Nejen mikroby, ale i jejich lovci ještě žijí!

V roce 1926 vydal americký bakteriolog a spisovatel Paul de Kruif knihu Microbe Hunters (Lovci mikrobů) – snad vůbec nejčtenější popularizační knihu o medicíně všech dob.

V roce 1994 vydala biologicky vzdělaná americká popularizátorka medicíny Laurie Garrettová pokus o jejich novodobou verzi: The Coming Plague. Její český překlad Přežijeme? Morové rány dneška vydalo v roce 2008 nakladatelství Triton.

Stručně řečeno, jde o obšírný výběr z nejhorších (nebo nejatraktivnějších?) epidemií druhé poloviny minulého století (od bolivijské hemoragické horečky Machupo přes Ebolu či legionářskou nemoc až k nezbytnému aidsu, ale taky třeba toxického šoku z menstruačních tamponů).

„Vyšším“ cílem této více než osmisetstránkové bichle je přesvědčit publikum zhýčkané civilizací, že bacily nikdy nespí a nějakou cestu k naší zhoubě si vždycky najdou. Ještěže máme ty doktory! Cílem „přízemnějším“ je pobavit cizím utrpením.

Karl Johnson horečně doufal, že pokud ho ta nemoc rychle nezabije, snad ho někdo zastřelí a vysvobodí z utrpení. Slovo „agonie“ bylo slabé. Prožíval peklo. Každičké nervové zakončení v jeho pokožce bylo vybičované do krajnosti. Nemohl snést ani tlak tenké pokrývky. Kdykoli se ho lékaři nebo sestry panamské nemocnice Gorgas pokusili dotknout nebo mu odebrat krevní vzorky, křičel a plakal. Potil se horečkou, byl k smrti vyčerpán a měl silné bolesti…

Když ho poprvé uviděly sestry na nemocničním pokoji, zděsily se jeho krví podlitých očí. Po celém povrchu těla mu krvácely drobné kapiláry, které měly fungovat jako přítoky mezi žílami. Vznikaly mikroskopické otvory, z nichž prýštila voda a krevní proteiny. Citlivá a krvácející sliznice jícnu tolik bolela, že stěží mohl mluvit nebo pít…

V krátkých chvílích jasného vědomí se Johnson ptal, jak dlouho už to trvá. Když mu zdravotní sestra odpověděla, že je to pátý den, zasténal. „Jestli se imunitní systém rychle nechytí, je po mně,“ myslel si.

Nejsa epidemiologem ni literárním kritikem, zaměřím se na to, co obecnějšího jsem si nad řečenou knihou (znovu) uvědomil. V tom ostatně spatřuji její hlavní účinek.

• Zcela v intencích letošní výroční celebrity Charlese Darwina funguje nesmírná dynamika v evolučních adaptacích mikroorganismů, přičemž viry jsou nebezpečnější než bakterie.

  I zcela neléčené lidstvo by jakoukoli epidemii přežilo, jde jen o to, v jakém množství a na jaké úrovni. Takže pokud lidstvo přece zanikne, bude to pouze jeho vlastní vinou.

  Mikroby nebyly jen prvními, ale budou i posledními organismy na planetě Zemi.

• Vedle většiny lhostejných stále budou existovat i jedinci, kteří opustí rodinu i dobré bydlo a odjedou do horoucích pekel, aby tam za úděsných podmínek, pod hrozbou trýznivé smrti pomáhali potřebným. Každý náš lékař by tuhle zkušenost potřeboval alespoň dvakrát za život: jednou na počátku a podruhé na vrcholu své profesní kariéry.

  „Ne, Uwe, to nemůžeš,“ řekl ředitel. „Máš dvě malé děti.“

  Brinkmann se na okamžik zachvěl, když pomyslel na své dva syny, dvouletého Patrika a čtyřletého Johna Vincenta. Jenže mimo něj se nepřihlásil nikdo…

  Tito „zachránci“ (jestli oni tam nakonec před něčím neutíkají!) jsou tvořeni dvěma stavy: podle očekávání lékaři a misijními pracovníky (to u nás není tak evidentní). Takže většinu zdravotnické nádeničiny v ekonomicky nejzaostalejších koutech světa vykonávají misie. A jelikož jsou nedostatečně vybavené i vyškolené, v případě epidemií fungují jako sekundární ohniska, jakési tlampače nákazy (se kterou by si zřejmě domorodci tak jako tak časem poradili sami). Nosokomiální infekce ovšem bují i v čekárnách ordinací a (tu a tam) dokonce v nemocnicích „vyspělého světa“.

• Potenciál k únosnému zvládání zatím představitelných epidemií až pandemií ve světě je, jenže platí parafráze rčení „sytý hladovému nevěří“. Tudíž zdraví nepustí chlup. K tomu vázne vzájemná komunikace, mobilizace i alokace sil, a to i při veškeré snaze, natožpak když vstoupí do hry války, chudoba, politika. (Stačilo třeba pojmenovat novou variantu viru podle lokality objevu a uražená místní vláda začala lékařům házet klacky pod nohy.)
• Gros zhýčkané euro-americké civilizace zjevně nechápe, oč při infekcích jde, pro ni je to sci-fi. Při exotické turistice riziko nákazy buď zcela podceňuje, nebo si nepřipouští, „že by se to mohlo stát právě jim“. Proto i v zemích zdravotně stabilních je třeba udržovat akční centra „exotické“ medicíny. Tady hluboce cítím, že klasická medicína spočívající v hledání léků na každou nově objevenou chorobu nestačí. Nejsem si jist, jaká medicína ji doplní, ale vzhledem k bytostné nekázni stále houstnoucí a promíchanější pozemské populace se nemohu zbavit dojmu, že to nějak bude souviset s omezováním toho, co nazýváme svobodou jednotlivce. Slabost poznání ve střetu s nutkáním je totiž i u poměrně informovaného jedince deprimující.
• Většinu ošetřovatelské práce u „přírodních národů“ zastává velká a stabilní rodina, která nemocnému či umírajícímu poskytuje nesrovnatelně větší sociální a duchovní komfort než sebedražší nemocnice. Smrt tam není tragédie, ale běžná součást života. Karanténní opatření lidí, kteří nikdy neviděli mýdlo, jsou na vysoké úrovni.

  Všude, kam přišli, zaregistrovali, že obyvatelé se velice moudrými opatřeními snaží bránit šíření epidemie. Cesty kolem vesnic byly zataraseny, doprava po řekách Ebola a Zaire byla úplně zastavena, nemocní vesničané a jejich příbuzní byli uzavřeni v karanténě, mrtvá těla se pohřbívala daleko od obydlí a lidé se pokud možno nepohybovali mezi jednotlivými komunitami.

  „Těmhle lidem to myslí,“ řekl Piot Sureauovi, na něhož opatření také udělala dojem.

  V jedné vesnici asi 20 km od Yambuku nalezli Piot a Sureau manžele ležící v chatrči bok po boku. Oba bojovali závěrečný zápas s nemocí.

  Pierre odebral krev muži, zatímco Peter připravoval paži ženy. Našel její žílu a vpíchl jehlu. Zatímco uvolnil škrtidlo a sledoval, jak krev zvolna plní injekční stříkačku, muž zaúpěl a zemřel.

  Jeho manželka vykřikla. Sureau rychle jehlu vytáhl a žena se otočila, aby mrtvého muže objala.

  Následky vnucovaného „pokroku“ (divoce vznikající městské slumy, cesty za prací s dlouhodobějším pobytem mimo rodinu, z toho plynoucí nabídka drog, sexuálních služeb atd.) je pro místní populace devastující; skoro to vypadá, že jim „jménem civilizace“ napřed nabídneme nemoci, a ty potom v potu tváře hrdinně kurýrujeme.

V knize, pokud mě paměť neklame, figurují dva našinci:

Mikuláš Popovič (tam jako M. Popovic), posrpnový emigrant vyškolený v ústavech Slovenské a Československé AV, vyvinul způsob kultivace viru HIC. Teprve to umožnilo jeho bližší poznání.

Karel Stýblo, poúnorový emigrant, vypracoval pro Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) úspěšnou taktiku boje proti tuberkulóze ve světě.

V pasáži o neštovicích figuruje jako jejich hlavní eradikátor americký lékař Donald Henderson. Neškodila by poznámka překladatele (který jinak poznámkami pod čarou nešetřil), že strategii pro tuto eradikaci formuloval jeho předchůdce ve WHO Karel Raška.

Na závěr obecnější poznámka: Pomiňme fakt, že jde o čtivo staré čtrnáct let, takže při rychlosti vývoje jde o historii. To, co hlavně mi vrtá hlavou, je smysl takové publikace. Její obsažnost a s ní spojená monotónnost rozhodně nepřispívají ke čtivosti (některé dramatické či byrokratické úseky jsou u různých chorob velmi podobné). Pro odborníky je text místy příliš populární („řídký“), pro laiky zas příliš odborný („hustý“). Pro obojí je nepřehledný. Navíc nemá rejstřík, takže k jednotlivým údajům se nelze vrátit. Ovšem rejstřík u takovéhle knihy by měl desítky stránek a u jednoho hesla desítky uvedených stránek, takže by zájemci moc nepomohl… Nemohu se proto zbavit dojmu, že taková kniha, když už vyšla, měla obsahovat i CD s textem, kde by se ve spolupráci s obsahem už dalo slušně vyhledávat. A čím častěji budeme do Morových ran nakukovat, tím častěji si uvědomíme nesamozřejmost zdraví a dostatku. To přece nemůže škodit, není-liž pravda?