Sociální mozek

Průměrný čtenář vědeckých příloh celostátních deníků při jejich zběžné četbě nabývá dojmu, že naprostá většina velkých objevů již byla učiněna a na těch zbývajících se intenzivně pracuje. Mýlí se ale a jeho omyl je podobný postoji francouzského patentového úřadu, který koncem 19. století vydal směrnici upozorňující, že další podávání patentových přihlášek je zbytečné, neboť vše podstatné již bylo vynalezeno.

Naše poznávání v oblasti výzkumu nejsložitější známé struktury vesmíru – mozku obratlovců – není ani zdaleka dokončeno, přes obrovské množství nasbíraných informací. U řady struktur a drah centrální nervové soustavy neznáme jejich přesnou funkci, pro jiné funkce (například magnetorecepci) zase chybí neuronální dráha či přesně popsaný receptor. Nepředstavitelná komplexnost mozku zatím houževnatě odolává a nejedna vědecká generace se zřejmě bude mít na tomto poli co ohánět.

Některé hypotézy o fylogenetickém i ontogenetickém vývoji mozku se opakovaně vracejí na scénu. Patří k nim také hypotéza sociálního mozku, podle které je nezměrná složitost lidských mozků dána sociálním způsobem života našich předků a rozvinutou hlasovou komunikací, která připravila půdu pro rozvoj abstraktního myšlení. V ontogenetické rovině byly tyto fenomény zkoumány na případech jedinců, kteří vyrostli v izolaci, a teprve poté byli lidskou společností objeveni (případ Kaspara Hausera či indických vlčích dětí).

Další skupinou obratlovců, jejíž životaběh, a tedy i vývoj mozku, je vázán na zpracování akustické informace, jsou zpěvní ptáci. U obou skupin – lidí i pěvců – byly publikovány práce ukazující, že sociálně izolovaní jedinci měli poškozené zpracovávání zvukové informace. Zatímco u ptáků vede nedostatek sociálních interakcí k zaostávání vývoje vnitřního ucha, u sociálně zanedbávaných dětí (a také u dětí, které se stýkají především se svými vrstevníky a jen málo s dospělými) chabé podněcování sluchové dráhy zřejmě omezuje vývoj asociačních korových center a projevuje se sníženými řečovými schopnostmi. Jelikož projekt pokusu navrhující experimentálně navozenou sociální deprivaci dětí by u etických komisí zřejmě neprošel, nepřekvapí nás, že si francouzský tým Huga Cousillase z univerzity v Rennes vybral ve své nedávno publikované práci jako modelový druh špačka obecného (Sturnus vulgaris). ¹⁾ Mladé samičky špačků byly chovány ve skupině jedinců stejného stáří a s dospělým samcem. Takto vychované samičky tedy nikdy nepřišly do kontaktu s dospělými samicemi, čímž byly vytvořeny podmínky pro jejich „nezdárný“ vývoj (od dospělých samic se totiž mladé samičky učí značnou část zvukového rejstříku). Po dvou letech byly tyto (říkejme jim „segregované“) mladé samice srovnávány pomocí extracelulárních elektrofyziologických elektrod se svými divokými kolegyněmi, které na svobodě se staršími samicemi do kontaktu jistě přicházely. Oblast primární mozkové kůry odpovědné za analýzu zvukové informace ²⁾ měly segregované špaččí samice prokazatelně větší než divoká zvířata a podobnou jako špačkové chovaní v úplné izolaci od příslušníků vlastního druhu (tedy dle autorů „deprivovaných“). Když byl stejný experiment proveden s mladými samečky, segregovaná skupina měla korovou oblast zvukové informace větší než divoká, ale menší než deprivovaní samečci. Špaččím mladíkům tedy nepřítomnost starých samiček vadila méně než mladicím. Jednotlivé neurony z korové oblasti zpracovávající zvuk u segregovaných mladých samic také pracovaly jinak – každý z nich zpracovávaly širší spektrum signálů než u samiček divokých (ale podobné jako u deprivovaných). U segregovaných špaččích mladíků bylo opět spektrum signálů, na které buňky příslušné korové oblasti reagovaly, oproti jejich vrstevnicím užší, a každá z příslušných mozkových buněk se specializovala na užší spektrum signálu (jejímu majiteli – mladému samečkovi – se tedy od spolubydlícího dospělého samce dostávalo vhodnější zvukové stimulace než mladým samičkám).

Osobní historie jedince a spektrum sociálních kontaktů, které během života navázal, zřejmě ovlivňují nejen vnímání a zpracování smyslové informace, ale i vývoj mozku, který tyto informace zpracovává. Škála signálů, jež pro svůj vývoj mozková oblast zpracovávající senzorickou informaci potřebuje, je zřejmě ovlivněna pohlavím.

Přinejmenším špačkův mozek tedy funguje jako počítač, jehož hardware se mění a přetváří podle nainstalovaného softwaru, což v informatice dosud není běžná situace. Zmíněný článek nahlédl do procesu vytváření osobnosti a vývoje vnímání reality jedincem – a vyplývá z něj, že na základě prožitého se mění a nevratně přetváří i struktura, kterou realitu vnímáme – mozek.