Mapy a scenerie

Je to už dávno, kdy jsem četl Pána prstenů, tehdy ještě v samizdatovém vydání, dodnes se však pamatuji, jak mne ten svět dobrých malých hobitů do sebe vtahoval. A to nejen díky dobrodružnému příběhu, ale též – a právě – neobyčejně živým a podrobným líčením všech míst a scén, kde se příběh odehrává. Hobiti cestují krajinou a já nemohu než se během čtení k nim přidat a putovat s nimi. Spolu s těmito podivnými bytůstkami sestupuji po stezce, s nimi zahýbám doleva kolem skalnatého kopce a za zákrutem všichni společně spatříme převis zarostlý stromy. Už si ani neuvědomuji, že to všechno jen čtu, že nejen hobiti, ale i stezka a okolní scenerie je plodem Tolkienovy fantazie. A pokud něco chybí, pohotově a svobodně si to sám doplním ve fantazii své.

Jako čtenáři si vytváříme každý svou mentální mapu krajiny, o níž čteme. Není to ovšem mapa v běžném, kartografickém slova smyslu. Vzniká postupně z jednotlivých scén, s nimiž se během čtení setkáváme; jako celek je taková mapa zřídka bezesporná – stačí si na jednom místě něco domyslet trochu po svém a o kus dál se zcela rozejdeme s autorovým líčením. Nevadí, mentální mapu užíváme a prožíváme vždy jen v rámci nějakého lokálního horizontu, v němž se její platnost a přesnost vytrácí do dálky i do minula. Ale dřív, než se zcela vytratí, vynoří se další lokální mapa – podobně jako jedna scenerie nahrazuje druhou při chůzi v reálné krajině.

Možná nás napadne otázka, jak si to asi představoval sám autor. Někdy nám to i prozradí. Na protější straně je „opravdu správná“ mapa Tolkienovy Středozemě, včetně měřítka a místních názvů. Klidně bychom si do ní mohli i zakreslit cestu hobitů z Hobitína (v levé horní třetině mapy) směrem na východ přes Větrovské vrchy k Roklince (na mapě směrem doprava). Ta mapka mě přivádí k jisté obecné otázce: máme z takových „autorských“ map mít radost? Nechceme raději nechat svobodu vlastní představivosti? Spíše bych byl pro to druhé, avšak dovedu si vymyslet aspoň jeden argument ve prospěch oněch map. Souvisel by s tím, s čím jsem vlastně začal: čím podrobněji a konkrétněji je příběh líčen, tím snáze je do něj čtenář vtažen a tím víc jej bere vážně. Čili znovu otázka: chceme to?

Raději přejdu na jiné téma. V mentální mapě jsem v jistém ohledu víc „přítomen“: přinejmenším si mohu snáze představit, jak se rozhlížím kolem a vnímám scenerii – temné lesy, skalnaté kopce, rovinky a převisy –, kdežto na kartografickou mapu hledím jakoby z nadhledu, odjinud, vidím vše najednou, žádná přírodní scenerie, žádné horizonty.²⁾ Nejsem tam, v krajině, jsem nanejvýš zde, nad mapou – tím „zde“ chci připomenout, že jsem nezmizel, pouze jsem přešel k jiné perspektivě.³⁾

Rozdíl je to sice důležitý, nikoliv však radikální. Kráčím-li krajinou (ať už reálně či fiktivně), mohu si současně (či střídavě) představovat, jak by táž krajina vypadala na běžné (kartografické) mapě – ostatně tak lze i vykládat tvorbu mentální mapy. A naopak, studuji-li běžnou mapu, mohu si současně (či střídavě) vymýšlet, jaké by to bylo, kdybych se tu či onde v zobrazené krajině ocitl (závisí to ovšem na míře, v jaké je symbolika mapy vstřícná).

Vypravěč v Ajvazově románu Zlatý věk popisuje mapu ostrova, na němž předtím pobýval: Východní strana ostrova byla skoro celá vyšrafovaná s láskyplnou pečlivostí starých kartografů; šrafování […] věrně modelovalo svahy a rokle pohoří, u jehož nejvyššího vrcholu – obvykle se k němu tiskl bílý obláček – byla na mapě uvedena výška 3400 stop. A dále líčí: Ve středu ostrova zase šrafy náhle mizely v místech, kde se prostírala kamenitá náhorní planina, porostlá nízkými keříky.⁴⁾ Všimli jste si něčeho: kde se na mapě vzal bílý obláček a nízké keříky?

Rozdíl mezi mapou a scenerií se dnes smazává daleko techničtějším způsobem díky leteckému a družicovému snímkování. Můžeme obdivovat obláčky a keříky ve svém nejbližším okolí a současně si na obrazovku promítat snímek téže krajiny z výšek, z nichž dříve mohlo – obrazně řečeno – hledět jen virtuální oko kartografa. Mezi obojím dokonce existuje souvislá škála mezistupňů, ba i plynulé přechody. V tomto čísle najdete snímek jezera Moke na Novém Zélandu (Vesmír 88, 640, 2009/10) – co myslíte, má ten obrázek blíž k scenerii, nebo k mapě?