodzkoušeného přístupu. Jediné, co může v této situaci pomoci, je dostatek podložených informací, nabytí nových zkušeností a také čas. Nepochybuji o tom, že podobně jako na bavorské straně už za 15–20 let po rozhodnutí nezasahovat v centrální části Šumavy se každý bude moci přesvědčit sám, že šumavské smrčiny nezmizí a poradí si i s přírodními disturbancemi. Koneckonců, na mnoha místech je to zřetelně patrné už dnes. Vše závisí samozřejmě i na vůli komunikovat a schopnosti i ochotě „vidět“, co se v šumavských smrčinách odehrává. K tomu je knížka Hany Šantrůčkové, Jaroslava Vrby a širokého kolektivu spoluautorů, dle mého soudu, výborným průvodcem pro každého.

Poznámky

1) Česko-německý projekt vytvoření rozsáhlého území „divočiny“ v centrální části Šumavy, zahrnující zhruba 15 tisíc hektarů jádrové části Šumavy v rámci Šumavského a Bavorského národního parku.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Ladislav Miko

Doc. RNDr. Ladislav Miko, Ph.D., (*1961) je ředitelem odboru ochrany přírodních zdrojů Generálního ředitelství životního prostředí Evropské komise. Hostuje na univerzitě v Antverpách. Zabývá se systematikou, taxonomií, ekologií půdních roztočů z podřádu pancířníků a půdní ekologií obecně. Zajímá se rovněž o vztah mezi životním prostředím, společností a vědou.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné