Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

Mapy a scenerie

 |  8. 10. 2009
 |  Vesmír 88, 603, 2009/10

Nějakou chvíli šli po stezce, protože to byla daleko nejschůdnější cesta dolů. Šli však opatrně a jejich úzkost rostla, když sestoupili do temných lesů a stezka se rozšířila. Náhle se vynořila z pásu jedlí, prudce seběhla dolů a ostře zahnula vlevo kolem skalnatého kopce. Když došli k zákrutu, podívali se dál a spatřili, že stezka pokračuje po rovince pod nízkým převisem zarostlým stromy.1)

Je to už dávno, kdy jsem četl Pána prstenů, tehdy ještě v samizdatovém vydání, dodnes se však pamatuji, jak mne ten svět dobrých malých hobitů do sebe vtahoval. A to nejen díky dobrodružnému příběhu, ale též – a právě – neobyčejně živým a podrobným líčením všech míst a scén, kde se příběh odehrává. Hobiti cestují krajinou a já nemohu než se během čtení k nim přidat a putovat s nimi. Spolu s těmito podivnými bytůstkami sestupuji po stezce, s nimi zahýbám doleva kolem skalnatého kopce a za zákrutem všichni společně spatříme převis zarostlý stromy. Už si ani neuvědomuji, že to všechno jen čtu, že nejen hobiti, ale i stezka a okolní scenerie je plodem Tolkienovy fantazie. A pokud něco chybí, pohotově a svobodně si to sám doplním ve fantazii své.

Jako čtenáři si vytváříme každý svou mentální mapu krajiny, o níž čteme. Není to ovšem mapa v běžném, kartografickém slova smyslu. Vzniká postupně z jednotlivých scén, s nimiž se během čtení setkáváme; jako celek je taková mapa zřídka bezesporná – stačí si na jednom místě něco domyslet trochu po svém a o kus dál se zcela rozejdeme s autorovým líčením. Nevadí, mentální mapu užíváme a prožíváme vždy jen v rámci nějakého lokálního horizontu, v němž se její platnost a přesnost vytrácí do dálky i do minula. Ale dřív, než se zcela vytratí, vynoří se další lokální mapa – podobně jako jedna scenerie nahrazuje druhou při chůzi v reálné krajině.

Možná nás napadne otázka, jak si to asi představoval sám autor. Někdy nám to i prozradí. Na protější straně je „opravdu správná“ mapa Tolkienovy Středozemě, včetně měřítka a místních názvů. Klidně bychom si do ní mohli i zakreslit cestu hobitů z Hobitína (v levé horní třetině mapy) směrem na východ přes Větrovské vrchy k Roklince (na mapě směrem doprava). Ta mapka mě přivádí k jisté obecné otázce: máme z takových „autorských“ map mít radost? Nechceme raději nechat svobodu vlastní představivosti? Spíše bych byl pro to druhé, avšak dovedu si vymyslet aspoň jeden argument ve prospěch oněch map. Souvisel by s tím, s čím jsem vlastně začal: čím podrobněji a konkrétněji je příběh líčen, tím snáze je do něj čtenář vtažen a tím víc jej bere vážně. Čili znovu otázka: chceme to?

Raději přejdu na jiné téma. V mentální mapě jsem v jistém ohledu víc „přítomen“: přinejmenším si mohu snáze představit, jak se rozhlížím kolem a vnímám scenerii – temné lesy, skalnaté kopce, rovinky a převisy –, kdežto na kartografickou mapu hledím jakoby z nadhledu, odjinud, vidím vše najednou, žádná přírodní scenerie, žádné horizonty.2) Nejsem tam, v krajině, jsem nanejvýš zde, nad mapou – tím „zde“ chci připomenout, že jsem nezmizel, pouze jsem přešel k jiné perspektivě.3)

Rozdíl je to sice důležitý, nikoliv však radikální. Kráčím-li krajinou (ať už reálně či fiktivně), mohu si současně (či střídavě) představovat, jak by táž krajina vypadala na běžné (kartografické) mapě – ostatně tak lze i vykládat tvorbu mentální mapy. A naopak, studuji-li běžnou mapu, mohu si současně (či střídavě) vymýšlet, jaké by to bylo, kdybych se tu či onde v zobrazené krajině ocitl (závisí to ovšem na míře, v jaké je symbolika mapy vstřícná).

Vypravěč v Ajvazově románu Zlatý věk popisuje mapu ostrova, na němž předtím pobýval: Východní strana ostrova byla skoro celá vyšrafovaná s láskyplnou pečlivostí starých kartografů; šrafování […] věrně modelovalo svahy a rokle pohoří, u jehož nejvyššího vrcholu – obvykle se k němu tiskl bílý obláček – byla na mapě uvedena výška 3400 stop. A dále líčí: Ve středu ostrova zase šrafy náhle mizely v místech, kde se prostírala kamenitá náhorní planina, porostlá nízkými keříky.4) Všimli jste si něčeho: kde se na mapě vzal bílý obláček a nízké keříky?

Rozdíl mezi mapou a scenerií se dnes smazává daleko techničtějším způsobem díky leteckému a družicovému snímkování. Můžeme obdivovat obláčky a keříky ve svém nejbližším okolí a současně si na obrazovku promítat snímek téže krajiny z výšek, z nichž dříve mohlo – obrazně řečeno – hledět jen virtuální oko kartografa. Mezi obojím dokonce existuje souvislá škála mezistupňů, ba i plynulé přechody. V tomto čísle najdete snímek jezera Moke na Novém Zélandu (Vesmír 88, 640, 2009/10) – co myslíte, má ten obrázek blíž k scenerii, nebo k mapě?

Poznámky

1) J. R. R. Tolkien: Pán prstenů – Společenstvo Prstenu, Mladá fronta, Praha 1990, s. 196.

2) I mapy mají své horizonty, ale to bychom příliš odbočili.

3) Čtenář si možná vzpomene na rozlišení dvou perspektiv, o nichž jsem zde již dříve psal (Vesmír 85, 379, 2006/7).

4) M. Ajvaz: Zlatý věk, Hynek, Praha 2001, s. 12.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: GIS a navigace
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné