Cesta do pekel globálního povědomí

Psát o globálním oteplování se momentálně nesluší. Buďto riskujeme, že budeme až k pláči triviální (v případě, že se oteplování rozhodneme obhajovat), nebo si budeme říkat o nařčení z hysterické touhy po sebezviditelnění (to zase v případě opačném). Jako paleoekolog (což neznamená stářím zvoskovatělého odpůrce Temelína, jak by si snad někdo mohl myslet) mám sice tu a tam tendenci relativizovat globální oteplování jaksi sub specie aeternitatis, totiž poukazem na relativní nepatrnost současného výkyvu pomyslné teplotní křivky v porovnání s podobnými výkyvy uplynulých časů, ale to většinou vyznívá podobně tragikomicky jako postava učitele v Drdově povídce Vyšší princip. Na globální oteplování má dnes názor úplně každý. Není až tak vzácné potkat v lokále skupinu instalatérů, jak po šichtě diskutují na téma regulujícího vlivu hydrátů metanu v rámci globální bilance skleníkových plynů. Osobně se k podobným debatám necítím povolán o mnoho více než oni. Snad ale bude stát za to podívat se na celou záležitost trochu zpovzdálí a ještě k tomu s pořádně přimhouřenýma očima. Mimořádná psychická energie, která v příslušných diskusích proudí napříč všemi vrstvami obyvatelstva (od zmíněných instalatérů až po pana prezidenta Klause) dává totiž tušit nějakou temnou strunu v pozadí. V takové situaci je vždycky namístě pořádně nastražit uši a naslouchat, jestli za rohem nečíhá archetyp. Skutečně si myslím, že k podobné domněnce máme dobrý důvod. Totiž že opět nachytáváme na švestkách skrytou část kolektivní duše. Zřetelně vidíme mytický pohyb, jemuž je globální oteplování, lhostejno jestli ho nazveme „objektivním“ faktem, nebo nikoliv, z nějakého důvodu příhodným zrcadlem. A jak už to v takových případech bývá, onen důvod bude jistě vypovídat něco zajímavého o povaze doby.

V padesátých letech minulého století analyzoval C. G. Jung fenomén UFO. Dospěl k celkem jednoznačnému závěru, že neidentifikované létající objekty (Unidentified Flying Objects) jsou především kolektivně psychickým fenoménem, projekcí dobových strachů a nadějí souvisejících s právě kulminující snahou lidstva o „dobytí kosmu“. Ba co víc – že jsou moderní formou vyjádření takových vrcholně numinózních obsahů, jako je Complexio oppositorum, syntéza protikladů, že je to dokonce varianta obrazu samotného Krista. Spontánně se objevující kruhové symboly jednoty v podobě létajících talířů tak mají funkci kompenzovat hluboké rozštěpení psýché člověka technického věku. (Musím se Jungovi omluvit za hrubé zjednodušení a doufat, že tím nevznikne fatální nedorozumění, což by byla nesmírná škoda.) Netřeba zvlášť připomínat, že se fenoménem UFO vážně zabývala oficiální místa řady států a že za tímto účelem angažovala celé týmy vědců.

V sedmdesátých letech téhož století vypracovali J. Lovelock a L. Margulisová „teorii“ Gaia, která se stala jedním z ústředních mýtů nastupujícího věku globalizace. Je to mateřský mýtus o všeobjímající laskavé bohyni, která nás spolu s ostatním tvorstvem hýčká ve svém náručí. Jak ale dobře víme, každá matka má také svou temnou stranu. Archetyp matky je zdrojem života i smrti. Velká matka, která nám dala život, nás zároveň pohání k nevyhnutelnému tragickému konci. Protiklady se nutně vyskytují pospolu. A tak na nás Gaia upírá svou druhou, zuřivou tvář, tvář bohyně Kálí, a chystá se nás pohltit. Ta, která se přepečlivě stará o své vyvolené potomstvo, nám zároveň hrozí nevyhnutelnou záhubou. Stačí, aby se oklepala jak zablešený pes a vymetla nás provždy ze svého teplého kožichu. Tím samozřejmě opět narážíme na problém globálního oteplování. Protože je to archetyp, byl tady s námi v různých podobách vždycky a vždycky také bude. Proto ho zkusíme cvičně vystopovat směrem do minulosti v jeho současném globálně klimatickém hávu. Bude to jen náhodný a značně neúplný výběr historických kazuistik na téma lidstvo – planeta – klimatické změny. Člověk v nich průběžně vystupuje buďto jako suverénní činitel, nebo jako chlapec právě nachytaný při nějaké nepřístojnosti:

• Americký lékař Wiliamson popsal v roce 1771 nečekané výkyvy počasí jako důsledek odlesnění způsobeného americkými osadníky. V ruské, pruské a italské vládě byly kolem roku 1900 ustanoveny komise hodnotící stejný vliv, jenž byl všeobecně považován za mimořádně významný.
• V 18. století uvažoval Američan Benjamin Franklin o otočení Golfského proudu co nejvíc na sever, čímž by způsobil potíže Británii, s níž byla jeho země právě na kordy. Podobné plány osnovali v padesátých letech 20. století také Rusové. Pomocí atomové energie chtěli pumpovat arktickou vodu Beringovou úžinou směrem na jih, čímž by ochladili Severní Ameriku a způsobili ničivé bouřky, které by imperialistické ekonomice způsobily veliké ztráty. Vyskytly se i obdobně laděné „mírové“ návrhy. Například v roce 1912 newyorský inženýr Caroll R. Riker patentoval technologii určenou k obrácení Golfského proudu s cílem oteplit Severní Ameriku. Mělo se to stát zatrubněním chladného Labradorského proudu. Následkem toho prý roztaje Arktida a naroste Antarktická ledová čepice. Jižní pól Země tak bude těžší a odstředivé síly jejího otáčení způsobí přivrácení severní polokoule ke Slunci, čímž na ní nastane příznivější klima. S osudem polokoule jižní si hlavu nijak nelámal. Podobné návrhy se průběžně objevovaly po celé 20. století. (Například ruské a americké plány na přehrazení Beringovy úžiny.)
• Evropské léto roku 1816 bylo mimořádně vlhké. Lidé to kladli za vinu právě se šířícímu vynálezu hromosvodů. Několik let předtím zase vinili hromosvody z přílišného sucha.
• Těsně po první světové válce postihla severní polokouli série vlhkých letních období. Bylo to dáváno za vinu transatlantické rádiové komunikaci a velkému množství granátů odpálených v průběhu Velké války.
• V první polovině 20. století se výrazně oteplovalo, což spolehlivě dokumentovala dlouhodobá měření na různých meteorologických stanicích. Ve třicátých letech se tak poprvé rozšířila hypotéza vyslovená již dříve švédským fyzikem S. Arrheniem (1896), že za to mohou imise skleníkového plynu oxidu uhličitého z průmyslových závodů.
• Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se nebývale rozmohl strach z globálního ochlazování, které prý nakonec vyústí v novou „dobu ledovou“. Za příčinu se opět pokládaly průmyslové imise, a navíc prach uvolněný při vzrůstajícím počtu nukleárních pokusů. (Pozdní verze „nukleární zimy“ se objevila v r. 1991 za války v Perském zálivu, kdy rozsáhle hořela ropná pole.) Ještě v roce 1976 napsal Američan L. Ponte: „Mezi lety 1880 a 1950 bylo klima nejteplejší za posledních 500 let… Byla to doba optimismu… Tento optimismus zamrzl s ochlazením ve čtyřicátých letech. Zimy se znatelně prodloužily, deště se staly nepředvídatelnými a bouřky byly častější na celém světě.“ V Rusku chtěli vyřešit nadcházející příchod doby ledové opět po svém. Součástí plánu na odvrácení toku sibiřských řek bylo nejen oživení katastroficky vysychajícího Aralského jezera a zavlažení střední Asie. Uvažovalo se i nad oteplujícím vlivem na Severní ledový oceán. Oteplená ruská Arktida se tak měla stát obilnicí světa. Oficiálně byly tyto plány přijaty na 25. sjezdu KSSS v roce 1975.
• V šedesátých a sedmdesátých letech byla konstruována nadzvuková proudová dopravní letadla (Concorde, Tu-144), která měla létat vysoko ve stratosféře. Vědci upozorňovali, že jejich provoz zničí ozonovou vrstvu, která chrání Zemi před ničivým kosmickým zářením. Jejich intervence nakonec způsobila zastavení vývoje těchto letadel v USA. Podobné obavy vzbuzovaly i kosmické lety.
• Od šedesátých let se v pravidelných intervalech objevují obavy z kolapsu Golfského proudu, který by měl za následek katastrofické klimatické změny. V polovině devadesátých let se tak dělo v souvislosti s Asuánskou přehradou. Snížený průtok Nilu prý způsobí nedosycení Středozemního moře, což bude mít skrz Gibraltarský průliv fatální vliv na proudění ve světových oceánech.

V pekle prý mučí duše zatracenců tím způsobem, že je střídavě vystavují palčivému vedru a třeskutému mrazu. Z uvedeného přehledu by se mohlo zdát, že naše planeta má s námi podobné úmysly. Existenci Belzebuba můžeme popírat horem dolem, ale tím mu jenom přidáváme na vitalitě. Žádný démon ještě nezmizel tím, že jsme se ho rozhodli všemi prostředky vymítat. Globální oteplování je jednoduše psychologickou realitou. A jako takové zmizí teprve tehdy, až zaniknou samy psychické podmínky jeho existence. Nedávno se mu navíc narodili dva bratříčci, kteří se také mají čile k světu. Jmenují se globální terorismus a globální ekonomická krize (též zvaná globální krizí důvěry). Nehodlám vůbec tvrdit, že islámští fundamentalisté nestraží na příslušných místech bomby nebo že dnešní hroucení podniků je pouhým mámením. Obojí je ale opět především sociální jev, k jehož dynamice nedílně patří masové psychické naladění obyvatelstva a z něho vyplývající krizové modely chování. V obou případech totiž jde o typická sebenaplňující proroctví. Je přeci krize, tak raději budeme šetřit. Doba je vůbec zlá, a tak si navíc dáme pozor, jestli trafikant syrského původu, který má už deset let krámek u nás v ulici, náhodou po večerech neláduje plechovky dynamitem.