Dvojí tvář komunismu v obraze krajiny

Komunistický režim si velice zakládal na své jednotě, kterou tvrdě prosazoval ve všech oborech společenského i hospodářského života, ve skutečnosti však mezi jeho proklamacemi a reálným děním panoval hluboký rozpor, který se projevoval v širokém spektru jeho aktivit. Neustále se hlásaly mír a svoboda, ale praxe byla militaristická a plná nejrůznějších zákazů či omezení. Za nejvyšší hodnotu se vyhlašovala tvůrčí práce, vyžadovalo se však především byrokratické vykazování činnosti a režim sám se představoval jako jediný opravdu vědecký přístup k řešení všech ekonomických a společenských problémů. Není proto divu, že odkaz této éry dnešku bývá hodnocen velmi rozporuplně, jak vystihuje Pavel Hájek na počátku předmluvy k své knize o změnách krajiny v době socialismu: „Snahy vyrovnat se s komunistickou minulostí a přijmout ji jako historickou skutečnost vyzněly a v mnoha případech stále vyznívají téměř naprázdno. Řada událostí té doby je ať tak či onak zkreslována, o jiných, neméně významných, se nemluví. Zveličuje se, nebo naopak bagatelizuje vliv totalitního režimu na společnost…“ To v plné míře platí i pro vývoj krajiny a přírody, kterou se komunismus snažil přetvářet k obrazu svému, s výsledky, které dnes obvykle vyvolávají jednoznačně negativní kritiku.

Hájek chce proto upozornit, že takové stanovisko je jednostranné, jelikož zmíněný rozpor se projevuje i v rámci krajinotvorných zásahů. Na jedné straně totiž šlo skutečně o hrubé a necitelné akce, které krajinu znetvořily a znehodnotily, na druhé však v řadě případů měly z dnešního pohledu nečekaně příznivé důsledky, i když vznikaly nezáměrně jako jakýsi vedlejší produkt.

Zaměření Hájkovy kritické studie, založené jak na jeho osobní zkušenosti, tak na bohatém výběru literatury citované v závěru knihy i diskusích s řadou odborníků zabývajících se krajinou, je patrné z názvů kapitol věnovaných znárodnění půdy, scelování pozemků, družstevnictví, útěku z venkova, přejmenování krajiny, využívání cenných staveb, zesvětštění krajiny, rozpadu sídelní sítě v pohraničí, militarizaci a bezhlavé urbanizaci krajiny i ztrátě vztahu ke krajině u jejích obyvatel. Tento výčet není třeba dále rozvádět, stačí jen konstatovat, že Hájek tak poskytl všem těm, kteří mají vážný zájem o krajinu a její osudy, spolehlivý základ, z něhož se mohou odvíjet jejich snahy o ochranu přírody a krajiny v současnosti, kdy se krajina bohužel stále více stává konzumním objektem.

Odkaz socialistického přetváření krajiny je totiž ve svém celku negativní a mnohé z těchto trendů přetrvávají dodnes, protože za socialismu se vytratila jejich účelová podstata tím, že se postupně změnila v jejich adoraci. Příkladem jsou úpravy vodních toků, především velké přehrady. Za komunismu to byly jakési chrámy výstavby, téměř něco jako pyramidy, protože se nedaly přehlédnout a zdaleka hlásaly velikost nového pořádku. Byla to však i mnohem menší díla, třeba náročné a drahé úpravy kdejakého malého potoka, a to i v místech, kde k takovým úpravám chybí jakýkoli rozumný ekonomický důvod. Prostě úpravy krajiny, ať šlo o vody nebo reliéf terénu, byly bohulibé samy o sobě, bez ohledu na návratnost vložených prostředků. Dnes mnohé z nich rušíme v rámci revitalizačních akcí.
Buďme ale – spolu s Hájkem – objektivní a zmiňme se také o některých zásazích, které krajině naopak prospěly a jež dnes můžeme spíše ocenit. Tak militarizace krajiny vedla k zřízení řady vojenských výcvikových prostorů, v nichž se zachovala zdravá nekontaminovaná příroda a nedegradovaná krajina poskytující nadto útočiště řadě citlivých rostlinných i živočišných druhů, které v dnešní intenzivně obhospodařované krajině již nemají naději na přežití. Honosně oslavované rozorání mezí v padesátých letech sice neblaze snížilo krajinnou diverzitu i druhovou pestrost živé přírody, ale některé pozdější zásahy v rámci hospodářsko-technických úprav půdy vytvořily v určitých okrscích v rámci terasování svahů meze nové, namnoze daleko vyšší i četnější, než byly ty staré, a ty již dnes poskytují nová stanoviště mnoha drobným živočichům i rostlinám. Přesvědčit se o tom lze třeba pod Pálavou, kde vystupují i jako nové krajinné prvky. Obdobně některé lomy a těžební jámy představují vítané zpestření krajiny a postupně se mění na cennou přírodu, zejména je-li přírodním pochodům dána volná ruka.

Tlak na krajinu nepominul – socialistické přetváření přírody nahradil stále vzrůstající konzum krajiny developery všeho druhu, kteří nehledí na krajinné hodnoty, ale pouze na okamžitý zisk. Stejně tak působí masová rekreace, která nedbá na únosnost krajiny jako prostředí, jehož zátěž má také své meze. Léta socialismu sice krajině většinou neprospěla, nicméně tu a tam zanechala i cenné dědictví, jehož si dnes musíme vážit a které potvrzuje staré přísloví, že vše špatné může být také k něčemu dobré, i když třeba jen v malé míře. Hájkovu knihu lze vřele doporučit všem vážným zájemcům o krajinu a její problematiku.