Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Antropocentrismus ve vědě

 |  13. 3. 2009
 |  Vesmír 88, 139, 2009/3

Vědci se zabývají svými vědami z rozmanitých důvodů, někdo prožívá vzrušení při objevování dosud neobjeveného, jiný považuje svou práci za občanskou povinnost, někoho hřeje sláva (třeba jen čekaná), pro jiného je věda zdrojem živobytí, popřípadě i příležitostí se občas podívat do světa. Většinou jsou tyto různé motivace namíchány v rozmanitém poměru, ale jisté otázky se vždy mohou vynořit z pozadí: Zdalipak moje věda (rozumí se disciplína) přináší něco lidstvu? Zajímá se o člověka a jeho situaci ve světě?

Je si to pěkně ukázat na saharsko-klimatozpytném článku Václava Cílka v tomto čísle (Vesmír 88, 166, 2009/3). Čteme, jak po odchodu otroků „nastoupil písek a karavany přestaly putovat“ nebo že někde „žili příjemní lidé s bohatou kulturou“, a bezděky nás napadne, že jde přece jen o nás, lidi, a o naše, lidské starosti. Avšak co znamená „naše“, kdo jsme zde – „my“? Vzápětí se totiž přesouváme na měřítka 22 000 let (Milankovićův parametr), či dokonce 100 000 let (trvání ledových dob) – a to se nás přece netýká! Jenže o kousek dál si přečteme, že se nacházíme uprostřed „současného rozkolísaného klimatu“, kdy má smysl být či nebýt škarohlídem.

Klimatologie je příklad vědecké disciplíny, která kolísá mezi antropocentrismem a jeho opakem – opakem v tom smyslu, že člověk a jeho zájmy jsou zcela mimo oblast, na kterou se zaměřuje vědecké bádání. 1) Předesílám, že v jistém smyslu se každá věda k člověku vztahuje již tím, že v ní jde o poznání lidské – provozované lidmi a určené pro lidi. Nicméně rozlišení antropocentrismu od jeho opaku má ve vědeckém bádání dobrý smysl a mnohdy umožňuje nastolit i hlubší otázky etické povahy.

Není těžké ukázat typické příklady na obou stranách. Většinou to souvisí s doménou zájmu příslušné disciplíny, takže bychom k typicky antropocentrickým disciplínám mohli bez váhání počítat antropologii, psychologii, kognitivní vědu, medicínské vědy, farmaceutiku, 2) samozřejmě většinu humanitních oborů (např. historiografii, politologii, jazykovědu, teorii umění), všechny sociální vědy a ve filozofii zejména epistemologii a fenomenologii. Další příklady si doplňte dle své úvahy. Naproti tomu vědy, které nejsou primárně antropocentrické, jsou například abstraktní matematika a logika, astronomie a kosmologie, fyzika, většina věd o živé a neživé přírodě – a opět si doplňte své vlastní příklady.

Samozřejmě zde nejde o ostré rozlišování, což ostatně platí o jakémkoliv pokusu něco škatulkovat. Často nějaká věda prvního typu obsahuje témata a celé podobory druhého typu a naopak. Tak třeba k logice naleží i logika lidského rozvažování (tak ostatně logika vznikla), k astronomii patří i sledování meteoritů (neřítí se na nás některý?) nebo zkoumání (exo)planet (zdalipak by na nich mohli žít žáby, či dokonce lidé?). Naopak zase řada typicky antropocentrických oborů si vytvořila matematické modely, které samy o sobě jsou již čistě abstraktní a s člověkem bezprostředně nesouvisejí (neuronové sítě, dynamické systémy).

Zde mi ovšem nejde o rozlišování a škatulkování samo o sobě, nýbrž o určité souvislosti, které je dobré si občas připomenout. Je tu například otázka užitečnosti. Zdá se, že tři nejužívanější kritéria užitečnosti objevů (potažmo vědy vůbec) jsou: (1) lidské zdraví, (2) lidské pohodlí a (3) přežití lidstva (či lidského druhu) jako celku. Stačí si přečíst zprávy o vědě v denním tisku: vždy je na konci (nebo na začátku) zmíněno, jak se ten či onen objev uplatní při léčení nádorů, zrychlení internetu, zlepšení dopravy, úspoře energie či při ochraně užitečných a hubení škodlivých tvorů a rostlin. Není divu, že naše (čili veřejné) pojetí užitečnosti je pevně svázáno s antropocentrismem.

Věda – jako společenská (a ovšem i ekonomická) instituce – je životně závislá na postojích veřejnosti (možná nepřímo), což přirozeně vede k tomu, že výsledky bádání jsou nejčastěji prezentovány ve světle jejich užitečnosti a prospěšnosti. S tím ovšem mají a vždy budou mít problém vyloženě teoretické a fundamentální disciplíny, které se řídí spíše svou intelektuální zvědavostí než praktickou aplikovatelností výsledků (na půli cesty jsou aplikace v sousedních disciplínách). Nicméně i ony se již naučily různým jazykům: jak hovořit v rámci vědecké komunity, jak k zaujaté veřejnosti, jak k obecné veřejnosti a jak k vládním úředníkům (bylo by zajímavé ty čtyři jazyky blíže zkoumat).

Je tedy často rozdíl mezi tím, jak se věda prezentuje, a tím, co ji zajímá. Ovšem zdá se mi, že dříve či později ji vždy začne zajímat to, čím se prezentuje. Řeknu krátce něco, co by si zasloužilo podrobnější rozbor: totiž že antropocentrismus se vkrádá do všech oborů. Možná jen v různých převlecích.

Jeden z převleků mám docela rád. V lednovém úvodníku jsem rozlišil dva pohledy na to, co znamená být konkrétní vědou (například astronomií): lze ji chápat jednak jako souhrn znalostí o jistém výseku skutečnosti (například o vesmíru), jednak jako poutavé historie objevitelů a jejich objevovatelského konání. Bezpochyby je tento druhý pohled jaksi více antropocentrický, a navíc oživuje vědu v prvním pohledu tím, že ji podkládá příběhem.

Na jiný převlek antropocentrismu se často zapomíná, i když je všudypřítomný. Zůstanu u příkladu astronomie: jakmile se vesmír či objekty ve vesmíru začnou popisovat slovy, jsou to konec konců slova ze světa lidí, slova z přirozeného, každodenního života. Pravda, často jsou chápána jako pomocné metafory, nicméně vždy vyvolávají konkrétní představy a ty představy si zachovávají perspektivu lidského diváka. Ani abstraktní matematický model nás zcela nezbaví lidské představivosti. Jako by i všechny ty hvězdokupy, galaxie a supergalaxie tančily přímo před našima očima.

Poznámky

1) Slovo antropocentrismus zde užívám spíše věcně, nikoliv jako označení víry, že vesmír existuje jen kvůli člověku. Tématu antropocentrismu ve vědě bylo věnováno letošní pravidelné setkání asociace „Science or Else“ v Lannově vile 17.–18. 1. 2009.
2) Tu zmiňuji explicitně kvůli článku J. Petra na s. 155.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filozofie
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné