O slově „Česko“ a jeho překladech

Byly popsány snad tuny papíru o tom, jak je výraz „Česko“ správně vytvořen a jak se má správně přeložit, zejména do angličtiny. Výraz „Česko“ se také ozývá z rozhlasu a televize, k nevoli těch, kterým se tento novotvar nelíbí. Známý básník se vyjádřil, že to zní tak, jako když něco neslušného padá do vody…

Patrně si málo lidí (včetně těch, kdo se počítají mezi lingvisty) uvědomuje, že přirozený lidský jazyk je suverén: má sice svá pravidla, ale posledním kritériem je náš jazykový cit. Záhyby našeho mozku asi nelze plně zmapovat. Jazyk také sídlí v jiné části mozku než smysl pro logické myšlení.

Byly vytvořeny umělé jazyky, které mají jednoduchou, přehlednou stavbu a lze se jim snadno naučit, ale živoří někde na okraji zájmu. Místo toho se mluví po celém světě angličtinou, která se vyznačuje mnohoznačností slov a nemá skoro žádnou gramatiku.

Jazyk lze přirovnat k hudbě; i ta má svá pravidla, ale skladbu (ani obraz) nelze zkonstruovat na počítači. Chyběl by jí lidský rozměr. Vzpomínám si na jednu naši učitelku na základní škole, jak nám vysvětlovala, že nově vytvořený výraz je třeba ověřit v praxi. Slovo se ohýbá a vchází do různých kontextů. Buď se ujme, nebo nikoli. Na tuto zásadu se už asi zapomnělo. Terminologické komise mohou něco doporučit, ale nemohou lidem nařídit, jak mají mluvit a psát. Také se nedá počítat s tím, že „lidé si na to zvyknou“; to by museli ztratit estetické cítění.

Potíže s názvem své země mají i jiné národy, některé dokonce o to vedou spory (Makedonie). Místo „Brit“ se většinou říká Angličan, místo „Nizozemec“ Holanďan. Mezinárodní název čtyřjazyčného Švýcarska je Helvétia. Asi je to tolik netrápí. Ten „spor o Česko“ je zřejměneřešitelný. Buď budeme tolerantní při používání slova Čechy pro celou Českou republiku (tam kde to vyplývá z kontextu) a spokojíme s dvouslovným názvem státu. Nebo budeme tolerovat škaredé Česko, jehož sudičkami byli Klaus a Mečiar. Také bychom mohli použít matematickou metodu Monte Carlo: generovat nová umělá slova (podle určitých pravidel) tak dlouho, až se nám některé bude líbit.

Poznámka k reakci Ing. Matyse: Děkuji Ing. Matysovi za názor. Sděluje v něm především to, že se mu jméno Česko nelíbí, nepřichází tedy s ničím novým, co by z tábora odpůrců již v minulosti nezaznělo. Svůj názor opírá o subjektivní hodnocení jednoho básníka, takže by veřejnost mohla nabýt dojmu, že existuje nějaké absolutní estetické kritérium, podle kterého lze s konečnou platností říci, které slovo je „krásné“ a které naopak „škaredé“ (a že právo být jakýmsi esteticky dozorujícím „orgánem“ mají zřejmě básníci). Česko označuje za novotvar, v tom se ale jednoznačně mýlí (viz samotný můj příspěvek nebo ty „tuny papíru“, které o tom už byly popsány), takže jeho v zásadě pravdivé konstatování toho, že „nově vytvořený výraz je třeba ověřit v praxi ... Buď se ujme, nebo nikoli“ se na Česko aplikovat nedá, Česko totiž není novotvar, toto slovo nevytvořil nějaký potměšilý tvůrce, zrodilo se zcela spontánně v době, kdy se v češtině u zeměpisných označení začaly šířit tvary s příponou -(s)ko (typ Sasko), které začaly vytlačovat tvary s -y (typ Sasy). Nejstarší písemný doklad pro Česko je z roku 1777. Platnost výše citovaného výroku navíc nemůžeme vztahovat na oblast terminologizovaných vlastních jmen, tedy ani jmen geografických (toponym), která přece nelze vzájemně zaměňovat nebo libovolně měnit či přizpůsobovat subjektivním představám. To Ing. Matys určitě ví, takže by jiná zeměpisná jména z pochybných estetických hledisek nejspíše neposuzoval.

Rád bych Ing. Matysovi připomněl, že svůj text pro časopis Vesmír jsem napsal s důrazem na prazvláštní a v jistém smyslu i raritní situaci s anglickým překladovým ekvivalentem. Neměla to být polemika o Česku, neboť mám za to, že povědomí o tomto jméně, o jeho věcném významu a funkci je již ve veřejnosti dostatečně rozšířeno, a pokud si chce někdo osvěžit, „jak to s tím Českem vlastně bylo“, nechť si přečte podle mého názoru zásadní text dr. L. Čižmárové, na který jsem ve svém článku rovněž odkazoval. Ing. Matys správně říká, že terminologické komise mohou něco doporučit, ale nikomu nemohou nic nařizovat. To je pravda, ale já přece netvrdím opak – i platná pravopisná norma češtiny je právně vzato jen doporučením, nikdo mi přece nemůže nařídit, abych nepsal v rozporu s pravidly. (Jen se pak nesmím divit, až mé texty nebudou nikde chtít.) Ze zkušeností však vím, že mnoho lidí jak u nás, tak i v zahraničí s Českem a jeho překl. ekvivalenty váhalo a váhá právě proto, že mají pocit, že to není oficiální výraz, tj. hledají nějaké „úřední potvrzení“ o tom, že jeho užití není věcně ani jazykově sporné.

Ing. Matys se nemýlí ani v tom, že i některé jiné národy mají určité specifické potíže s pojmenováním státu, který je pro ně domovem. Jde však spíše o výjimky než o nějaký obecně rozšířený jev. Kromě toho uvádět výskyt jen na první pohled analogických problémů jako podporu pro neřešení vlastní situace, to prostě nemohu vnímat jako argument. (Stručně k jednotlivým uváděným případům: makedonský problém je zcela jiného charakteru než otázka Nizozemsko/Holandsko nebo Brit/Angličan a s českou kauzou fakticky nijak nesouvisí. Nizozemsko je oficiální české jednoslovné pojmenování státu, Holandsko je český název historické oblasti v Nizozemsku, jádra nizozemského státu, které je dnes rozděleno na dvě administrativní jednotky. Zaměňování obou názvů je věcně chybné, takže se s tímto jevem ve veřejné sféře nebo dokonce na oficiální úrovni prakticky nesetkáte (pokud ano, je to vnímáno negativně). Podobně se to má s Británií a Anglií. Příkladu Švýcarska nerozumím – žádný „mezinárodní název“ neexistuje, Helvetia je tradiční latinské jméno Švýcarska (přesněji území na jeho západě), zkrácením latinského Confoederatio Helvetica je utvořena MPZ CH nebo doména .ch. Na mezinárodní scéně se v závislosti na kontextu užívá nejčastěji buď anglické Switzerland, nebo francouzské Suisse.) Obyvatelé žádné z uváděných zemí – natož jejich oficiální představitelé – však svůj domov nezesměšňují tím, že by jej v mezinárodním kontextu označovali v angličtině přídavným jménem nebo nějakým zkomoleným výrazem. Tento ostudný jev je trapným českým „špecifíkem“, raritou, proti které se však dosud neobtěžoval vystoupit žádný z řady samozvaných hlídačů „estetické čistoty“ jazyka.

Ing. Matys i kdokoliv jiný si v soukromí může Česko označovat jak chce, i já si v soukromí mohu malovat náš státní znak s vyobrazením kachničky mandarínské a gaviála indického (zdají se mi hezčí), avšak mimo soukromou sféru musím ctít lva a orlice (podoba státního znaku ČR je totiž daná Ústavou ČR), stejně jako by měl kdokoliv jiný respektovat, že zeměpisné jméno ČR je Česko a že jeho anglická podoba zní Czechia (což je zase stanoveno v jiných, oborově příslušných dokumentech nebo jazykových příručkách).