Aktuální číslo:

2019/10

Téma měsíce:

Sesuvy

Samovolná náprava zanedbané výchovy – zatím jen u ptačího zpěvu

 |  5. 11. 2009
 |  Vesmír 88, 751, 2009/11

Co se v mládí naučíš, k stáru jako když najdeš. Co v mládí propaseš, to už nedohoníš. Platí to nejen o vyjmenovaných slovech po „b“ nebo malé násobilce, ale i o ptačím zpěvu. Pěvci mají vrozenou schopnost zpívat, ale k jejímu rozvinutí potřebují naslouchat zpěvu starších, „školených“ příslušníků svého druhu. Pokud mláďata zanedbají výuku, pořádnému zpěvu se nenaučí. Nabízí se proto otázka, od koho se naučili zpívat první ptačí pěvci. Hledání odpovědi je analogií dilematu, zda byla dříve slepice, nebo vejce. Tým vedený Oferem Tchernikovskim ze City University of New York tenhle zapeklitý problém rozlouskl.1)

Vědci použili pro své pokusy australské pěvce zebřičky pestré (Taeniopygia guttata). Odchovali mladé samečky2) v izolaci tak, aby se nemohli naučit zpěvu od starých zkušených samců. Mladí samci potvrdili to, co se už dlouho ví. Jako samouci se sice zpívat naučili, ale jejich zpěv se od zpěvu „školených“ samců výrazně lišil. K zebřiččímu ideálu měl daleko. Nejzajímavější část pokusu ale Tchernikovskiho tým teprve čekala. Vědci pasovali ptačí „samouky“ do role učitelů a nechali je vychovávat další generaci pěvců. Takto odchovaným samcům svěřili do výchovy další generaci mláďat.

Mláďata při výuce nekopírovala přesně zpěv svých učitelů. Volila si své vlastní „pojetí“ a zjevně nešlo o náhodně vzniklé varianty. S každou další generací se zpěv samců o něco přiblížil „normě“, jaká se předává z pokolení na pokolení mezi samci volně žijících zebřiček. Po pěti generacích už samci zpívali prakticky standardně, jako kdyby u jejich praprapradědů vůbec k přerušení výuky nedošlo. Je to podobná situace, jako kdyby se učitelem matematiky stal samouk přesvědčený, že 2 + 2 = 8. Jeho žáci by jaksi podvědomě tušili, že to není správný výsledek, a „slevili“ by na 2 + 2 = 7. Každá další generace žáků by provedla další dílčí korekci. Žádná by číslo ve výsledku nezvýšila a čtvrtá generace by se opět dopracovala ke správnému výsledku 2 + 2 = 4.

Ptačí zpěv, a především jeho „školená“ podoba byly uváděny jako příklad zvířecí kultury, tedy dovednosti předávné učením. Tchernikovskiho pokus ale demonstroval, že i výsledek učení má v sobě skrytou dědičnou komponentu, která do značné míry určuje finální podobu naučené dovednosti. To vysvětluje, jak se mohla „školená“ forma ptačího zpěvu vyvinout. Potenciál k jejímu vzniku si nesli ptáci od počátku ve své dědičné informaci. I když se první zebřičky neměly od koho naučit „vylepšenou“ verzi zpěvu, schopnost k jejímu dosažení měli vrozenou.

Lidská řeč je často přirovnávána k „vyškolenému“ ptačímu zpěvu. Lidé mají sice k řeči vrozené dispozice, ale pokud se jim nedostane patřičné výuky, mluvit se nenaučí. Jasně to dokazují případy dětí vyrůstajících v izolaci. Jak by to dopadlo, kdyby takové děti v dospělosti zplodily další pokolení, a to by bylo odkázáno jen na výchovu „nemluvících“ rodičů? Vyvinula by se v takové izolované populaci nakonec nějaká forma lidské řeči? Experiment, který by na tuto otázku odpověděl přímo, nelze samozřejmě provést. Ale ve světle studie na zebřičkách se zdá „samovolný“ vznik lidské řeči celkem pravděpodobný. Pro tuto myšlenku svědčí například i spontánní vznik znakové řeči mezi nikaragujskými neslyšícími dětmi.3) Tyto děti byly v rámci výukového programu pro neslyšící nuceny k odezírání ze rtů slyšících lidí a nikdy se nesetkaly s žádnou formou znakové řeči. Vytvořily si svou vlastní znakovou řeč a z generace na generaci ji zdokonalovaly. Během pouhých tří desetiletí se tak spontánně vyvinula znaková řeč s vlastní gramatikou.

Poznámky

1) Fehér O. et al.: De novo establishment of wild-type song culture in the zebra finch, Nature 2009, doi: 10.1038/nature07994.

2) Zpěv zebřiček nezní lidskému uchu nijak libozvučně a nesnese srovnání s koncertními výkony kosa, či dokonce slavíka nebo skřivana lesního. Zpívají jen samečci.

3) Senghas A. et al.: Children creating core properties of language: Evidence from an emerging sign language in Nicaragua, Science 305, 1779–1782, 2004. Siegal M.: Signpost to the essence of language, Science 305, 1720–1721, 2004.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Etologie
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Jaroslav Petr

Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc., (*1958) vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. Ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi se zabývá regulací zrání savčích oocytů a přednáší na České zemědělské univerzitě v Praze. Je členem redakční rady Vesmíru.
Petr Jaroslav

Doporučujeme

Zhasněte světla!

Zhasněte světla!

Pavel Pecháček  |  7. 10. 2019
V důsledku technologického pokroku i rostoucí lidské populace stále přibývá míst, která jsou v noci vystavena umělému osvětlení (někdy...
Negativní dopady sesuvů

Negativní dopady sesuvů

Jan Klimeš  |  7. 10. 2019
Hlavním důvodem studia sesuvů jsou působené škody na majetku a v extrémních případech i ztráty na životech lidí. Přesto jsou objektivní a...
Odkrytá skrytá tvář Měsíce

Odkrytá skrytá tvář Měsíce uzamčeno

Pavel Gabzdyl  |  7. 10. 2019
Po celou dobu existence lidstva nám Měsíc ukazoval jen přivrácenou polokouli. Pouhých 60 let (od října 1959) známe díky ruské sondě Luna 3 i...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné