Jaké to je, když vám někdo pije vodu

Do světa rostlin se vciťujeme mnohem obtížněji než do světa živočichů – vcítit se do něčeho, co má deset hlav a rozsekan na kousky to doroste jakoby nic, je opravdu těžké. Zkuste si představit například, jaké by to bylo, kdyby vám někdo neustále pil krev, navíc by vám při rozhovoru skákal do řeči a vůbec by se vás všeobecně snažil zastínit. Takhle nějak musí být rostlině napadené poloparazitem, který jí saje vodu (a v ní rozpuštěné minerální látky, hormony atd.) a ještě s ní (většinou) soupeří o světlo.

Poloparazit od hostitele totiž získává jen vodu, ale asimiláty si musí udělat vlastní fotosyntézou. Sání vody zajišťují haustoria, jež mají poloparaziti místo kořenů a která zapouštějí do cévních svazků v kořenech hostitele nebo, v případě epifytů, ve větvích stromů. Sají mnohem silněji než hostitel, protože nešetří. Například kokrhel ¹⁾ se ani v nejparnějších dnech neobtěžuje se zavíráním průduchů. Jiné druhy (třeba ochmet ²⁾ ) je sice zavřou, ale později než hostitel. Až když kokrhelu uříznete hostitelův kořen, na kterém je závislý, tak se o své kořeny začne pěkně starat. Na noc zavírá průduchy a začne investovat do vlastních kořenů, aby mohl dál růst – hm…, že by to byla cesta k odpovědnosti různých poloparazitů?

Tok vody rostlinou ovšem ovlivňuje fotosyntézu: můžete-li si dovolit mít otevřené průduchy a vydávat vodu, může do vás vstoupit více oxidu uhličitého. Takže ani fotosyntéza poloparazita není zcela nezávislá na hostiteli. Fotosyntéza poloparazitů není tak účinná jako u jejich hostitelů, proto parazitace vede k snížení celkové produkce biomasy porostu. O světlo poloparaziti soupeří se svým hostitelem, takže se jim nedaří nejlépe, když je živin i vody v půdě dostatek. Mnohem lepší jsou pro ně živinami chudá nebo suchá stanoviště – na nich hostitel, oslabený silným odsáváním vody, investuje veškeré síly do vybudování pořádného kořenového systému a z toho má zase prospěch poloparazit. Ovšem je-li sucha příliš, je to poloparazit, kdo na to doplatí. Nedovede přežít uvadnutí, a když nemá čím plýtvat, zahyne. Může se také podílet na mortalitě hostitele. Například epifyticky rostoucí ochmet, který napadá pouze duby, pravděpodobně zvyšuje jejich úmrtnost v suchých letech na loukách Bílých Karpat.

Poloparaziti nejsou většinou tak nároční na identitu hostitele jako paraziti, a nemusí je proto nijak obtížně hledat (viz Vesmír 86, 574, 2007/9). Zato jsou nuceni řešit jiný problém. Musí být schopni se uchytit v zapojeném porostu louky nebo lesa. Tam mají bohatou nabídku kořenů potenciálních hostitelů, ale zároveň čelí i silné konkurenci dalších zájemců o světlo. Vyplatí se jim tudíž velká semena, která jim usnadní počáteční růst. Semenáčky jednoletých poloparazitických druhů rodu kokrhel ³⁾ a černýš ⁴⁾ rychle rostou jako normální autotrofní a soběstačná rostlina. Pokud ale nenajdou hostitele, brzy zpomalí růst a přestanou se vyvíjet. Pokud ho najdou, změní kořeny v haustoria a víc do nich neinvestují, to za ně dělá hostitel, který na kořenech nešetří ani v případě, že parazitace zmenší produkci nadzemní biomasy. Jednoletí poloparaziti rostoucí na louce tak mohou konkurovat vytrvalým travám. Plodí již před sečí, která funguje jako odvšivení louky a jednoleté poloparazity zahubí. Do příštího jara jsou přítomni jen jako semena. Na jaře si pak hledají nového hostitele. Může to být tentýž, kterého si oblíbili jejich rodiče, protože růst hostitelské rostliny je oslaben ještě v příští sezoně po (polo)parazitaci. Je proto snadnější se na ní uchytit.

Negativního vlivu poloparazitů na produkci louky lze využít k obohacení degradovaných luk o slabé konkurenty. Potlačení dominance trav, které jsou nejčastějšími hostiteli poloparazitů, totiž podporuje růst bylin, jež se proti parazitaci dovedou bránit. Například jitrocel se pronikajícím haustoriím kokrhele brání „dřevnatěním“ (lignifikací) a fragmentací napadených buněk. ⁵⁾

Vytrvalé poloparazitické rostliny ztrácejí některé výhody oproti jednoletkám, protože musí tvořit zásobu asimilátů a pupenů pro jarní vyrůstání. Zato však mohou růst na místech opravdu chudých na živiny, jako jsou alpinská a arktická společenstva. Zde najdeme například lepnici alpskou ⁶⁾ nebo všivec laponský. ⁷⁾ Na podzim jsou odumřelé nadzemní části těchto rostlin zdrojem snadno rozložitelné biomasy bohaté na dusík a můžeme je považovat za jakési zelené hnojivo. Vzhledem k své vytrvalosti mučí hostitele vytrvale, ale protože bývají vázáni na několik hostitelů naráz, těžko se mohou stát příčinou jejich zkázy. Naopak pro rostliny, které nejsou jejich hostiteli, mohou být užitečným zdrojem živin. Můžeme je tedy vnímat na své oblíbené loučce spíš jako družinu Robina Hooda než jako Drákulovy kumpány. ⁸⁾