Astronomický rok

Začíná Mezinárodní astronomický rok. Jsou k tomu dvě pohnutky, jedna z minulosti, jedna k budoucnosti. Právě před 400 lety Galileo Galilei ukázal lidstvu, že nebeský svět je bohatší, než si myslíme, a že toto bohatství lze okem spatřit, máme-li před okem vhodný přístroj. ¹⁾ Druhou pohnutkou je připomenout lidstvu, že poznání bohatosti nebeského světa zdaleka není vyčerpáno a že astronomie může slíbit další nové objevy, bude-li mít k dispozici vhodné přístroje. (A ty že nejsou nijak laciné.)

Astronomie (k níž ovšem počítám i její sestru kosmologii) mě vždy fascinovala tím, jak překračuje všechny hranice lidské omezenosti, jak se zabývá věcmi na všech myslitelných škálách velikosti a ději na všech myslitelných škálách rychlosti. A jak, na rozdíl od mnohých jiných vědních disciplín, nemá potřebu neustále zdůrazňovat nějakou praktickou užitečnost a pozemskou prospěšnost (pravda, občas i ta se dá zmínit ²⁾ ).

Astronomie je věda, o tom není pochyb, a může nám výborně sloužit jako vzorový – a vzorný – příklad i k obecné úvaze o tom, na co klademe důraz, o co se zajímáme, když mluvíme o něčem jako o vědě (ve smyslu vědecké disciplíny). Nejde mi teď o to, co dělá vědu vědou, ale právě jen o možnosti přesouvat onen důraz či zájem.

Mám na mysli zejména dva na první pohled různé pohledy na vědu. V jednom pohledu (A) můžeme vědu chápat jako souhrn víceméně ustálených pojmů a poznatků o nějakém výseku skutečnosti, například o planetách, hvězdách, galaxiích, kupách galaxií až po vesmír jako celek. Z čeho se tyto objekty skládají, jak jsou rozmístěny v prostoru, jak na sebe působí, jak vznikly, jak se vyvíjejí i jak se budou vyvíjet dál.

V druhém pohledu (B) vědu považujeme především za součást lidské kultury. Je to činnost vědců a vědeckých týmů, zajímají nás příběhy konkrétních objevů, střety hypotéz a vědecké revoluce. To vše se před našima očima postupně slévá do složitého historického procesu, který má svou minulost, současnost a budoucnost. Zajímáme se o přínos Galilea stejně jako Hubbla či Reese, o příběh kosmologické konstanty stejně jako o očekávané výsledky koordinovaných pozorování pomocí radioteleskopů, dalekohledů a jiných přístrojů na různých místech Země. ³⁾

Jsou jistě možná i další pojetí vědy, ale tato dvě mi teď stačí. Ptám se, zda je možné a správné je od sebe oddělovat. Nedávno jsem si s velkým zaujetím pročítal Speciál 2008 časopisu Astropis, věnovaný galaktické astronomii. Je psán jazykem snadno přístupným i nespecialistům, a mohl jsem si tedy vyzkoušet, jak vědu vnímá zájemce s obecným vzděláním. Při prvním čtení jsem zcela podlehl hledisku A: hle, co všechno se již ví o galaxiích, jejich struktuře, typech, vzájemných vlivech, proměnách a rozmístění ve vesmíru. Černé díry, temná energie, temná hmota – to vše už patří k běžnému slovníku astronomů. Slova z našeho přirozeného světa mají jasný význam, i když jsou užívána pro zcela odlišné škály prostoru a času (příklady: hvězdný vítr, srážky galaxií, populace hvězd, dynamické tření, galaktická fontána aj.).

Pak jsem si všiml, že autoři často uvádějí něco, co by se vlastně dalo snadno vypustit, pokud by nám šlo o sdělení faktů striktně jen ve smyslu A. Jsou tu zmínky o dávné i současné historii jednotlivých objevů (což v daném žánru nelze brát jen jako povinnou citační etiketu): že ten či onen astronom něco předpověděl (například existenci temné hmoty), něco ukázal (jak mohou vznikat kupy galaxií), něčeho si všiml (poklesu počtu spirálních galaxií s rostoucí hustotou prostředí v kupách), nějakou předpověď potvrdil pozorováním (pokles frekvence reliktního záření během vesmírné expanze), něco odvodil (vliv počáteční nehomogenity vesmíru na vznik struktur) atd. atd. Dovídáme se dokonce i takové věci, jako že něco nebylo dosud nalezeno, že něco může unikat našim dalekohledům a detektorům, že nějaká otázka je zvlášť aktuální či nějaké téma živé a rozvíjející se, že někudy asi cesta nevede, že další objevy jistě přijdou. Jedna z autorek ⁴⁾ uzavírá svůj příspěvek slovy: „A můžeme se těšit, jak nám nová, přesnější měření budou s našimi teoriemi souhlasit. Anebo taky ne. I o tom je věda.“

Přesně tak: i to patří k vědě. Takto se pohled B vlamuje do pohledu A (v opačném směru je to samozřejmost), a proto my, nespecialisté, lépe rozumíme specialistům a chápeme, proč i pro ně je jejich snažení vzrušující. Učebnice by s tím vždy měly počítat.

Znamená to snad, že ony dva pohledy oddělovat nesmíme? Nedávno jsem se zde přece zastával strategie „rozděl a panuj“. ⁵⁾ Jistě, ale takové oddělování by platilo spíše pro studium z odstupu, jehož předmětem by nebyl vesmír, nýbrž věda o vesmíru.

Všimněme si blíže pohledu A, v němž šlo o vědu jako o „souhrn víceméně ustálených pojmů a poznatků“. Co znamená, že něco je „víceméně ustálené“? Představme si (velmi zjednodušeně) onen souhrn jako nějakou hierarchicky uspořádanou množinu tvrzení, kde bychom ve spodních vrstvách umístili ustálené, petrifikované, všeobecně přijaté poznatky (například zákony pohybu planet), nad nimi by byly teorie, o nichž se spíše mluví jako o modelech (například kosmologický model s temnou hmotou, temnou energií a zrychlujícím se rozpínáním prostoru ⁶⁾ ), ještě výše nad nimi by se chvěly nestálé a křehké pracovní, heuristické či spekulativní domněnky (paralelní vesmíry), a do nejvyšších vrstev bychom opatrně kladli otevřené (doufejme, že smysluplné) otázky, problémy a záhady.

Čím vyššími vrstvami bychom se chtěli v takovéto pyramidě obírat, tím větší roli by v našich úvahách hrál onen spíše kulturní a historický pohled B. Zde končím svou poznámku k Mezinárodnímu astronomickému roku. ⁷⁾