Tasemnice odčerpávají těžké kovy

Schopnost organismů koncentrovat škodliviny z prostředí ve svém těle byla poznána již počátkem 20. století. Koncem devadesátých let pak byla u některých parazitických helmintů prokázána vysoká schopnost akumulovat těžké kovy. Nejvíce prací se dosud věnovalo vodnímu prostředí, kde vrtejši a tasemnice ve střevech ryb akumulují těžké kovy v koncentracích, které jsou několikanásobně vyšší než koncentrace v hostitelově tkáni nebo ve vnějším prostředí. Použití akumulujících organismů je výhodnější než přímá analýza škodlivin v prostředí, neboť živočichové koncentrují a přijímají pouze frakce biologicky dostupné. Navíc mohou vstřebávat škodliviny postupem doby, a jsou tudíž schopni prokázat i látky, které v prostředí nejsou pořád.

Nejčastěji se paraziti využívají jako ukazatelé těžkých kovů v těle hostitele. Dokonce i v případě, že paraziti neakumulují škodliviny přímo, dovedou změnit příjem těžkých kovů u svého hostitele. Pro posouzení životního prostředí by měli být používáni geograficky široce rozšíření paraziti i hostitelé. Řada prací se zabývá vyšetřováním parazitů ve vodním prostředí, o parazitech suchozemských zvířat toho víme mnohem méně. Dosud také zůstává nejasné, jestli nápadné hromadění těžkých kovů parazitickými helminty ovlivňuje množství těchto kovů v hostitelově tkáni. Srovnávací studie o koncentraci těžkých kovů v tkáních infikovaných a neinfikovaných jedinců jsou vzácné, stejně jako informace o parazitech obratlovců žijících v suchozemských ekosystémech zatížených těžkými kovy.

Zdá se, že hostitel snáší mnohem vyšší koncentrace těžkých kovů, pokud je napaden parazity (zejména vrtejši nebo tasemnicemi), kteří obrovské množství kovů pojmou do svého těla. Poprvé byla hypotéza o prospěšném dopadu parazitů na hostitele ověřena v roce 1999, kdy jelci tloušti (Leuciscus cephalus) experimentálně infikovaní vrtejšem (Pomphorhynchus laevis) nahromadili ve svém těle prokazatelně méně olova než neinfikovaní jedinci. Koncentrace ve vrtejších pak byly vyšší než ve svalovině, játrech a střevě jejich hostitele (jelce) a tisíckrát vyšší než koncentrace olova ve vodě. Paraziti redukují, nebo dokonce přerušují cirkulaci těžkých kovů v hostitelově těle. Bylo již prokázáno, že žluč podporuje příjem olova parazitem (olovo se na ni naváže). Také vrtejš Pomphorhynchus laevis v jelcích vstřebal olovo vázané na žluč z hostitelova střeva, a tím snížil množství olova absorbovaného střevní stěnou. Při sledování akumulace olova motolicí jaterní (Fasciola hepatica) ve žlučovodech skotu bylo zjištěno, že motolice hromadila olovo v koncentraci asi stopadesátkrát vyšší, než jakou měl skot ve svalovině a v játrech.

Zabývali jsme se také možností využít silnou akumulaci těžkých kovů parazity při sledování zátěže životního prostředí. Posuzovali jsme vliv tasemnic a vliv hlístic na akumulaci těžkých kovů v játrech a ledvinách drobných hlodavců. U zvířat napadených tasemnicí bylo zjištěno méně těžkých kovů než u zvířat bez tasemnic (viz obrázek 1), avšak statisticky významný rozdíl byl zjištěn pouze u kadmia a chromu. Teorii o „odčerpávání“ těžkých kovů z hostitelova těla tasemnicemi potvrzujeme minimálně pro kadmium a chrom. Z toho důvodu je při sledování zátěže prostředí těžkými kovy důležité, zda používáme zvířata napadená tasemnicemi, popř. vrtejši, nebo zvířata nenapadená.

Tento výzkum byl podporován GA ČR 524/06/0687 a výzkumným záměrem MSM 6046070901.

Na této vyzkumné práci se také podíleli prof. RNDr. Vladimír Bejček, CSc., Ing. Daniela Miholová, CSc., a Ing. Jaroslav Vadlejch, CSc.