Hledání a paměť

Hledám klíč od sklepa. Asi bude na obvyklém místě na bedně u vchodu do bytu. Není. Ještě včera jsem ho měl, byl jsem ve sklepě pro láhev vína a sklep jsem za sebou určitě zamkl (je totiž zamčen a klíč je jen jeden). Klíč jsem možná vložil do levé kapsy, jak je mým zvykem. Víno jsem přinesl a klíč bych měl mít ještě v kapse. Nemám. Ani v levé, ani v pravé, nikde.

Typická situace, všichni ji v různých obměnách důvěrně známe. Hledání. V popsaném případě hledám konkrétní předmět (jediný klíč od našeho sklepa), a to v konkrétní chvíli (teď). Z hlediska logiky jde o instanci obecnějšího pojmu hledání, ať už je to mé hledání klíče kdykoliv, mé hledání čehokoliv, ještě obecnější číkoliv hledání, a konečně snad i hledání vůbec.

Vím, že existuje řada míst, kam jsem klíč včera mohl dát. Výraz „kam jsem mohl“ lze interpretovat různě, například: (1) kam se u nás doma obvykle dávají klíče, (2) kam já obvykle dávám věci z kapes, popřípadě (3) kde jsem se fyzicky ocitl poté, co jsem zamkl sklep. Takových „nadějných“ míst naštěstí není mnoho, právě teď je všechna pozorně procházím. Klíč nikde.

Takto zpravidla vypadá první etapa aktu hledání. Nejspíše brzy dojde k druhé etapě, repetiční: budu všechna nadějná místa procházet znovu, a pak ještě znovu, nedbaje marnosti takového hledání – ale co mi zbývá? Opakovaný neúspěch mě brzy dovede k panickému stavu mysli a ten mě jen přiměje k novému procházení stejných míst. Toto zacyklení je třeba zastavit, nikam nevede.

Zastavuji. Usedám a přemýšlím, čím jsem se zabýval v době od zamčení sklepa až do chvíle, kdy jsem začal klíč postrádat. Zjišťuji, jak málo si z toho fakticky pamatuji a že mi nezbývá než se spolehnout na přirozenou, naivní logiku, například: „Tu láhev jsem otvíral vývrtkou, a kdybych při tom měl stále ještě v ruce klíč, překážel by mi. Takže je možné, že jsem jej odložil někde tam, kde jsem otvíral láhev.“

Asi se divíte, proč tohle všechno líčím. Už končím, zde totiž můj příběh začíná být poučný pro psychologii paměti. ¹⁾ Ta tradičně rozlišuje několik druhů paměti, mimo jiné procedurální paměť (pro dovednosti a návyky) a deklarativní paměť (pro fakta, která lze v případě potřeby i verbalizovat), tato druhá se dále dělí na sémantickou (též encyklopedickou) paměť, která uchovává obecné znalosti bez konkrétního místního a časového určení, a epizodickou (či autobiografickou) paměť, z níž si vybavujeme vzpomínky na své specifické osobní prožitky. ²⁾

Když se snažím vybavit si jednu konkrétní prožitou situaci, například co jsem dělal včera poté, co jsem zamkl sklep, spoléhám především na svou epizodickou paměť. Nemusí to být vždy úspěšné, mnohé prožité epizody, či přinejmenším jejich méně zajímavé části, zpravidla zapomínáme, a – pokud zrovna nejde o hledání ztraceného klíče – je to dobře, nemělo by přece smysl pamatovat si úplně vše. Chceme-li si přesto nějaký prožitek vybavit, popřípadě si domyslet, co v něm chybí, nutně k tomu potřebujeme i sémantickou paměť. Bez ní bychom stěží něčemu rozuměli. Nevěděli bychom, jak vypadají klíče, k čemu jsou dobré, zda se vejdou do kapsy, co je to sklep a že v něm lze archivovat víno.

Ale i naopak, sémantická paměť potřebuje epizodickou paměť. Naše obecné znalosti, včetně rozumění pojmům a významům slov, jsme museli někdy nějak konkrétně získat. ³⁾ Až na výjimky si zpravidla nepamatujeme ony původní epizodické zkušenosti, díky nimž jsme ony znalosti získali, nicméně existovaly a pravděpodobně dočasně sídlily v epizodické paměti, z níž byly postupně abstrahovány.

Neuropsychologům se stále víc daří najít specifické oblasti mozku, jedny odpovědné za epizodickou paměť (hipokampální formace a prefrontální kůra), jiné spíše za sémantickou paměť (spodní a zevní části spánkové kůry). ⁴⁾ Zatím nejvděčnějším zdrojem takových dat jsou patologické anomálie (máme být rádi?); například při tzv. sémantické demenci se rozpadá obecná znalost věcí, slov a jmen, je však nedotčena paměť na nedávné zážitky. Naproti tomu při Alzheimerově chorobě dojde zpravidla dřív ke ztrátě paměti epizodické než sémantické. ⁵⁾

Logické, symptomatické a anatomické rozlišování mezi sémantickou a epizodickou pamětí je tedy jedna věc a výše zmíněná závislost jedné na druhé je věc druhá. Lze si proto představit – poněkud spekulativně a bez neurobiologických podkladů – ještě třetí paměť, kterou nazývám hybridní. Podle toho, co bylo řečeno, lze hybridní paměti přisoudit roli jakéhosi „překladiště“ mezi sémantickou a epizodickou pamětí, a to v obou směrech. Ale nejen to. Každý člověk má přece množství znalostí a zkušeností, které se nedají přímo kvalifikovat jako součást sémantické ani epizodické paměti v užším pojetí. Na jedné straně se totiž vztahují k specifické zkušenosti jednotlivce nebo velmi omezené skupiny, na druhé straně jsou dostatečně obecné na to, aby měly nějaké místní nebo časové určení. Vzpomeňme na můj případ hledání klíče: jak vlastně vím, kam se u nás obvykle dávají klíče, jak vím, kam obvykle dávám věci z kapes, a proč bych si měl myslet, že by mi klíč při otvírání láhve překážel?