Poddaní mezi rostlinami

Kdo by neměl rád památné stromy, krále mezi rostlinami (viz P. Štěrba, Vesmír 86, 432, 2007/7)? Paměť mají jistě dobrou, protože jak víme z krásné literatury, není radno jim svěřovat citlivá tajemství, když mají příležitost, všechno vyžvaní. ¹⁾ A jak je to s věkem a pamětí u bylin?

Mají byliny svého Metuzaléma?

U většiny stromů mírného pásu lze zjistit stáří poměrně snadno, zachovávají si celý život – od semenáčku po dospělost – jeden stonek (kmen), který sekundárně tloustne tak, že jsou patrné roční přírůstky v podobě letokruhů. Stačí spočítat letokruhy a známe stáří stromu. Ba co víc, můžeme změřit šířky těchto letokruhů a známe i historii místních klimatických podmínek, ve kterých strom roste, dozvíme se, jak se mu během života dařilo. Protože byliny již z definice postrádají vytrvalé nadzemní části a primární prýt (první stonek semenáčku) je brzy nahrazen dalšími generacemi prýtů, nemůžeme jim tak snadno nahlížet do alba života. Nové prýty vyrůstají většinou z pupenů na bázi prýtu primárního nebo, vzácněji, nezávisle na něm z podděložní části stonku (hypokotylu) či z kořene. Nadzemní části prýtů jsou tedy jednoleté a podzemní části prýtů mohou přežívat od jednoho do několika málo desítek let, v závislosti na druhu a podmínkách, ve kterých roste. Asi třetina bylin naší flóry má však vytrvalý, sekundárně tloustnoucí hlavní kořen a na něm mohou být také čitelné letokruhy, jako jsou v kmenech stromů, a stáří se může určit podle nich (viz rámeček „Letokruhy u bylin“ 1 ). Dokonce existují střízlivé odhady, že takové letokruhy lze nalézt na kořenech či oddencích 80 % vytrvalých bylin. Je ale třeba opatrnosti, u každého druhu se musí ověřit, zda skutečně jde o letokruhy, nebo spíš o nějaké nepravidelné přírůstky či o něco, co letokruhy připomíná napohled, ale nemá to s nimi nic společného. (Zkuste se podívat pod lupou na jednoletý kořen mrkve nebo červené řepy – nevypadá snad jako řada pravidelných letokruhů budících dojem, že držíte v ruce rostlinného Metuzaléma?)

Mlhavá minulost klonální byliny

U některých druhů lze k odhadu věku využít morfologické znaky na podzemních stoncích (viz rámeček „Podzemní archiv“ 2 ), není-li však zachován hlavní kořen, zjistíme nanejvýš stáří zachovalé části, ale nevíme nic o stáří jedince pocházejícího z jednoho semene (genety). Přes tyto obtíže existují odhady stáří bylin, které jsou většinou založeny na extrapolaci ročního přírůstku klonu (jeho šíření za jeden rok) na celou plochu porostlou klonem. Odhadovaný věk si nezadá se stářím nejstarších stromových pamětníků a obecně se má za to, že klonální byliny jsou vlastně nesmrtelné. Jen pár příkladů za všechny: E. Oinonen ²⁾ zjistil, že zcela běžný druh kapradiny hasivky orličí (Pteridium aquilinum) klíčí ve finské tajze pouze po požárech, kdy se uvolní prostor a živiny. Historickým a genetickým rozborem pak nalezl jeden jediný klon této kapradiny na ploše 14 hektarů. Jeho stáří odhadl na 1400 let. Stejně tak běžné byliny, jako je konvalinka (Convallaria majalis) nebo tráva třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), se dožívají i 400 let. ³⁾ Věk klonu hvězdnice novobelgické (Aster novii-belgii) v Cambridgeshire v Británii spočítali D. Briggs a jeho kolegové ⁴⁾ s pomocí mapových záznamů a herbářových položek na více než 120 let.

Proč neuctíváme památné byliny

Co nám tedy brání nazývat byliny památnými, vést o nich zápisy a psát o nich knihy či průvodce? Zaprvé nemusíme zjištěným hodnotám věřit (některé metody stanovení věku vypadají na první pohled šarlatánsky), zadruhé byliny se nedají označit cedulkou, zatřetí je to přetrvávání na jednom místě, jehož si u starých stromů vážíme nejvíce. I když první dva důvody jsou nepochybně důležité, ten třetí je asi nejdůležitější, jak napovídá i pochybnost vyjádřená v citovaném článku P. Štěrby, zda Lagarostrobos franklinii rostoucí v Tasmánii je se svými 10 500 lety opravdu nejstarším stromem. Vždyť roste klonálně, a nejde tedy o jeden kmen od semenáčku po stáří – věc u stromů málo častá, kdežto u bylin běžná. Z pohledu bylinného je však označení borovice osinaté za nejstarší rostlinu jen kvůli tomu, že neumí opustit své už naprosto mrtvé tkáně primárního prýtu, neopodstatněné. Živé buňky obalují kmen pouze na povrchu a nepamatují si o mnoho více než bylinné stonky krčící se v podrostu. Něco málo si však přece pamatují. V pokusech porovnávajících růst rostlin vzniklých ze semen s růstem klonálním bylo zjištěno, že vegetativně vzniklé rostliny rostou jinak než rostliny ze semen. Liší se jejich investice do produkce semen a samozřejmě jsou, na rozdíl od semenáčků, fenotypicky nastavené na podmínky, ve kterých žijí. Navíc u starých klonálních rostlin nemůžeme vyloučit vznik somatických mutací a hromadění virů, a tedy různou genetickou výbavu v různých částech klonu.

Krůček směrem k nesmrtelnosti

Jak je vidět, věk rostlin je věc poněkud ošidná, ale přesto se domníváme, že stářím rostlinného jedince je třeba rozumět stáří genety (jedince vzniklého ze semene). To však nevylučuje možnost, že v závislosti na souvislostech můžeme hovořit také o stáří kmene, větve, prýtu atp.

Rostliny, a zvláště byliny udělaly na cestě k nesmrtelnosti pokroky, nad kterými bledne závistí i lord Voldemort. Dosáhly toho především schopností neomezeného modulárního růstu, tedy schopností produkovat nové moduly (např. prýty) a ty staré nechat odumřít. Tak vlastně mají jen krátkověké tkáně při zachování genetické výbavy. Cenou za nesmrtelnost je pak částečná ztráta paměti.