Děloha na leasing a proč jsem proti

Situace neplodného páru, který přes veškerou pomoc současné medicíny nemůže počít vlastní dítě, je tragická. Heroické techniky nabízejí zdánlivě jednoduché řešení: náhradní (surrogátní) matku, která dítě (jež může být počato mnoha různými způsoby) ve své děloze donosí, úspěšně porodí, a pak odevzdá budoucím rodičům. Tato praxe je již uzákoněna ve Velké Británii, Austrálii, Indii a některých státech USA. Ministerstvo spravedlnosti ČR připravuje zákon (viz rámeček), který by nás do tohoto spolku přiřadil, a to bez jakékoli nezbytné odborné a celospolečenské diskuse, což vnímám jako krajně neodpovědné.

Nechci (a neumím) se věnovat možným právním komplikacím takového postupu (na to téma existuje bohatá literatura), svoje NE k návrhu pojednám tedy jen ze svého lidského a profesionálního pohledu. Lékařská etika podobným praktikám říká: Je to vstup na kluzký svah, a existuje také mnoho biologických a psychosociálních okolností argumentujících proti takovému řešení.

„Vymodlené“ dítě může vzniknout tak, že budoucí otec zcela přirozeným způsobem oplodní náhradní matku, nebo dodá své spermie, které jsou jí posléze aplikovány do dělohy. Pokud má pár zájem na jednoznačně vlastním genetickém potomkovi, je možné provést oplodnění z rodičovských gamet (vajíčka a spermie rodičů) klasickým způsobem „dítěte ze zkumavky“ (IVF) a embryo vložit do dělohy náhradní matky. Lze však také použít gamet dárcovských, jak v kombinaci (vajíčko matky a spermie dárce či naopak), nebo dokonce obou gamet dárcovských. Náhradní matka má plod donosit z důvodů altruistických, tedy bez odměny (náhrady a ušlé zisky spojené s rolí těhotné ženy a posléze rodičky se hradí; další odměna za poskytnutou službu by již představovala „obchod s dětmi“).

Po porodu má náhradní matka předat dítě „objednávajícímu páru“, přičemž u nás, stejně jako ve většině zemí, kde se tyto postupy praktikují, není předchozí dohoda o předání právně vymahatelná, protože za matku zákon považuje ženu, která dítě porodila. Zde je také těžiště soudních sporů, které proběhly zejména v USA.

(podobně jako právo na práci), která jsou ažZastánci „institutu surrogátních matek“ se ohánějí tím, že žena, respektive manželský pár (nebo dokonce lesbický pár) má „právo na dítě“, což však patří mezi práva virtuální v druhém sledu za základními lidskými právy. Dítě není komodita, kterou si je možné pořídit, „když se mi zachce“ (ruští šlechtici) a „když na to mám“ (majitelé dostatečného konta). Dítě je člověk, osobnost se všemi právy, které mu společnost MUSÍ zaručit, jinak je již společností v rozkladu. Z mého pohledu zde v první řadě stojí ohrožená práva dítěte, dále pak dehumanizace náhradní matky, která se v takto zadaném programu stává nikoli matkou a osobností, ale předmětem a nástrojem realizujícím přání neplodného páru za hranicí lidské přirozenosti.

V době své plnoletosti má člověk právo znát své pravé biologické rodiče; co asi prožije jedinec v tomto kritickém, ne ještě zcela zralém věku, až se dozví, že si jeho „výrobu“ jaksi objednali, že ho porodila jakási „děloha na leasing“ z gamet, které poskytly nějaké spermabanky nebo ovobanky? Římské: mater certa, pater incertus (matka je jistá, otec nejistý) je tak povýšeno na n-tou.

Ponechme šok adolescenta v úrovni úvah (navzdory agresivně vedeným kampaním za institut náhradních matek je opravdu vědecky fundované literatury v této oblasti poskrovnu) a pojďme se podívat na to, jaké škody může způsobit doporučovaný postup novorozenci a matce, která ho porodila.

Novorozenec je sice plně odkázán na péči matky, nicméně není tak úplně bezmocný, protože je biologicky vybaven, stejně jako jeho matka, řadou mechanismů, především neuroendokrinních, které mu zajišťují nejen přežití, ale i potřebnou láskyplnou pozornost.

Klíčovou roli má hormon oxytocin, který bývá označován jako „hormon důvěry“, vyplavuje se ve větší míře v harmonických mezilidských vztazích (ale nejen v těch, např. kontakt s vlastním psem zvyšuje jeho koncentrace v plazmě) a na konci těhotenství působením hormonu estrogenu stoupá dramaticky počet receptorů (tedy „přijímačů“, které na něj budou reagovat) v mozku budoucí maminky, a to především na místech, která později ovlivní její mateřské chování.

Doslovný překlad řeckého termínu oxytocin je „rychlý porod“ a dlouho bylo známo jen to, že se jak u maminky, tak u plodu v enormně zvýšeném množství vyplavuje při porodu, který urychluje, a to víc při standardním, kdy novorozenec prochází porodními cestami, než například při porodu císařským řezem. Oxytocin působí také na skutečnost, že matka vnímá vůni svého děťátka velmi intenzivně a rozezná ji od vůně děťátek jiných. Také novorozenec má vyvinutý čich a podle vůně plodové vody bezpečně poznává svoji matku.

Kontakt se mnohonásobně zpevňuje prvním dotekem novorozencových rtů s matčinou prsní bradavkou. Tento mechanismus je odpovědný za unikátní blízkost a těsnost vztahu mezi matkou a jejím děťátkem v prvních hodinách a dnech po porodu. Ve vývojové psychologii je mechanismus označovaný termínem attachment, který bývá do češtiny převáděn jako „připoutávací vazba“; autorem myšlenky je psychiatr John Bowlby (1907–1990). Čím déle kontakt trvá, tím mocněji se upevňuje, matka rozpoznává stále přesněji potřeby svého dítěte, přičemž oxytocin snižuje i hladinu stresů vyplývajících z nadměrných požadavků náročné poporodní situace jak u matky, tak u dítěte.

Při porušení procesů připoutávací vazby stoupá naopak u dítěte hladina stresového hormonu kortizolu, což se nepříznivě odráží jak na aktuálním stavu, tak na dalším vývoji jedince, protože dochází k chronickým a někdy nezvratným změnám ve funkci i struktuře mozku. Psychiatři zpětně zjišťují narušení připoutávací vazby, kdy dítě nevstoupilo do „bezpečného světa“, u mnoha psychických poruch, zejména u takzvaných poruch osobnosti.

Dalším hormonem účastnícím se na složité orchestraci stavů po porodu je prolaktin, vyvolávající jednak produkci mateřského mléka, ale také trochu utlumující matku, což má rozumný cíl: omezit její aktivity na péči o miminko. Maminky nastupující do práce po šestinedělí nelze považovat za statečné, ale za nerozumné a vzpírající se silnějšímu zákonu přírody, na což doplácejí jak ony samy, tak jejich děti. Prolaktin funguje jinak u matek, kde je pokládán spíše za hormon uklidňující, než u bezdětných žen, kde je vnímán spíše jako hormon stresový.

Opioidy představují chemii proti bolesti a zároveň „molekuly odměny“, které tečou při porodu (kdyby ne, tak každá porodivší žena půjde minimálně vykastrovat, spíše však pozabíjet všechny muže jakožto potenciální otce dalšího dítěte, z jehož porodu by vyplývalo další utrpení). Opioidní mechanismy jsou odpovědné za ten typ lásky (na rozdíl od „zamilovanosti“, řízené především fenylethylaminem), která se obává ztráty milované bytosti. Spolu s oxytocinem tak upevňují připoutávací vazbu, jejich produkce je podporována sekrecí prolaktinu a přispívá k vytváření dobrého prostředí pro růst nového jedince.

Tento přirozený proces je adopcí zásadním způsobem narušen a dítě, jakkoli chtěné, je vystaveno stresu. Stejnému stresu může být vystavena žena, která se s ním devět měsíců sžívala, a pak je porodila. Otázkou může být i její motivace k takovému činu. Helene Ragoneová ve své studii zjistila, že 26 % žen se k náhradnímu mateřství rozhodlo z pocitů viny, protože si v minulosti nechaly ukončit těhotenství potratem, a 9 % žen proto, že své dříve narozené děti daly k adopci.¹⁾ Práce v renomovaném časopise J. Soc. Issues, shrnující vyšetření celkem 14 náhradních matek, konstatovala, že tři z nich trpěly silným psychickým stresem, když se musely vzdát dítěte, které porodily.²⁾

Australský etik M. M. Tieu dochází k závěru, že náhradní matky, které „zvládly“ své přirozené instinkty a daly dítě, jež porodily, bezprostředně k adopci bez jakýchkoli negativních pocitů, prošly procesem „kognitivní disonanace“, který je možné cum grano salis přirovnat k brainwashingu.³⁾ Jeho závěry, s nimiž se plně ztotožňuji, říkají:

1. Náhradní mateřství (surrogacy) je destruktivní pro přirozený a intuitivně zadaný vztah mezi matkou a dítětem.

2. Používání těchto postupů a využívání agentur, které tyto praktiky podporují, přináší ve svém výsledku strategie kognitivní disonance („vymytí mozku“).

3. Strategie kognitivní disonance vedou k tomu, že se náhradní matka cítí jako „předmět“.

4. Jestliže premisa uvedená ad 1. je správná, je celý projekt náhradních matek morálně problematický, jestliže premisa uvedená ad 2. a ad 3. je správná, je náhradní mateřství (surrogacy) morální problém.

5. Empirické důkazy podporují premisy 1., 2. jakož i 3.

6. Z toho plyne, že náhradní děloha (surrogacy) je morálně problematická.

A teď přidejme problémy ryze medicínské: „Oplodnění ve zkumavce“ jednak přináší velmi často mnohočetná těhotenství, jednak vede k předčasným porodům, kde je úmrtnost novorozenců daleko vyšší než při normálním těhotenství. Pak je tu nepříjemná možnost, že se objeví nějaká vada – nebo neobjeví, ale objednávající pár se do skončení těhotenství rozejde a dítě už nechce; rubem této skutečnosti je útěk náhradní matky s jejím a současně nikoli jejím dítětem přes celé Spojené státy.

Těhotenství je sice fyziologický stav, může však být ohroženo řadou komplikací jak během samotného průběhu, tak během porodu, a to až po úmrtí náhradní matky. I takový případ byl již publikován. Šlo o 29letou ženu, jejíž smrt nastala 90 minut po porodu v důsledku ruptury aorty po prudkém zvýšení krevního tlaku. Z vyjádření její matky vyplynulo, že „již nechtěla mít další děti, protože však pocházela z velké rodiny, chtěla pomoci lidem, kteří vlastní děti mít nemohli“. Zatímco biologická matka podstupuje rizika s odměnou v podobě vlastního dítěte, náhradní matka tuto vidinu nemá.

A co nejvíce na této altruistické aktivitě smrdí, jsou až v první řadě peníze. V Indii už se licituje o nejlevnější náhradní matky, v USA se licituje po porodu o dodatečném zvýšení „pronájmu“ dělohy a právníci neprodělávají.