Definice lidského embrya a jeho status

Stanovit, co je to vlastně lidské embryo, byl kdysi jednoduchý úkol: embryo je útvar, který vzniká první mitózou zygoty. S nástupem genových manipulací a technik, jako je přenos jádra somatické buňky (SCNT), dnes musíme definovat embryo opatrněji: Lidské embryo je biologická entita, která v sobě obsahuje lidský jaderný genom a je schopna se vyvinout minimálně do stadia vzniku prvních buněk nervového sytému. ¹⁾ Časově je trvání embrya omezeno dobou od vzniku zygoty po konec osmého týdne vývoje. Od začátku devátého týdne již útvar dostává název plod, foetus.

Mnohem obtížnější otázkou než definice embrya je jeho morální status. Velmi zhruba je možno odlišit dvě či tři skupiny názorů. Zastánci empirického funkcionalizmu odlišují human being, lidskou bytost, a human person, lidskou osobu. Bytostí je člověk vždy, od zygoty po smrt, osobou se stává a osobou také může přestat být. Osoba je nositelkou všech lidských práv a těší se plné právní ochraně, lidská bytost je pouze biologickým materiálem. Na to, kdy přesně se lidská bytost stává osobou, se názory jednotlivých funkcionalistů liší. Jedni navrhují chvíli, kdy tato bytost začíná vnímat libosti a nelibosti, jiní okamžik, kdy je schopna učinit samostatné volní rozhodnutí, ještě jiní chvíli, kdy může vstoupit do vztahů. vstoupit do vztahů.

Opačný názor mají ontologičtí personalisté. Podle nich neexistuje rozdíl mezi being a person, člověk je zkrátka člověkem od zygoty po smrt třeba po osmdesáti letech. I když aktuálně v embryu různé schopnosti nejsou, jsou zde přítomny v možnosti, potenciálně. Jinak řečeno, pokud držím v ruce útvar, který se teoreticky může stát dospělým člověkem, pak již tomuto útvaru musím přiřknout práva dospělého člověka.

Svým způsobem kompromisní řešení přináší gradualizmus. Embryo má významnou, i když ne absolutní, hodnotu a v průběhu nitroděložního vývoje jeho práva vzrůstají. Embryo / foetus má tedy nárok na odstupňovanou ochranu. Plná práva má plod až ve chvíli, kdy je schopen samostatné existence.

Z biologického úhlu pohledu se pro definování onoho okamžiku mezi ještě ne / už ano používá řada kritérií:

První den – Vznik zygoty: pro ontologické personalisty počátek osoby, pro empirické funkcionalisty a gradualisty je zygota biologický materiál.

Čtvrtý den – Počátek masivní genové exprese: někteří by do této chvíle mluvili o biologickém materiálu, dále již o osobě.

Cca sedmý den – Implantace do dělohy: bez nidace, uhnízdění, nejsou embrya v žádném případě schopna existence, mnozí proto kladou vznik osoby právě sem.

Cca 14. den – Po tomto datu již obecně nemohou vzniknout jednovaječná dvojčata: pokud mluvíme o individuu, měli bychom mluvit skutečně o individuu, tedy o nerozdělitelném. Řada badatelů vidí proto vznik osoby až zde.

Cca 15. den – První buňky nervové soustavy: do této chvíle embryo pravděpodobně nemohlo cítit ani bolesti, ani radosti, neboť nemělo čím. Mnozí by viděli vznik osoby právě patnáctého dne, vždyť moderně definujeme i smrt člověka jako smrt mozku. Pokud definujeme smrt vyhasnutím nervových funkcí a zánikem neuronů, nebylo by vhodné definovat symetricky život vznikem neuronů?

Novorozenec – Naše euroamerická společnost tradičně považuje novorozence za nositele plných lidských práv, jeho zabití je považováno za vraždu.

Ontologičtí personalisté by získali body zejména faktem, že navzdory výše uvedenému a navzdory našemu slovnímu dělení na zygotu, preembryo, embryo, plod a novorozence je vývoj člověka od zygoty dál velmi kontinuální a jediný stav, který je odolný vůči protiargumentům, je právě vznik zygoty, kdy se všichni diskutující shodnou, že se začalo něco kvalitativně nového. Říct, že v ontologickém vývoji Homo sapiens sapiens člověk člověkem vlastně není, a pak najednou je, je těžká věc, argumentují ontologičtí personalisté.

Mnozí namítají, že je absurdní chránit embrya, vždyť embryo přece není než shlukem buněk – to je ale dospělý člověk také. Celá otázka mezi dospělcem a embryem je tedy položena takto: Jaký je vlastně rozdíl mezi těmito dvěma shluky buněk?