Jak probíhala domestikace osla?

Ačkoli domácí osel (Equus asinus) není vhodný k transportu lidí a nikdy nebyl rychlou spojkou ani válečnou zbraní jako kůň, je tak výkonný a nenáročný, že na jeho využívání byly závislé ekonomiky velkých blízkovýchodních i afrických civilizací (například starověkého Egypta či Mezopotámie).

Za předka osla domácího je považován divoký osel africký (Equus africanus), konkrétně jeho núbijský poddruh (Equus africanus africanus). Tento předpoklad, založený na vzhledu obou forem, byl sice podpořen molekulárně-fylogenetickými analýzami, ty ale překvapivě ukázaly, že řada domácích oslů má přímé vazby rovněž na somálský poddruh (Equus africanus somaliensis). To by odpovídalo praxi, která v některých končinách přetrvávala do té doby, než tam byli divocí osli úplně vybiti. Například v jižní Eritreji nechávali pastevci u vodních zdrojů přivázanou domácí oslici, která pak bývala většinou odpářena divokými osly somálskými.

Do diskuse o domestikaci oslů se v poslední době vložili i archeologové. Ve třech cihlových hrobech přiléhajících k pohřebnímu komplexu jedné ze zakladatelských dynastií egyptských králů v Abydosu (na západním okraji údolí Nilu) našli deset zhruba 5000 let starých koster oslů. Všechna zvířata spočívala na rákosových rohožích v poloze na levém boku a jejich obličejová část byla orientována jihovýchodním směrem. Protože šlo o starý a ucelený kosterní materiál, nabízela se zde možnost testovat předpoklady, jak probíhaly morfologické změny spojené s domestikací.

Domácí protějšky se od divokých předků často liší velikostí těla (bývají menší), tělesnými proporcemi, výskytem zátěžových patologií apod. Na kostrách dospělých oslů z Abydosu byly na některých hrudních a bederních obratlích nalezeny patologické změny, jež mohly být způsobeny například jízdou. Morfologií a rozměry záprstních kostí však tito osli odpovídali spíše oslům divokým. Podle autorů studie by tak prvním signálem domestikace oslů měly být zátěžové patologie na končetinách či obratlích. Až po nich zřejmě docházelo k zmenšení záprstních a zápěstních kostí, a teprve nakonec k celkovému zmenšení těla. Přeměna osla afrického v „typického“ osla domácího byla patrně pomalejší, než se doposud uvažovalo (PNAS, 105, 3715–3720, 2008)