A přece se točí...

Ve vědecké diskusi můžeme přijímat různé způsoby argumentace. K nim ovšem rozhodně nepatří princip: většina má pravdu. Tím začal F. Štícha svoji recenzi mé knihy Regulace jazyka a Koncept minimální intervence (NLN 2008). ¹⁾ Jedná se o monografii, která popisuje, proč je současná kodifikace jazyka z teoretického hlediska neudržitelná a jaké řešení se nabízí: dát větší prostor úzu při vytváření popisů jazyka (místo představ o jeho optimální podobě), podpořit vznik plurality popisů, které se liší nejen svým obsahem (seznamem doporučovaných jevů), ale i metodou zpracování, a celkově snížit intervenční tlak jazykovědy na jazyk a mluvčí.

Jak čtenáři Vesmíru vědí, heslo Leave your language alone! pochází od R. Halla z 50. let (viz např. můj článek K osudu knihy Nechte svůj jazyk na pokoji!, Vesmír 2008/9, s. 636). Těžko se tedy může jednat – jak píše F. Štícha – o „bezprecedentní“ stanovisko. Ani v naší jazykovědě ovšem takovéto názory nejsou nové: s drobnou přestávkou v normalizačních 80. letech se podobné názory objevují každých deset let (v 90. letech to byly např. práce Z. Starého: Ve jménu funkce a intervence nebo P. Sgalla a J. Hronka: Čeština bez příkras).

F. Štícha (a s ním „stovky lingvistů“, včetně „zkušeného a nesmírně renomovaného“ prof. Daneše a celého Ústavu pro jazyk český AV ČR) stojí na stanovisku, že lingvisti mají právo „uplatňovat i hodnotící soudy o jazyce jako nástroji našeho dorozumění...“ Předně, co znamená „uplatňovat hodnotící soudy“? Znamená to, že budeme diktovat uživatelům jazyka, jak mají mluvit a psát, nebo budeme jenom nezúčastněně glosovat jazykové chování kolem nás? Z vyznění recenze soudím, že blíž názoru F. Štíchy (a stovek lingvistů a...) je spíše to první. S názorem jako takovým nemá smysl polemizovat, to je osobní stanovisko a je věcí volby. Podstatné je, je-li podepřeno nějakými argumenty, ty v recenzi ovšem scházejí.

V recenzované knize přesně vysvětluju, proč si myslím opak: rozhodnutí, jaká má být role lingvistiky v regulačním procesu, musí předcházet analýza možností oboru. Nejsme-li na obecné úrovni schopni odlišovat správné a nesprávné jazykové prostředky, nemůžeme takovou regulaci vytvářet.

Autor recenze tuto neschopnost sám dokládá i na příkladech variant epiteliální vs. epitelový. Druhá varianta je sice kratší a systémová (podle vzoru model → modelový, epitel → epitelový), první podoba je ovšem mírně frekventovanější (nevím, proč F. Štícha píše, že v ČNK je první podoba pětkrát častější, podle mého průzkumu jsou vyrovnané, zhruba 3 : 2). Můžeme zde vymýšlet stovky slovotvorných teorií a dohadovat se o jejich důsledcích pro funkčnost užívání jednotlivých podob termínu, faktem je, že nakonec to rozhodne úzus textů věnujících se biologii.

Úvaha F. Štíchy přitom jasně dokládá nafoukanost přístupu současné teorie jazykové kultury k jazyku: na základě našich současných znalostí a teorií jsme schopni předvídat, co je funkční a co není. Opak je přitom pravdou, faktorů, které se mohou do výsledku zápasu mezi jednotlivými variantami promítnout, je řada a většinu z nich není ani možné mít na paměti při předvídání, co zvítězí. Je pravděpodobné, že v tomto konkrétním případě hraje roli kontakt oboru s mezinárodním anglickým termínem epithelial, je dokonce možné, že mezi oběma podobami se rýsuje nějaký významový rozdíl, který nám laikům zůstává skryt. Podstatné ovšem je, že tento spor nepotřebuje lingvistu ani jako žalobce, ani jako soudce – nechť si to v klidu biologové vyřeší sami mezi sebou (tak to nakonec dopadne, ať se jako jazykovědci budeme vměšovat nebo ne).

F. Štícha naráží i na moje pochybnosti ohledně termínu spisovnost (který je nejen nevhodně axiologicky zatížen, ale zároveň – a to je mnohem horší – nebyl nikdy uspokojivě definován). Samozřejmě, že každý z nás pozná stylový rozdíl mezi variantami později a pozdějc. Nepotřebujeme sice k tomu dichotomii spisovnost – nespisovnost, stejný rozdíl popíšeme pomocí dvojic spíš psaný – spíš mluvený nebo spíš formální – spíš neformální. V případech, jako je 6. pád pl. slova sklep, už si tak jisti ale možná nebudeme: ve sklepech nebo ve sklepích? Zde je samozřejmě absurdní vyžadovat nějakou správnost. Na základě jakých kritérií to rozhodneme? Pro čtenáře- nelingvisty bych rád dodal, že frekvence jevu v referenčním zdroji, např. v reprezentativním korpusu (v tomto případě je poměr variant 34 : 66), je jako arbitr správnosti většinou lingvistů zuřivě odmítána.

Podstatné je, že celý koncept jazykové správnosti vzniká ve školách. Za užití jevů jako mladej, vokno, abysme, holkama jsme byli tolikrát ve škole sankcionováni špatnou známkou, že o jejich stigmatu (nutno podotknout nezaslouženém) nikdo nepochybuje. Jazyk se ovšem neustále vyvíjí (na rozdíl od kodifikace, která je podkladem jazykové výuky), a proto vytvářet na základě jazykového povědomí mluvčích nové kodifikace není možné (není to možné ani z jiných důvodů metodologických). Fakt, že lidé cítí stylový rozdíl mezi slovy později a pozdějc, není tedy důkazem, že honba za jazykovou správností je metodologicky v pořádku, ale pouze potvrzením faktu, že v nás škola vychovává předsudky k jazykovým jevům, které se z nějakého důvodu nedostaly do seznamu správných slov.

Pro uvedení na pravou míru bych rád shrnul, že recenzovaná monografie se nijak nebrání tomu, aby lingvisti do jazyka zasahovali, je to jedna z možných (mnou nepreferovaných) cest, kterou se můžeme vydat (resp. v ní pokračovat). Nutností je ovšem v takovém případě stanovit jasná kritéria, proč lingvisti do jazykového vývoje mají vstupovat, jaký sledují cíl a na základě jakých kritérií budou jevy hodnotit, což dnes vyjasněno není. Ať už se rozhodnou pro jakákoli kritéria, jazykovou správnost nejspíš nikdy nenajdou, protože ta v jazyce, který se mění a je výsledkem vývoje, na němž se podílí kolektiv mluvčích, neexistuje.