Růžové otazníky

Nejpočetnější z šesti druhů starobylého řádu plameňáků (Phoenicopteriformes), jejichž předci obývali Zemi už ve starších třetihorách, je plameňák malý (Phoenicopterus minor). Mnohé otázky o jeho zvláštním životě se zatím nikomu nepodařilo zodpovědět…

Vývojové zařazení plameňáků není dosud jasné. Předpokládala se příbuznost s brodivými nebo s vrubozobými, ale podle novějších morfologických studií mají spíše vztah k potápkám (Podicipedidae), a jejich vývoj tedy patrně směřoval od předků plně vodních než od brodivých obyvatel pobřeží.

Je možné je spočítat?

Odhadnout celkovou populaci plameňáků malých není snadné. Pravidelně se vyskytují v 29 státech, a proto se sčítání dá těžko provést v celém areálu zároveň. Navíc se pohybují velmi nepravidelně. Plameňáci jsou naprostými nomády a mezi jednotlivými jezery, pánvemi nebo mokřady přeletují v noci. Dokáží se pohybovat rychlostí až 60 km/h.

Největší populace plameňáků malých (1,5–2,5 milionu) žije v oblasti jezer Východoafrické riftové zóny. Odhad velikosti populace v jižní Africe (v Botswaně a Namibii) činí asi 55–65 tisíc a v západní Africe (především v Mauritánii) 15–25 tisíc ptáků. Mimo Afriku můžeme vidět plameňáka malého i v severozápadní Indii, nejvíce v horké a nepřístupné oblasti Rann of Katch (asi 390 tisíc).

Přesuny plameňáků patří k největším záhadám jejich života. Diskutuje se o propojenosti areálu, především populací na africkém kontinentu. Nejdůležitější poznatky byly získány satelitním sledováním odchycených jedinců (od července 2001 v Botswaně a od října 2002 v Keni). Když se podaří odpovědět na otázku, jak létají, bude ještě zbývat vysvětlit to důležitější – proč. Pak se třeba dozvíme, co způsobilo, že „tisícihlavé růžové jezero“ zeje v několika dnech prázdnotou, aniž se očividně cokoli změnilo.

Zdá se, že je jich hodně, ale…

Náhlé početné úhyny plameňáků malých ve východní Africe znepokojily všechny jejich obdivovatele. Stane se i tento druh ohroženým? Například v letech 1999–2000 zemřelo na keňských jezerech až 200 000 ptáků a příčina není jasná.

Jedna studie se zabývala bakteriemi, sinicemi a jejich toxiny v jezerech Bogoria, Nakuru a Elmenteita. Konstatovala, že obsah hepatotoxinů a neurotoxinů mohl přispět k úhynům, pro což svědčí také zvláštní chování umírajících ptáků, které připomíná stav při otravách. Mezi oslabenými ptáky se ve velkých hejnech také snadněji šíří nemoci.

Prostředí slaných jezer je velmi křehký ekosystém.

Jezera leží v oblasti vysokého výparu a neodtéká z nich žádná voda. Všechno, co do nich přiteče, se tam hromadí, včetně chemických látek, znečištění a materiálu splachovaného z oblastí postižených nadměrným spásáním. Vliv by mohly mít i klimatické změny (především množství srážek ovlivňující kolísání jezerních hladin a vlastnosti vody, které podmiňují výskyt určitých sinic a bakterií atd.).

Plameňáčí zobák

Pro plameňáky je charakteristický zobák, který nemá v ptačí říši obdobu. Je to unikátní filtrační aparát. Jazyk v něm funguje jako píst nasávající vodu, kterou cedí přes lamely, na nichž se potrava zachytává. U plameňáka malého je to fytoplankton, ve východní Africe především velmi výživná sinice Spirulina platensis.

Pod mikroskopem vypadá jako malá zelená spirálka (reálná velikost je asi 0,2 mm), odtud její název. V jižní Africe se plameňák kromě spiruliny živí i vláknitou sinicí rodu Nodularia. Při nedostatku sinic se krmí rozsivkami, které nepotřebují specifické podmínky jezera, jsou běžnější, ale energeticky daleko chudší.

Jednotlivé druhy plameňáků se odlišují velikostí lamel, které podmiňují příjem určité potravy. Plameňák malý vyhledává potravu buď u břehu, nebo plave na hladině. Otáčí hlavou ze strany na stranu a filtruje vodu. Svrchní strana jeho zobáku je pod hladinou obrácena dolů. Plameňáci se dokázali přizpůsobit pH vody kolem 10 a vysokému obsahu iontů solí. Na východoafrických jezerech je často nacházíme ve společnosti v Africe daleko vzácnějšího plameňáka růžového (můžeme ho vidět i v Evropě, nejblíže ve Francii). Potravně si téměř nekonkurují, protože mnohem větší plameňák růžový se živí hlavně korýši a larvami hmyzu a při sběru potravy v hlubší vodě si počíná zcela jinak. Vystrkuje zadní část těla nad hladinu a kope dlouhýma nohama – víří dno a v bahně pod vodou loví potravu. Růžovou barvu peří dávají plameňákům během dospívání karotenoidy obsažené v potravě.

Kde vlastně hnízdí?

Vzhledem k podnebí míst, kde plameňáci malí žijí, nepřivádějí svá mláďata na svět v pravidelném ročním období. Doba se řídí příhodností lokálních podmínek, které nemusí nastat každý rok. Pro své hnízdní kolonie potřebují mít po několik týdnů stojatou vodu: ani hlubokou (aby nezatopila hnízda), ani mělkou (aby byla chráněna před predátory). Nutný je i dostatek bahna pro stavbu kupolovitých hnízd. Obvykle kladou jedno křídově bílé vejce a průměrně po 28 dnech se z něj líhne šedě opeřené mládě. Rodiče je krmí kašovitým výměškem. Mládě záhy opustí hnízdo a začlení se do „jeslí“ (míst, kde jsou koncentrováni mladí ptáci). Pokud voda v okolí vyschne příliš rychle, mladí ptáci zemřou hlady, často se solí nalepenou na nohách, která jim brání v pohybu. Klimatické podmínky hnízdišť jsou velmi kruté. Dospělý plameňák malý je krásně růžový, má rudý zobák s černou špičkou a žluté oko (až do oranžova). Ptáci dosahují pohlavní zralosti ve 3–4 letech.

Dlouho se vůbec nevědělo, kde plameňáci hnízdí, a dodnes nejsou všechna možná hnízdiště nalezena a dokumentována. Nacházejí se totiž na nepřístupných místech, která by se vzhledem k panujícím podmínkám dala nazvat pekelná. Hlavní hnízdiště ve východní Africe objevil po letech pátrání až r. 1954 Leslie Brown, když přelétal nad jezerem Natron. O pár dní později se k hnízdní kolonii pokoušel přiblížit pěšky, ale v horkém slaném bahně málem našel smrt. Dnes je toto hlavní hnízdiště vážně ohroženo plánovaným projektem na těžbu sody (indický konglomerát Tata Chemicals) a na další průmyslové využití. Jezero Natron nemá dosud žádný statut ochrany. Odhaduje se, že zde hnízdí 3 populace plameňáků malých a degradace této jedinečné lokality by pravděpodobně vedla k zániku tohoto druhu. K úspěšnému hnízdění v minulosti došlo pouze na dalších 5 lokalitách v rámci celého areálu rozšíření. Je pravděpodobné, že za výjimečně příhodných podmínek plameňáci stavějí své kolonie i na jiných místech, která dosud nebyla objevena.

Kolika let se mohou plameňáci dožít? Údiv vzbudil r. 1997 nález plameňáka malého v oblasti západní Sahary. Byl kroužkován r. 1962 na jezeře Magadi, a dožil se tedy v ptačí říši úctyhodných 35 let. Zajímavý byl nejen dožitý věk ve volné přírodě, ale i to, že se potvrdila možnost propojení populací ve východní a západní Africe (vzdálených více než 6000 km).

Plameňáci jsou nomádi hledající bezpečné místo s potravou, kde by mohli dát život svým potomkům. Žijí v početných skupinách, v nichž existuje kooperace a nám dosud neznámé způsoby komunikace. Bravurní přizpůsobení extrémním podmínkám a nádherný vzhled z nich dělají výjimečné ptáky, hodné našeho obdivu a respektu.

Výzkumný pobyt autorky v Keni v roce 2004 se uskutečnil za podpory Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových.