Organický i technický Corbu

V semináři věnovaném dějinám designu jsme se tento rok se studenty zaměřili na téma standardizace bydlení, a to od geneze tohoto modernistického zaklínadla na počátku 20. století. Standardní typizovaný byt či domek pro masového občana meziválečné doby byl výsledkem dlouhodobých úvah. Standardní bydlení se odvíjelo od obyvatelného minima, jakési typové neredukovatelné prostorové jednotky. S vědeckou přesností se zkoumaly trasy pohybů, uspořádání jednotlivých užitkových částí bytu měla ovládat racionální logika ne nepodobná ekonomicky efektivnímu řetězci pásové výroby. Sám Le Corbusier tehdy – na počátku 20. let v knize Za novou architekturu ¹⁾ – prohlašoval, že dům by měl být „strojem na bydlení“, plédoval pro inženýrskou estetiku, jejíž základ byl především technicko-ekonomický. Podobu domu určovaly jasná funkční režie a prefabrikované stavební dílce.

Nenechme se však zmást. Mašinismus i technicistní rétorika proložená manifestačními velkoústými gesty patřily k umělecké avantgardě. V době, kdy byly aktuální inscenace R.U.R. a jazykově expandovalo mezinárodně slovo „robot“, zvažoval Le Corbusier možnost „typizovaných emocí běžného občana“. Přesto však brzy cítíme, že tu nejde o ryzí technicismus, zcela zbavený přirozeného základu. „Stroj na bydlení“ je totiž v Corbusierově případě současně obyvatelnou biologickou buňkou, která musí obsahovat metabolicky nezbytné sanitární jádro. Urbanistický plán moderního města měl své plíce a několik úrovní komunikačních tepen, jejichž cirkulace odpovídala intenzitou biomechanickému rytmu města.

Nelze vést příkrou hranici mezi architekturou inspirovanou přírodou a architekturou stavějící na odiv svůj technický základ, často se obě polohy uplatňovaly v souladu. ²⁾ Organický a technický přístup nejsou v příkrém kontrastu, jak bývá uváděno, naopak se doplňují. Funkční tvar nemusel mít svůj předobraz pouze v technice, ideální fungující struktura, ze které vycházel Le Corbusier, těžila své vzory do velké míry z přírody.

V roce 1935, kdy Le Corbusier publikoval knihu Ville Radieuse, věnovanou urbanismu „zářícího města“, se s biologickými metaforami setkáváme ještě častěji. Při prvním prolistování knihy nás napadne, že ve vyobrazeních již nepřevažují pouze technické a inženýrské příklady. Modernistický mašinismus manifestačního textu Za novou architekturu z roku 1923 tu měkne. Hned na první stránce vidíme namísto železného mostu, zaoceánského parníku či gigantického zemědělského sila archaickou aztéckou studnu poháněnou koňskou silou, na druhé straně následují ilustrace sluneční soustavy a na třetí jsou pod názvem harmonie vyobrazeny mušle a jedlová šiška.

Na příkladu Le Corbusiera se ukazuje, že je mylné vnímat vztah organického a technického v protikladu. Le Corbusier věřil, že přísně technickým, racionálním uvažováním lze dojít k analogickým, univerzálně platným výsledkům, které jsou stejně tak čitelné v elementárních formacích přírody. „Inženýr ovlivněný ekonomickým zákonem a vedený matematickými výpočty nás spojí se zákony vesmíru.“ K harmonii lze dospět ekonomickou logikou, matematickým kalkulem, ale tentýž vypočitatelný řád a geometrie ovládají přírodu.

Řídit se podle přírody rozhodně pro Le Corbusiera nebylo synonymem individuální zvůle a chaosu. Přesvědčení, že přírodní svět má jasný řád a logiku, bylo utvrzeno v době Le Corbusierova mládí. Tehdy – ještě jako Charles Édouard de Jeanneret (pseudonym Le Corbusier si zvolil až v roce 1920) – studoval, a posléze i krátce vyučoval na umělecko-průmyslové škole ve švýcarském La Chaux-de-Fonds. Město, které rychle zbohatlo výrobou hodinek, leží v krajinné oblasti Jury. Jeanneret zde působil v době, kdy se na této škole, vedené osobou charismatického učitele Charlese L’Eplatteniera, usilovalo o vytvoření místní varianty mezinárodní secese. ³⁾

Dekorativní umění i architektura měly přesvědčivě prezentovat regionálně zabarvený „Heimatstil“. Studenti proto často vycházeli do plenéru, byli vedeni k tomu, aby důkladně pozorovali okolní horskou přírodu. Umělecká reflexe přírody měla probíhat v několika stupních: od realistické imitace flóry a fauny přes jejich geometrickou abstrakci až k tvořivé stylizaci. Fáze geometrické abstrakce stopovala logiku a matematickou pravidelnost uspořádání přírodních struktur. Dekor měl být výsledkem tvarové analýzy a racionální interpretace studenta. Nejčastějšími motivy, které charakterizují jurskou variantu secese, byly pyramidální jedle, šišky, hexagonální sněhové vločky, běžné místní rostliny – bodlák, pcháč žlutý, živočichové – ještěrky, sovy aj. Naturálie byla v podstatě převedena do technického rastru. Harmonie, komplexní geometrie, sendvičová struktura jurské jedlové šišky byly u Le Corbusiera v pozadí i toho zdánlivě nejortodoxnějšího mašinismu.