Výsměch přírodnímu¹⁾ výběru

Nikdy by mne nenapadlo tropit si úsměšky z něčeho tak zavedeného, obecně oblíbeného a úctyhodně starého, jako je přírodní výběr, který navíc letos na podzim slaví stopadesáté výročí „narození“. Zdaleka tolik úcty k přírodnímu výběru ovšem neprokazují někteří nižší živočichové, zvláště v zemích třetího světa, kde znalost neodarwinismu nelze očekávat často ani od univerzitních absolventů, tím méně pak od nevědomých hmyzů kdesi v hloubi odlehlých provincií. Hned u vchodu do vietnamské horské rezervace Bach Ma („Bílý kůň“) mne očekával jeden takový provokatér. Byla to samice martináče Attacus atlas (čeleď Saturniidae), co do křídelní plochy a možná i váhy největšího motýla vůbec. Tento obecně známý druh, polyfágní na různých tropických a v nouzi i mírnopásemných dřevinách, se občas chová také u nás, ale setkání s ním na jeho vlastním biotopu je velkým zážitkem.

Pozorovatele především upoutá jeho okázalé zbarvení, používající sice fintu s rozbitím celkového obrazu těla kontrastní černobílou linkou, která přechází na vnější stranu do postupného stínování, ovšem je jaksi příliš nápadné ve svěže zeleném lese, kde motýl na kmenech i ve vegetaci působí jako pěst na oko. Klasické varovné (aposematické) kombinace barev ani mody chování ovšem nevykazuje a žije ostatně jen krátce, protože jako imago nepřijímá vůbec potravu (že je na obecné teorii adaptivních zbarvení cosi prohnilého, mne nedávno napadlo při sledování lišek za večerního šírání v jedné egyptské oáze – byly sice zcela dokonale krypticky přizpůsobené barvě podkladu, bílé konce jejich ocasů však svítily do šera jako lampiony). Attacus atlas je velmi lehce pohlavně dimorfní, sameček je nepatrně menší a srpovité konce jeho předních křídel poněkud více vynikají. Tyto podivné útvary dávaly v minulosti podnět k spekulacím, že jde o mimetické napodobení hadí hlavy s okem, snad jako doklad teze, že některé části nauk o mimetismu patří spíše do folkloristiky, dnes se o celém fenoménu raději mlčí. Těžko si představit i nějaký efektivní výběr pohlavní – samice čeká na samečka lákaného feromonem zcela pasivně a ani samečkové se mezi sebou křídelními apexy nešavlují – kdo dřív přiletí, ten dřív kopuluje. Druh zřejmě také není nějak příliš nejedlý či jedovatý, ostatně i takový učebnicový aposematik jako Danaus plexippus má dosti četné predátory. Obrovské křídelní plochy, působící jako plachty, poskytují oporu sebemenšímu vánku a při větříku jen trochu svěžejším se motýl drží obrazně řečeno „zuby nehty“. Moji učení kolegové, ideologicky pevnější než já, už by jistě uměli dodat nějakou působivou legendu, proč takový živočich už dávno nevyhynul, a jeho excesivní tvarovost, barevnost i velikost by nejspíš interpretovali jako vedlejší produkt jiných evolučních procesů s argumentem, že i zcela nepřiléhavá teorie je lepší než žádná. Proč se věří, že přírodní výběr někdy dolaďuje naprosté minucióznosti a jindy toleruje motýla doslova jako vrata, už by se nějak elegantně obešlo. Já jsem se omezil na to, co biolog dbalý své cti nikdy nečiní, na žasnutí, i když vím, že správný interpretační postup v takovémto případě je proces banalizace. Úplně ve skrytu duše si myslím něco o aktivním sebedesignování živých organismů, ale to se myslet nesmí, takže pssst. Ostatně jako živý pomník sebe sama poletuje Attacus atlas tropickou Asií poměrně hojně podnes. Na fotografii to není příliš patrné, ale při pozorování živého exempláře brzy postřehneme, že se jízlivě šklebí.