Kacířské myšlenky o vědě a společnosti

V moderním světě interagují věda a společnost často perverzním způsobem. Žijeme v technologické společnosti a technologie způsobují politické problémy. Politici a veřejnost očekávají, že věda na ně odpoví. Vědci-experti jsou placeni a povzbuzováni, aby poskytovali odpovědi. Pro vědce, který říká: „Lituji, ale nevíme,“ nemají lidé příliš pochopení. Raději naslouchají těm, kteří na otázky odpovídají sebejistě a předpovídají, co v důsledku našeho konání nastane. A tak se stává, že experti, kteří veřejně mluví o politicky potenciálně problematických otázkách, mají tendenci vyslovovat se mnohem jednoznačněji, než odpovídá jejich poznatkům. S jistotou předpovídají budoucnost, a nakonec svým předpovědím věří. Stávají se z nich dogmata, která nikdo nezpochybňuje. Veřejnost je vedena k tomu, aby věřila, že módní vědecká dogmata jsou pravdivá. Občas se ale stává, že jsou mylná. A to je důvod, proč jsou potřební kacíři, kteří je zpochybňují.

Jako vědec nepřikládám predikcím mnoho víry. Věda je organizovaná nepředpověditelnost. Nejlepší vědci se snaží navrhnout experiment tak, aby byl předpověditelný nejméně, jak je to možné. Experiment pak provedou, aby viděli, která možnost nastane. S nadsázkou se dá říci, že pokud je něco předvídatelné, není to věda. Jestliže předvídám, nemluvím jako vědec. Mluvím jako vypravěč a mé předpovědi jsou spíše vědecké fikce než věda. Předpovědi spisovatelů sci-fi jsou notoricky nepřesné. Jejich účelem je spíše představit si, co by se mohlo stát, než popsat, co nastane. Budu se zabývat příběhy, které jsou výzvou dnešním převládajícím dogmatům. Ta mohou být správná, a přesto mají být zpochybňována. Jsem hrdý na to, že jsem heretik. Svět vědy heretiky potřebuje, aby zpochybňovali převládající pravověrnost. Jelikož jsem heretik, jsem zvyklý, že jsem v menšině. Kdybych dokázal každého přesvědčit, aby se mnou souhlasil, nebyl bych heretik.

Dnes máme to štěstí, že můžeme být heretiky, aniž nám hrozí upálení. Bohužel však jsem starý heretik. Staří heretici už toho mnoho neudělají. Když slyšíte mluvit starého heretika, vždycky můžete říci: „Chudák, zbláznil se,“ a jít dál. Svět potřebuje mladé heretiky. Doufám, že z lidí, kteří to budou číst, se dva tři této role ujmou.

Před dvěma lety jsem se zúčastnil na Cornellově univerzitě konference připomínající život Toma Golda, slavného astronoma, který zemřel v požehnaném věku. ¹⁾ Byl to slavný heretik, který prosazoval nepopulární myšlenky, jež se zpravidla ukázaly být správné. Dávno předtím jsem se jako pokusné morče účastnil Tomových experimentů se sluchem. Toma napadla kacířská myšlenka, že lidské ucho rozlišuje tóny prostřednictvím souboru naladěných oscilátorů s aktivní elektromechanickou zpětnou vazbou. Publikoval článek, v němž vysvětlil, jak ucho musí fungovat. ²⁾ Popsal, jak vibrace ve vnitřním uchu musí být převedeny na elektrické signály, které zpětně zesilují mechanické vibrace, a tím zvyšují ostrost rezonance. Fyziologové sluchu jeho práci ignorovali, protože ve fyziologii neměl žádnou vědeckou hodnost. O mnoho let později objevili badatelé ve vnitřním uchu dva druhy vláskových buněk, které skutečně dělají ten typ zpětné vazby, který Tom předpověděl – jeden funguje jako elektrický senzor, druhý jako mechanické ústrojí. Expertům trvalo čtyřicet let, než připustili, že měl pravdu. Já jsem to samozřejmě věděl od začátku, protože jsem mu s experimenty pomáhal.

Později Tom šířil jinou heretickou ideu – že ropa a zemní plyn pocházejí z hlubin pláště a s biologií nemají nic společného. Opět si experti byli jisti, že nemá pravdu, a on nežil dost dlouho, aby jejich názor mohl změnit. Několik týdnů předtím, než zemřel, provedli chemici z Carnegiova ústavu ve Washingtonu překrásný experiment. ³⁾ Smíchali malá množství tří látek, o nichž víme, že se vyskytují v zemském plášti, a pozorovali, co se s nimi za teplot a tlaků vyskytujících se v hloubce 200 km bude dít. Byly to: uhličitan vápenatý, který se nachází v sedimentech, oxid železa, který tvoří jednu ze složek vyvřelých hornin, a voda. O těchto třech látkách se ví, že se vyskytují v místech, kde se zemská deska zanořuje do pláště. Experiment ukázal, že rychle reagují a produkují spoustu metanu, tedy zemního plynu. Se znalostí výsledku tohoto experimentu si můžeme být jisti, že v plášti 200 km pod námi ho existuje ohromné množství. Nevíme, kolik ho nachází cestu vzhůru trhlinami či průduchy v horninách a vytváří rezervoáry plynu, který nyní těžíme a spalujeme. Jestliže plyn stoupá vzhůru dostatečně rychle, dosáhne chladnějších oblastí, kde se rezervoáry nalézají. Jestliže horkou oblastí vzlíná příliš pomalu, může se metan opět přeměnit na uhličitan vápenatý a vodu. Z experimentu Carnegieho ústavu vyplývá přinejmenším možnost, že Tom Gold měl pravdu a že rezervoáry zemního plynu jsou napájeny z hlubin pod námi. Chemici poslali Tomymu Goldovi e-mail, aby ho o výsledku zpravili. Jako odpověd jim přišlo, že tři dny předtím zemřel. Když už teď nežije, potřebujeme, aby na jeho místo nastoupili noví heretici.

Klima a hospodaření v krajině

Změna klimatu je problematické téma zahrnující politiku a ekonomiku právě tak jako vědu. Věda je s politikou neoddělitelně propojena. Každý souhlasí, že se klima mění, ale názory na příčiny a důsledky změn i možná protiopatření se velice liší. Hájím kacířský postoj.

Moje první hereze říká, že všechen ten povyk kolem globálního oteplování je silně přehnaný. Oponuji svatému bratrstvu expertů na klimatické modely i velkému množství oklamaných občanů, kteří věří číslům předpověděným počítačovými modely. Namítají, že nemám žádnou vědeckou hodnost v meteorologii, tudíž nemám kvalifikaci potřebnou k tomu, abych o tom mohl mluvit. Studoval jsem však klimatické modely a vím, jaké jsou jejich možnosti. Velmi dobře řeší rovnice dynamiky plynů a kapalin a velmi dobře popisují pohyby plynu v atmosféře i vody v oceánech. Velmi špatně popisují mraky, prach, chemii atmosféry a oceánů, biologii polí, farem a lesů. Nepopisují reálný svět, v němž žijeme. Reálný svět je nejasný, chaotický a plný věcí, kterým pořádně nerozumíme. Pro některé vědce je mnohem jednodušší sedět v klimatizované pracovně a nechat běžet počítačové modely než vyrazit do nepohody a měřit, co se venku, v mokřinách či v mracích, skutečně děje. Proto experti na klimatické modely obvykle končí tím, že svým modelům věří. ⁴⁾

Není pochyb o tom, že se některé části našeho světa oteplují, ale oteplení není globální. Neříkám, že oteplování nepůsobí problémy. Zřejmě působí. Očividně bychom se měli pokusit lépe mu porozumět. Tvrdím však, že tyto problémy jsou hrubě zveličené. Odčerpávají peníze i pozornost od naléhavějších a důležitějších záležitostí, jako jsou chudoba, infekční choroby, veřejné školství, zdraví, ochrana živých tvorů na souši i v oceánech, nemluvě o tak snadno řešitelných problémech, jako je výstavba adekvátních ochranných hrází kolem New Orleansu.

Jednou z hlavních příčin oteplování je rostoucí koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, způsobená spalováním fosilních paliv, jako jsou ropa, uhlí, zemní plyn. Abychom porozuměli cyklu uhlíku mezi atmosférou a biosférou, potřebujeme měřit řadu údajů. Nechci vás mást mnoha čísly, a tak vás žádám, abyste si zapamatovali jen jedno: 0,25 mm/rok. Vysvětlím, co to číslo znamená. Uvažme polovinu plochy té souše, která není ani poušť, ani ledový příkrov, ani město, ani silnice či parkoviště. Mám na mysli polovinu té souše, která je pokryta půdou a daří se na ní vegetaci. Každý rok absorbuje a přemění na biomasu určité množství CO₂, který vypouštíme do atmosféry. Biomasou rozumíme živá stvoření, rostliny, mikrobi, zvířata a organický materiál, který za sebou zanechávají, když odumřou a rozkládají se. Nevíme, jak velký podíl našich emisí se ukládá v půdě, protože jsme neměřili vzrůst či pokles biomasy. Číslo, které chci, abyste měli na paměti, je přírůstek tloušťky biomasy (zprůměrovaný přes polovinu souše planety), jež by vznikla, kdyby byl všechen uhlík, který emitujeme spalováním fosilních paliv, uložen v půdě. Tento průměrný přírůstek tloušťky je čtvrt milimetru za rok.

Hlavní smysl tohoto výpočtu je, že rychlost výměny uhlíku mezi atmosférou a půdou je velmi příznivá. K zamezení růstu koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře by stačilo, aby biomasa v půdě rostla o čtvrt milimetru za rok. Dobrá půda obsahuje asi 10 % organické hmoty, ⁵⁾ to znamená, že čtvrt milimetru biomasy znamená tloušťku asi dvou a půl milimetru humózní půdy. Změny v zemědělství, jako je např. bezorebné farmaření, způsobí, že biomasa roste přinejmenším takto rychle. Jestliže pěstujeme obilniny bez orání půdy, jde více biomasy do kořenů, které v půdě zůstávají, a méně se navrací do atmosféry. Kdybychom využili genetické inženýrství, abychom dostali více biomasy do kořenů, pravděpodobně bychom dosáhli mnohem rychlejšího růstu svrchní půdy. Z těchto výpočtů vyvozuji, že problém oxidu uhličitého v atmosféře je problém hospodaření v krajině, nikoli problém meteorologie. Žádný počítačový model atmosféry a oceánů nemůže předpovědět způsob, jak máme hospodařit. ⁶⁾

Následuje další kacířská myšlenka: Místo abychom počítali celosvětový průměr růstu biomasy, můžeme zvolit lokální přístup. Uvažujme možnost, že Čína bude pokračovat v rozvoji průmyslu založeném většinou na spalování uhlí a USA se rozhodnou absorbovat vznikající CO₂ zvyšováním biomasy ve svrchních vrstvách půdy. Množství biomasy, které můžeme akumulovat v rostlinách a stromech, je omezené, ale neexistuje hranice množství CO₂, jež může být uloženo v půdě. Zvětšovat mocnost humózní půdy ve velkém měřítku může být praktické, ale také nemusí – v závislosti na ekonomice zemědělství a lesnictví. Je přinejmenším možné vážně uvažovat, že Čína zbohatne spalováním uhlí, zatímco USA se stanou tvorbou humózní půdy environmentálně bezúhonnými, neboť uhlík z čínských dolů bude atmosférou zdarma transportován do americké půdy. Takové možnosti bychom měli zvažovat, když posloucháme předpovědi týkající se změn klimatu a fosilních paliv. Jestliže biotechnologie v příštích padesáti letech převládnou na planetě tak, jako to v uplynulých padesáti letech dokázaly počítačové technologie, pravidla klimatické hry se radikálně změní.

Když sleduji veřejné debaty o změně klimatu, silně na mě působí zjištění, jak obrovské jsou mezery v našich znalostech, jak řídká jsou naše pozorování a jak povrchní jsou naše teorie. Mnohým základním procesům ekologie planety rozumíme jen chabě. Musíme je lépe pochopit dříve, než dospějeme k přesné diagnóze současného stavu naší planety. Chceme-li léčit planetu, musíme (stejně jako když chceme léčit pacienta) nemoc nejdříve diagnostikovat. Potřebujeme pozorovat a měřit, co v biosféře probíhá, spíše než se spoléhat na počítačové modely. ⁷⁾

Všichni souhlasí, že rostoucí koncentrace CO₂ v atmosféře má dva důležité důsledky, první se týká radiačního přenosu tepla v atmosféře, druhý biologie planety jak na pevnině, tak v oceánu. Názory na relativní důležitost fyzikálních a biologických jevů i na to, zda efekty, ať jednotlivě, nebo souběžně, jsou prospěšné, či škodlivé, se různí. Fyzikální efekty jsou patrny ve srážkách, oblačnosti, síle větru a teplotě. Bývají souhrnně označovány jako „globální oteplování“, což ovšem je zavádějící. Ve vlhkém vzduchu nejsou účinky CO₂ na radiační přenos významné, protože radiační přenos tepelného záření je již blokován mnohem silnějším skleníkovým efektem vodních par. Efekt CO₂ je důležitý tam, kde je vzduch suchý, a suchý vzduch je obvykle tam, kde je chladno. Horký pouštní vzduch sice můžeme pociťovat jako suchý, ale často obsahuje mnoho vodních par. Nejsilnější je oteplení tam, kde je vzduch suchý a chladný, v arktických oblastech spíše než v tropech, v horských oblastech spíše než v nížinách, v zimě spíše než v létě, v noci spíše než za dne. Oteplování je reálné, ale většinou se oteplují místa chladná, než že by teplá místa byla ještě teplejší. Popisovat toto lokální oteplení globálním průměrem je zavádějící.

Základní důvod, proč je CO₂ v atmosféře kriticky důležitý pro biologii, spočívá v tom, že je ho málo. Obilné pole za plného slunečního svitu kolem poledne spotřebuje veškerý CO₂ do výšky 1 m během pěti minut. Kdyby nebyl vzduch neustále promícháván konvekčními proudy a větrem, obilí by přestalo růst. Asi desetina veškerého CO₂ v atmosféře je každé léto konvertována v biomasu a každý podzim přechází zpět do atmosféry. Proto nemohou být účinky spalování fosilních paliv odděleny od účinků růstu a rozkladu rostlin. Existuje pět rezervoárů uhlíku, které jsou krátkodobě biologicky dostupné, když nepočítáme karbonátové horniny (vápence, dolomity apod.) a hluboký oceán, jež jsou dostupné v měřítku tisíců let. Těchto pět rezervoárů jsou: atmosféra, suchozemské rostliny, svrchní vrstva půdy, v níž rostou suchozemské rostliny, svrchní vrstva oceánu, v níž rostou mořské rostliny, a naše prokázané zásoby fosilních paliv. Atmosféra je nejmenším rezervoárem, fosilní paliva největším, ale všech pět je velikostí srovnatelných. Velmi silně vzájemně reagují. K porozumění kterémukoli z nich je nutné porozumět i všem ostatním.

Jako příklad, jak mohou rezervoáry interagovat, uveďme atmosféru a svrchní vrstvu půdy. Skleníkové experimenty ukazují, že mnoho rostlin v atmosféře se zvýšeným obsahem CO₂ zvyšuje poměr kořenové části k části nadzemní. To znamená, že rostliny vkládají více ze svého vzrůstu do kořenů a méně do stonku a listů. Taková změna se dá čekat, protože rostliny mají tendenci udržovat rovnováhu mezi listy, které hromadí vzdušný oxid uhličitý, a kořeny, které hromadí minerální živiny z půdy. Obohacená atmosféra vychýlí rovnováhu, takže rostliny potřebují méně plochy listů a větší plochu kořenů. Podívejme se, co se stane s kořeny a vrchní částí rostlin po sezoně, když listí opadává a rostliny odumírají. Nově narostlá biomasa se rozkládá a slouží jako výživa houbám a mikrobům. Něco z toho se vrací zpět do atmosféry a něco přechází do půdy. V průměru se z nadzemních částí rostlin více vrací do atmosféry a z kořenů více přechází do půdy. Rostliny s větším poměrem kořenů k nadzemní části tedy způsobují větší přenos uhlíku z atmosféry do půdy. Jestliže zvýšená koncentrace CO₂, způsobená spalováním fosilních paliv, zvýší na velkých plochách poměr kořenové části k nadzemní části rostlin, vliv na rezervoár uhlíku v půdě patrně nebude malý. ⁸⁾ Zatím neumíme velikost tohoto efektu změřit, ba ani odhadnout. Celková biomasa půdy není veličina měřitelná, což ovšem neznamená, že není důležitá.

Dnes nevíme, zda půdy v USA přibývá, nebo ubývá. V ostatním světě se kvůli velkoplošnému odlesňování a erozi půdní rezervoár pravděpodobně zmenšuje. Nevíme, zda rozumné hospodaření může zvýšit nárůst půdního rezervoáru o čtyři miliardy tun uhlíku ročně, což je množství potřebné k tomu, aby se zastavil růst koncentrace CO₂ v atmosféře. S jistotou můžeme tvrdit, že to teoreticky možné je a že by to mělo být vážně zkoumáno.

Oceány a doby ledové

Další problém, který musíme brát vážně, je pomalý vzestup mořské hladiny. Kdyby se dále začal zrychlovat, mohl by být katastrofální. Přesná měření máme za dobu dvou století. Stálý vzestup pozorujeme již od roku 1800 a v posledních padesáti letech se zrychluje. Mnozí se domnívají, že to je důsledek lidské činnosti. Vzestup v letech 1800–1900 ale pravděpodobně nezpůsobila. Průmyslová výroba tehdy nebyla dost rozšířená, aby měla měřitelné globální efekty. To znamená, že za vzestupem mořské hladiny jsou z velké části jiné příčiny. Jednou z nich může být to, že tvar Země se pomalu přizpůsobuje zmizení severního ledovce, ke kterému došlo koncem doby ledové před dvanácti tisíci lety. Příčinou by také mohlo být tání ledovců ve velkém, které rovněž počalo předtím, než mohli lidé svou činností klima významně ovlivnit. Opět zde máme environmentální nebezpečí, jehož velikost nelze předvídat, dokud nebudeme o jeho příčinách vědět víc. ⁹⁾

Z možných příčin stoupání mořské hladiny nejvíc znepokojuje rychlý rozpad západoantarktického ledovcového štítu, jehož spodní část leží hluboko pod hladinou oceánu. Oteplující se moře na okrajích Antarktidy by mohlo ledovcový pokryv narušit zespodu a způsobit tak jeho rozpad. Kdyby se celý západoantarktický štít rozpadl rychle, hladina moře by stoupla o 5 metrů, což by mělo pro miliardy lidí zničující účinky. Současná měření ledovcového pokryvu však ukazují, že neztrácí objem tak rychle, aby podstatně přispíval k stoupání mořské hladiny, které dnes pozorujeme. Oteplování oceánu v okolí Antarktidy má zřejmě za následek, že na ledovcový pokryv více sněží, a více sněhu spadlého na ledovec kompenzuje úbytek ledu erozí na jeho okrajích. Stejné změny – stále větší tání ledovce na okrajích a větší spad sněhu na ledovec – zaznamenali také v Grónsku. Navíc je větší spad pozorován rovněž na východoantarktické ledovcové pokrývce, která je rozsáhlejší a chladnější a nehrozí, že roztaje. To je další situace, kdy nevíme, nakolik je environmentální změna způsobena lidskou činností a nakolik dlouhodobými přírodními procesy, které nemůžeme nijak ovlivnit.

Další environmentální nebezpečí, kterému rozumíme ještě méně, je možný příchod nové doby ledové. V tom případě by byla polovina Severní Ameriky a polovina Evropy pohřbena pod masivní ledovcovou pokrývkou. Víme, že posledních osm set tisíc let fungoval určitý přírodní cyklus. Jeho délka je zhruba sto tisíc let. Střídá se v něm doba ledová, která trvá asi devadesát tisíc let, a teplé meziledové období, které trvá asi deset tisíc let. Dnes jsme v teplém období; to začalo před dvanácti tisíci lety, takže nástup doby ledové se opozdil. Kdyby lidská činnost nenarušovala klima, nová doba ledová již mohla začít. Na nejdůležitější otázku neznáme odpověď: Činí naše aktivita obecně a naše spalování fosilních paliv zvláště nástup nové doby ledové více, nebo méně pravděpodobným?

Pro kladnou i zápornou odpověď existují dobré argumenty. Na jedné straně víme, že hladina CO₂ v atmosféře byla během posledních dob ledových mnohem nižší než během teplých období, takže je rozumné očekávat, že uměle zvýšená hladina CO₂ může počátek doby ledové zastavit. Na druhé straně oceánograf Wallace Broecker ¹⁰⁾ tvrdí, že dnešní teplé klima v Evropě závisí na cirkulaci oceánských vod způsobené teplým Golfským proudem, který při povrchu teče na sever, a protiproudem studené vody, jenž v hlubinách teče na jih. Nová doba ledová tedy může začít, když bude studený protiproud přerušen. A to se může stát, když se v povrchových vodách v Arktidě sníží obsah soli, a tudíž neklesnou. Voda se může stát méně slanou, když teplé klima zvýší množství arktických srážek. Takže podle Broeckera může teplé počasí v Arktidě paradoxně způsobit začátek doby ledové. A protože jsme konfrontováni se dvěma věrohodnými argumenty vedoucími k opačným závěrům, jediná racionální možnost je připustit, že nevíme. Dokud nebudeme rozumět příčinám ledových dob, nemůžeme vědět, zda vzrůst koncentrace CO₂ v atmosféře nebezpečí zvyšuje, nebo naopak snižuje.

Vlhká Sahara

Také další moje hereze se týká klimatické změny. Jde o záhadu vlhké Sahary, která mě vždy fascinovala. Na mnoha místech Sahary, která jsou dnes suchá a neobydlená, nacházíme skalní malby znázorňující lidi se stády zvířat. Maleb je hodně, některé z nich mají značnou uměleckou hodnotu, srovnatelnou se slavnějšími jeskynními malbami ve Francii a Španělsku. Saharské malby jsou mladší. Jsou malovány různými styly a pravděpodobně vznikaly v období několika tisíc let. Poslední z nich ukazují egyptské vlivy a mohly vzniknout ve stejné době jako rané egyptské malby v hrobech. Kniha Henriho Lhoteho „Objevy v Tasíli“ ¹¹⁾ reprodukuje takových maleb padesát. Nejlepší z maleb stád jsou staré asi šest tisíc let. Jsou silným dokladem, že na Sahaře bylo v tu dobu vlhko. Pršelo tolik, že tam žila stáda dobytka a žiraf, která se určitě pásla a okusovala stromy. Vyskytovali se tam taky hroši a sloni. Muselo tam být jako dnes v Serengeti.

V téže době, zhruba před šesti tisíci lety, byly v severní Evropě, kde dnes rostou jehličnany, opadavé lesy. To dokazuje, že klima vysoko na severu bylo ve srovnání s dnešním mnohem mírnější. Stromy rostly také v horských údolích Švýcarska, kde jsou dnes slavné ledovce. Ty ledovce, které nyní ustupují, byly před šesti tisíci lety mnohem menší. Zdá se, že před šesti tisíci lety bylo nejteplejší a nejvlhčí období poslední doby meziledové. Chtěl bych vznést dvě otázky. Zaprvé: Bude-li růst koncentrace CO2 pokračovat, nastane klima podobné tomu před šesti tisíci lety, když bylo na Sahaře vlhko? Zadruhé: Kdybychom si mohli vybrat mezi dnešním klimatem se suchou Saharou a klimatem před šesti tisíci lety s vlhkou Saharou, měli bychom dát přednost dnešnímu klimatu? Moje druhá hereze spočívá v tom, že na první otázku odpovídám ano a na druhou ne. Tedy říkám, že teplé klima doby před šesti tisíci lety s vlhkou Saharou má přednost a rostoucí koncentrace CO₂ je může pomoci navrátit. Netvrdím, že to je pravda. Pouze říkám, že přemýšlet o tom nezpůsobí žádnou škodu.

Biosféra je nejkomplikovanější ze všeho, s čím máme co do činění. Planetární ekologie je dosud mladá a nerozvinutá věda. Není nic divného na tom, že poctiví a dobře informovaní experti se o některá fakta vzájemně přou. Za jejich rozpory je však jiný, hlubší nesouhlas s hodnotami. Může být popsán velmi zjednodušujícím způsobem jako spor mezi naturalisty a humanisty. Naturalisté věří, že příroda ví nejlépe, jak to má být. Pro ně je nejvyšší hodnotou respekt vůči přírodnímu řádu věcí. Jakékoli větší narušení přírodního prostředí je zlo. Nadměrné spalování fosilních paliv je zlo. Změna přírodní pouště, ať už saharské nebo oceánské, na obhospodařovaný ekosystém, kde se daří žirafám nebo tuňákům, je rovněž zlo. Cokoli uděláme, abychom přírodu vylepšili, přinese jen potíže.

Humanistická etika začíná vírou, že lidé jsou podstatnou součástí přírody. Lidským rozumem získala příroda schopnost řídit svůj vlastní vývoj, a nyní máme odpovědnost. Lidé mají právo i povinnost utvářet přírodu tak, aby lidé i biosféra mohli přežít a prosperovat. Pro humanisty je nejvyšší hodnotou harmonické soužití lidí s přírodou. Největším zlem je bída, zaostalost, nezaměstnanost, nemoci a hlad, všechny okolnosti, které lidi olupují o možnosti a omezují jejich svobodu. Humanistická etika akceptuje růst koncentrace CO₂ v atmosféře jako malou cenu, již je nutno zaplatit za to, že celosvětový rozvoj průmyslu může zmírnit bídu chudší poloviny lidstva. Humanistická etika přijímá naši odpovědnost za ovlivňování vývoje planety. ¹²⁾

Nejostřejší konflikt mezi naturalistickou a humanistickou etikou vyvstává v regulaci genového inženýrství. Naturalistická etika se obává, že geneticky modifikované plodiny a všechny ostatní projekty genového inženýrství mohou narušit přírodní rovnováhu. Humanistická etika se těší na nepříliš vzdálenou dobu, kdy geneticky modifikované plodiny (jako zdroje potravy a energie) přinesou bohatství chudým lidem v tropických zemích a jako vedlejší produkt nám dá prostředek k řízení růstu koncentrace CO₂ v atmosféře. V té souvislosti se musím vyznat z vlastní předpojatosti. Protože jsem se narodil a vyrostl v Anglii, prožil jsem svá formativní léta v krajině velké krásy a rozmanitosti, která je téměř celá dílem člověka. Přírodním stavem Anglie byl nepřerušený a spíše jednotvárný les. Lidé nahradili les umělou krajinou pastvin, slatin, polí a hospodářství a mnohem rozmanitějšími rostlinami a živočichy. Zcela nedávno, před pouhými tisíci lety, jsme do Anglie zavedli králíky, nepůvodní druh, který měl hluboký vliv na ekologii. Králíci vytvořili v lese světliny, kde se nyní daří kvetoucím rostlinám. V Anglii není žádná divočina, přesto je tam mnoho místa pro polní květiny, ptáky a motýly právě tak jako pro velkou spoustu lidí. Snad proto jsem humanista.

Abych uzavřel tuto část, přecházím ke své třetí a poslední herezi. Uplynulo méně než sto let od doby, kdy se USA dostaly na přední místo ve světě. Moderní národní stát vznikl kolem roku 1500, země na špici se střídaly zhruba po 150 letech. USA se tam dostaly roku 1920, takže kolem roku 2070 by měly být vystřídány. Důvod, proč stát prvenství neudrží, spočívá v tom, že na špici se stává zbytnělým vojensky, ekonomicky i politicky. K tomu, aby si udržel pozici, potřebuje stále více a více úsilí. Zbytnění je nakonec tak extrémní, že se struktura zhroutí. Již dnes můžeme na USA pozorovat známky zbytnění. Kdo bude příštím státem číslo jedna? Zřejmým kandidátem je Čína. Potom to může být Indie nebo Brazílie. Měli bychom se ptát sami sebe nikoli jak žít ve světě, kde dominuje Amerika, ale jak se připravit na svět, kde Amerika dominovat nebude. To může být nejdůležitější problém, který bude příští generace Američanů řešit. Jak se lidé, kteří se považují za číslo jedna, stanou číslem dvě, aniž ztratí šarm?

Příští generaci studentů, kteří budou ještě naživu v druhé polovině našeho století, říkám, že rány osudu jsou už na dohled. Jejich prvotřídní Ph.D. nebo jakýkoli jiný vědecký stupeň, na němž dlouhé roky tvrdě pracovali, nemusí mít takovou cenu, jak si mysleli. Jejich specializované vzdělání může zastarat. Možná si budou připadat příliš kvalifikovaní pro dostupná zaměstnání. Možná se ukáže, že jsou zbyteční. Země a kultura, k níž náležejí, mohou být daleko od hlavního proudu. I rány osudu ale pro ně představují příležitost. Vždy se mohou přidat k heretikům a najít jiný způsob života. S Ph.D. i bez něj je čeká řešení velkých a důležitých problémů.

Nebudu se pokoušet shrnout ponaučení, které by čtenáři měli z těchto řádek získat. Chtěl bych, aby si hlavně odnesli, že vzdálená budoucnost není předurčena, je v jejich rukou. Pravidla dějinné hry světa se mění z desetiletí na desetiletí nepředvídatelným způsobem. Všechny naše módní obavy a všechna naše převládající dogmata vyjdou během padesáti let z módy. Také moje hereze budou pravděpodobně zastaralé. Je na čtenářích, aby našli nové hereze, které povedou k nadějnější budoucnosti.

Špatné rady mladému vědci

Před šedesáti lety, když jsem byl mladý a zpupný fyzik, jsem se pokoušel předvídat budoucnost fyziky a biologie. Byl to extrémní příklad omylu, snad světový rekord v kategorii špatných předpovědí. Radil jsem tehdy ohledně zaměstnání Francisi Crickovi, velkému biologovi, který po dlouhé a brilantní kariéře zemřel r. 2005. Spolu s Jimem Watsonem objevili r. 1953 dvojitou šroubovici, a umožnili tak vznik nového vědního odvětví – molekulární genetiky. S Francisem Crickem jsem se seznámil o osm let dříve, v roce 1945 ještě před koncem druhé světové války. Crick dlouho pracoval pro Královské námořnictvo. Byl sklíčený a otrávený. Říkal, že promarnil šanci něčeho ve vědě dosáhnout. Před válkou zahájil slibnou kariéru fyzika. Válka ho ale zastihla v nejhorším období, musel práci přerušit a šest let se vědě nevěnoval. Těch šest nejlepších let života promarnil v námořní rozvědce – jsou navždy pryč. Crick se v rozvědce osvědčil a pro námořnictvo udělal důležitou práci. Po šesti letech však pro něj bylo příliš pozdě na to, aby znovu začal, znovu se naučil všechno, co zapomněl. Není divu, že byl v depresi. „Je to smutné!“ pomyslel jsem si tehdy. „Takový chytrý chlap. Kdyby nebylo války, asi by z něj byl docela dobrý vědec.“

O rok později jsem Cricka znovu potkal. Válka skončila a on byl mnohem spokojenější. Říkal, že s fyzikou skončil a začal úplně znova jako biolog, že nejnapínavější vědou příštích dvacet let bude biologie, a ne fyzika. Bylo mi tehdy dvaadvacet a sebevědomí mi nechybělo. Odpověděl jsem: „Kdepak! To se pleteš. Jednou bude biologie napínavá, ale ještě to potrvá. Příštích dvacet let bude stále patřit fyzice. Jestliže se dáš na biologii teď, budeš moc starý, abys dělal tu napínavou biologii, až k tomu dojde.“ Crick mě naštěstí neposlechl. Šel na univerzitu v Cambridgi a začal se zabývat DNA. Stačilo mu jen sedm let, aby mi dokázal, že jsem se mýlil. Poučení z tohoto příběhu je jasné. Pokud jde o budoucnost vědy, ani dvaadvacetiletý frajer spolehlivě neporadí. A když je dnes dvaadvacetiletému dvaaosmdesát, dá se na něj spolehnout mnohem méně.

Výňatek z knihy Freemana Dysona „Many Colored Glass: Reflections on the Place of Life in the Universe“, University of Virginia Press 2007; pro Vesmír přeložil Ivan Boháček.