Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Pozoruhodné podružnosti

Jiřímu Fialovi
 |  12. 2. 2009
 |  Vesmír 88, 71, 2009/2

Vždy závidím těm, kdo zá-vidí. To znamená těm, kdo nejen vidí, ale vždy dovedou zahlédnout i to, co já nevidím hned. Nějakou podružnost, která je na obzoru nebo za obzorem mého (našeho) zájmu, hovoru či užitné potřeby. Taková podružnost, jakmile povšimnuta, nás může i překvapit – čímž se rázem změní v pozoruhodnost. Pole smyslu se zachvěje, převlní, otevře se jiné téma, jiný zájem, jiné souvislosti, jiná situace.

Jeden můj kolega a dobrý přítel nejen uměním všímavosti vládne, on je i nepřetržitě užívá. Ukážete mu knížku a on – dřív, než se vůbec podívá o čem je, – prozkoumá její předsádku, kde vždy něco pozoruhodného najde (například stopu po razítku nějaké obskurní knihovny nebo díru po průstřelu z první světové války), poté se podívá na tiráž (zdalipak je uveden náklad a kdopak navrhl obálku?), načež mu z knihy vypadne starý dopis nebo dobový výstřižek, či dokonce zapomenutá účtenka z knihkupectví; a pokud se nic z toho nestane, otevře knihu na náhodné stránce a začne nahlas číst náhodnou větu. A už je tu nějaká pozoruhodnost.

Nebo s ním jdete na výstavu obrazů a on – dřív, než se podívá na obrazy, – prozkoumá nějaký reklamní leták na pultě, a aniž by se nechal ovlivnit reklamou, okamžitě nalezne překvapivou souvislost s něčím, o čem jste krátce předtím spolu hovořili. Nebo jiný příklad: nechá si přeložit zpět do češtiny čínský překlad Vodňanského králíků – a nevěřili byste, co krásného se z toho dá vytěžit. Miluje etymologické slovníky: jak zajímavý je původ slov, která sdílejí stránku se slovem původně hledaným. A to už ani nemluvím o jeho pověstných nálezech vzácných pokladů v antikvariátech, o nichž ani sami antikváři nevěděli. 1)

Před lety jsem si vymyslel metaforu otevřených očí – cituji se: „Člověk může koutkem oka zahlédnout i to, co nehledá, ba i to, co mu k ničemu není. Musí jen chtít, bude odměněn“. 2) Ta metafora nepoukazuje jen na lidskou tvůrčí intenci a invenci, ale i na to, že všechny ty pozoruhodnosti, které jsme koutkem oka zahlédli, jako by byly v tom našem přebohatém světě již vždy předem nějak skrytě přítomny. Jako by čekaly na ten koutek oka. Ten sám by ovšem nestačil, musíme taky chtít – chtít něco nečekaného spatřit a umět to hned ozvláštnit, naplnit novým smyslem. Je to umění, které nevyžaduje nějakou zvláštní přípravu či výcvik, stačí jen chtít a mít oči otevřené.

A ovšem nejde mi jen o nějaká razítka v knihách, reklamní letáky či poklady v antikvariátech – věci, jimiž se můžeme docela dobře bavit, popřípadě si na nich pěstovat vlastní všímavost. Chci zdůraznit něco jiného: že nevidím důvod k ostychu užívat podobné umění i při vědeckém objevování. Však se nejednou přihodilo, že k nějakému velkému objevu došlo takříkajíc „náhodně“. Literatura z historie vědy takovými příklady oplývá: Galvaniho žabí stehýnka, Röntgenovy krystalky zářící skrz černý papír, Flemingova zplesnivělá Petriho miska, Hofmannovo olizování prstů potřísněných diethylamidem kyseliny lysergové. 3) Zpravidla to ovšem nebyla „čistá“ náhoda, musel být i někdo, kdo byl všímavý.

Často si pak myslíme, že všímavost není vše, že objevitel musel na to, co objevil, být předem už nějak naladěn, připraven, a že to vlastně viselo ve vzduchu. Jako višně na stromě, stačí utrhnout. Zajisté, ale ne vždy. Ty skutečně „velké“ objevy nemusely být velké tím, že by se po nich všeobecně toužilo, že by byly potřebné a že odolaly mnoha předchozím útokům, ale vlastně naopak: tím, že byly neočekávané, snad i nepatřičné. V jistém smyslu šlo o šťastnou náhodu. 4)

Situace, v nichž se běžně ocitáme, jsou složité a nabité potenciálními významy – jenomže my si svět zpravidla zjednodušujeme, potlačujeme podružnosti a vidíme jen to, co předem považujeme za důležité (zajímavé, potřebné, užitečné). Což to nelze obrátit? Nejdřív si všímat podružností a teprve pak si hrát s představou, že ta či ona podružnost nabízí nový význam, nový smysl?

Trochu to připomíná princip preadaptace (či exaptace) v evoluční biologii. Nějaký orgán, vlastnost či struktura v organismech nemusela vždy plnit právě tu funkci, kterou jí dnes přisuzujeme a která je dnes užitečná. Původně mohla vzniknout pro jiný účel, jako vedlejší produkt něčeho jiného, anebo prostě jen tak, z rozmaru. I její komponenty mohly sloužit každá jinému účelu, popřípadě žádnému. Teprve později, když se to kvůli změněnému prostředí začalo hodit, osvojila si funkci novou. 5)

Známý americký vědec Stuart Kauffman si zvolil preadaptaci jako metaforu pro klíčový princip vývoje jakýchkoliv složitých systémů, včetně technických artefaktů, ekonomiky, ba i lidské racionality. 6) Můžeme si představit, že pro takový systém existuje jakési (pomyslné) pole potenciálních nabídek či funkcí. Z nich se aktualizuje (a posléze zdokonaluje) jen ta, kterou si nová situace vyžádá. Takovéto pole potencialit nemůžeme znát v úplnosti, tím méně můžeme předem hádat, co si okolnosti z něho vyberou. Žádné předpovídání není možné.

Ani objevy ve vědě nelze vždy předpovídat, tím méně plánovat. Proč bychom se však necvičili ve všímání si podružností a v oceňování jejich pozoruhodnosti?

Poznámky

1) Jen on pozná, že si trochu vymýšlím – ale jen trochu. Mimochodem, v tomto čísle jsou o něm dva medailonky (viz str. 128, 129).
2) Viz Vesmír 73, 543, 1994/10.
3) Podrobnosti si najdete ve Wikipedii.
4) Angl. serendipity (podle perské pohádky o třech princích ze Serendipu).
5) Srov. J. Flegr: Evoluční biologie. Academia Praha, 2005, s. 47. Dva příklady preadaptace: peří ptáků (původně k termoregulaci, nyní k usnadnění letu), plovací měchýř ryb (původně plíce, nyní k nadnášení ve vodě).
6) Viz např. jeho poslední knihu Reinventing the Sacred, Basic Books, 2008.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filozofie
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné