Liberalizace evropského trhu s elektřinou

Vnitřní energetický trh se v Evropské unii postupně zavádí již déle než 12 let. Je to především tím, že energetická politika neexistuje na komunální úrovni. Jediným prostředkem, který nutí členské státy a povinné subjekty, aby se na postupném dotváření jednotného trhu s elektřinou podílely, je nově přijatá evropská legislativa či novelizace předpisů. Třetí energetický balíček (respektive ENTSO i ACER, které by nevznikly bez požadavku obsaženého v připravované legislativě) je toho typickým příkladem. Každá iniciativa, jejímž cílem je odstraňovat bariéry, zjednodušit složité administrativně-technické předpisy nebo sjednotit odpovědnosti a pravomoci, je pro evropskou integraci a liberalizaci trhu přínosem.

Překážky liberalizace trhu a návrhy EU

Evropské přenosové sítě byly v průběhu minulého století budovány především proto, aby zajistily národní dodávky elektrické energie. Hraniční propojení se stavěla s cílem zajistit větší spolehlivost provozu sítí v případě poruch, nikoliv pro účely rozsáhlého mezinárodního obchodování s elektřinou. V průběhu let se situace změnila a provozovatelé přenosových sítí jsou konfrontováni s prudkým nárůstem požadavků na obchodní přeshraniční toky (včetně masivních přetoků vyvolaných přerušovanou výrobou ve větrných zdrojích). V mnoha případech nemohou být požadavky obchodníků uspokojeny kvůli „úzkým hrdlům“ v soustavách. Ta zůstávají – navzdory trvalé kritice unijních institucí a úsilí operátorů – hlavní překážkou jednotného vnitřního energetického trhu.

V březnu 2007 v dokumentu „Energetická politika pro Evropu“ uvedla Evropská rada klíčové oblasti vnitřního trhu s elektrickou energií, které vyžadují zlepšení – spolupráci regulačních orgánů členských států a koordinaci provozu sítě a bezpečnost přenosové soustavy.

Na základě toho společnost ČEPS prosazovala nejprve těsnější spolupráci evropských provozovatelů přenosových soustav, při které budou jasně institucionalizovány přesně vymezené oblasti působnosti a odpovědnosti. Představovali jsme si, že vznikne organizace s přímou vazbou na instituce Evropské unie (např. na poradní orgán Evropské komise). Nynější podobu asociací považujeme za nedostatečnou.

Výsledkem energetické legislativy z podzimu 2007 byl však nakonec návrh vytvořit asociaci evropských přenosových soustav pro trh s elektřinou (ENTSO-E) a s plynem (ENTSO-G). Pro spolupráci energetických regulátorů bylo navrženo založit evropskou agenturu (ACER) přímo podřízenou Evropské komisi, která bude při přenosu energií dohlížet na přeshraniční spolupráci a schvalovat pravidla přístupu na trh.

Nová asociace ENTSO-E

Nová celoevropská asociace provozovatelů přenosových soustav, ENTSO-E (Evropská síť provozovatelů přenosových soustav elektřiny) měla spolu s Agenturou pro spolupráci energetických regulátorů (ACER) původně vzniknout až po schválení třetího liberalizačního balíčku. Provozovatelé přenosových soustav ji ale založili již v prosinci loňského roku. Z toho důvodu je ENTSO-E zatím pouze dobrovolným sdružením 42 provozovatelů přenosových soustav z 34 evropských států bez přímé vazby na připravovanou energetickou legislativu.

Výsledná podoba ENTSO-E proto bude přijetím třetího liberalizačního energetického balíčku nutně ovlivněna. Na základě této nové legislativy se provozovatelé přenosových soustav rozhodli, že se další existující evropské asociace TSO (ATSOI, BALTSO, ETSO, NORDEL, UCTE a UKTSOI) transformují ke konci června 2009 v novou organizaci ENTSO-E. Nová legislativa bude také definovat konkrétní odpovědnosti asociace. Proces faktického formování ENTSO-E je nyní ve fázi usilovné institucionální přípravy. Aktuálně se v rámci jednotlivých výborů, které byly ustanoveny a prostřednictvím jednotlivých národních provozovatelů přenosových soustav personálně obsazeny, vytvářejí tematické pracovní skupiny. Ty budou řešit celoevropská témata a zabývat se problematikou TSO z hlediska synchronních zón a definovaných geografických oblastí rozvoje sítí. Důležitá je i role sekretariátu jakožto facilitátora rozhodovacích i pracovních orgánů ENTSO-E. Snaží se dosáhnout toho, aby evropští provozovatelé přenosových soustav hovořili jedním hlasem o co největším počtu řešených témat.

České předsednictví se v otázkách liberalizace energetiky dohodlo se zástupci Evropského parlamentu a Komise. Ve spolupráci s Komisí, členskými státy a příslušnými vnitrostátními orgány měla agentura ACER sledovat vnitřní trhy s elektřinou a zemním plynem, popřípadě informovat o svých zjištěních Evropský parlament, Komisi a vnitrostátní orgány. Agentura bude také povolovat mezinárodní síťová propojení, což by mělo urychlit realizaci investic. Její pravomoci tedy rozhodně nebudou zanedbatelné.

Jednotný tarif za přeshraniční přenos elektřiny

Českým předsednictvím byla také oficiálně prosazována problematika jednotného tarifu za mezinárodní přenos elektřiny. Zařadilo tento návrh do energetických priorit svého pracovního programu na dobu šesti měsíců. Nejde tedy o iniciativu ČEPS, ačkoliv právě ona s touto myšlenkou před několika lety přišla v rámci diskuse o příští podobě kompenzačního mechanismu mezi provozovateli přenosových soustav. Společnost ale samozřejmě návrh na jednotný tarif dále prosazuje, vysvětluje jej v rámci asociace ETSO a seznamuje s ním také provozovatele přenosových soustav středoevropského regionu.

Na vládní úrovni téma jednotného tarifu otevřel předseda vlády České republiky, a to na energetické konferenci v Ostravě v lednu 2009. Závěry konference, jejichž součástí byl i návrh jednotného tarifu za přenos, se staly přílohou Závěrů Evropské rady z března 2009. Vzhledem k tomu, že Závěry ER mají na politické úrovni status určité závaznosti, je možné říci, že ČR zatím v rámci prosazování tohoto konceptu došla poměrně daleko. Velice důležitá bude reakce jednotlivých členských států a Evropské komise.

V současné době jsou náklady za přeshraniční přenos elektřiny rozpočítávány mezi jednotlivé provozovatele přenosových soustav na základě kompenzačního mechanismu. Ten, zjednodušeně řečeno, náklady za exportovanou elektřinu přenáší prostřednictvím rozpočítávání národních tarifů na uživatele v exportující zemi. Všichni koncoví uživatelé tedy hradí náklady za něco, co nevyvolali, kdežto obchodníci, kteří mají z přeshraničních obchodů zisk, se na platbách nepodílejí. Mezinárodní přenos elektřiny je pro ně de facto zdarma. Z pohledu spotřebitelů elektřiny v exportních zemích je tento systém naopak diskriminační.

Při dovozu kterékoliv jiné komodity se náklady za transport promítají do finální ceny daného výrobku, hradí je konečný kupující. Podmínky jsou tedy zatím nespravedlivé a do budoucna neudržitelné. Výdaje za mezinárodní přenos elektřiny by měli hradit ti účastníci trhu, kteří jej vyvolávají. Tarif by měl mít formu jednotného paušálního poplatku. Vybrané prostředky by se používaly na úhradu nákladů a na rozvoj evropské přenosové sítě, investice by putovaly převážně do odstraňování zmíněných „úzkých hrdel“. Pro vznik stabilního a transparentního evropského trhu s elektřinou jsou tyto investice nezbytné.

Přetoky elektřiny z větrných elektráren a nutnost výstavby sítí

Budování odpovídajícího propojení evropských energetických sítí představuje běh na dlouhou trať, zatímco výstavbu některých zdrojů, např. větrných farem, lze realizovat během několika let. Problém s nedostatečnou kapacitou infrastruktury již potvrzují i přetoky z větrných elektráren na severu Německa, které zhoršují bezpečnost provozu okolních operátorů (ČEPS v Česku, PSE Operator v Polsku, TENNET v Holandsku atd.). Přetěžování našich linek v situacích, kdy je v Německu vysoká výroba elektrické energie, je natolik vážné, že společnost ČEPS musí pro jejich řešení používat nestandardní nástroje operativního řízení.

Z dlouhodobého pohledu ale tyto nástroje na řešení problémů s narůstajícím instalovaným výkonem (dnes 23 000 MW, do r. 2020 asi 50 000 MW) v Německu nestačí. Pro adekvátní a dlouhodobé řešení tohoto rizika se nabízejí dvě varianty. První je omezit toky z Německa za použití transformátorů s příčnou regulací („phaseshifters“), které tokům do Polska zabrání. Toto obranné řešení ale může zhoršit situaci v Německu a nepřispívá k integraci jednotného trhu s elektřinou v Evropě. Druhou variantou je okamžitá výstavba linek na území ČR, které by umožnily přenos toků z Německa dál na jih. Výstavba nových vedení dnes v celé Evropě ale trvá průměrně 15 let. Tato nepružnost ve vztahu k novým potřebám po přenosech je dána především legislativou. Provozovatelé přenosových soustav pro urychlení procesu výstavby nových zařízení reálně nemají žádné nástroje. Pokud se přístup EK a EU jako celku k oblasti zajištění bezpečnosti a spolehlivosti zajištění dodávek nezmění, je jenom otázku času, kdy toky elektřiny z větrných farem v Německu způsobí v České republice blackout.

Celoevropský koncept, který by shromažďoval a alokoval finance na řešení tohoto problému, dnes neexistuje. Veškerá řešení přetoků z Německa, které společnost ČEPS realizuje, budou proto hrazena výhradně českým zákazníkem. Proč by ale měl český zákazník platit za výstavbu nových vedení sloužících pro tranzit větrné energie z Německa? Pokud nebude existovat celoevropský systém rozvoje sítí a alokace financí pro tuto výstavbu, nebude v silách a možnostech jednotlivých národních provozovatelů přenosových sítí tyto problémy odpovídajícím způsobem řešit.