Konference biosémiotiků

Z pohledu sémiotiky se nám věci tohoto světa dávají (ba dokonce povstávají) pouze skrze znaky. Jinak než interpretací těchto znaků se k „věcem jako takovým“ přiblížit nemůžeme – i když z kontextů mezi znaky, trpělivým kroužením a srovnáváním znaků, historicky ustavených souvislostí a akcentů v dané kultuře se k vlastnostem takto ustavených „věcí“ a pravidel můžeme asymptoticky přibližovat. Alternativou sémiotického přístupu pak je, snad s výjimkou omezeného úseku světa, který je přístupný naší bezprostřední, tělesné zkušenosti, nekritická víra – doslovné přijímání toho, co nám řeknou nebo napíší v učebnicích, katechismech a příručkách jako neměnné a vždy platné pravdy (zákony). To jsou případy, kdy znakové systémy kolabují do jediného významu, zjeveného nebo ustaveného dohodou, a o tom se nemá už více pochybovat.

Donedávna se soudilo, že sémiotika se omezuje na oblast lidské kultury a jazyka, zatímco pevně stanovené pojmosloví a zákonitosti jsou hájemstvím přírodovědy. Biologie tudíž neměla mít s výplody lidské kultury nic společného, člověk v ní vystupuje jen jako zoologický druh. Toto jednoduché a přehledné schéma nabourala v posledním století na jedné straně etologie a nejrůznější projevy mimikry a symbióz, na straně druhé objev genetického kódu a signálních systémů, a také nejnovější poznatky z vývojové biologie a z „evo-devo“ (evoluční vývojové biologie); koneckonců to začalo už s představou pohlavního výběru u Darwina. Nic z toho nelze přímo odvodit ze znalostí (bio)chemických a nutno akceptovat historické ustavení znakových systémů v dané komunitě či vývojové linii – ať už jde o samovolné ustavení „zmrzlé“ náhody, nebo o dohodu účastníků evolučních her.

V biosémiotice se vyskytují zastánci obou těchto proudů a často to mezi nimi jiskří. Ve hře není nic jiného než otázka, zda se pojmy jako ‚význam‘ podaří etablovat do dosavadního rámce biologie, nebo zda bude třeba z tohoto rámce vykročit, což s sebou nese dnes nepříliš lichotivé podezření z vitalismu.

Tvrdou vědu obohacenou o kódy a významy reprezentuje zejména M. Barbieri (Ferrara), jehož kniha The organic codes (viz Vesmír 83, 111, 2004/2) vyšla později i česky (Organické kódy, 2006). Podle něj je v biosémiotice nutno operovat minimálně na třech úrovních. První dvě – genetický kód a signální systémy – jsou produktem historické náhody (tedy nevyplývají z chemických zákonitostí), ale po svém ustavení jsou už deterministické a závazné – v podstatě jako kódové systémy a programy dnešních počítačů; živé bytosti do těchto kódových procesů aktivně nevstupují a celý ‚výkon života‘ je v podstatě strojovou záležitostí. Až na třetí úrovni, s vynálezem řeči a pojmového jazyka, se objevuje ta sémiotika, která se zabývá interpretací, kontexty, metaforami nebo otázkou pravdy a lži (viz motto). Druhá skupina naopak poukazuje k sémiotickému charakteru všech životních projevů. Do ní patří zakladatelské skupiny biosémiotiky z Kodaně (J. Hoffmeyer, C. Emmeche, F. Sternfjeldt a S. Brier) a z Tartu (K. Kull). Sem bych přiřadil i naši pražskou skupinu teoretické biologie (Z. Neubauer, A. Markoš, K. Kleisner, F. Cvrčková a další).

Co přinese další vývoj, napoví nadcházející konference, která se koná v Praze už podruhé (poprvé 2004).