Nový pohled na tvorbu jaderných tělísek

Koncem září jsem se vrátil z Cold Spring Harbor, kde se konalo sympozium „Dynamic Organization of Nuclear Function“ – vrcholné setkání vědců zabývajících se buněčným jádrem. Jednu z nejzajímavějších přednášek tam měl Miroslav Dundr z oddělení buněčné biologie na Lékařské fakultě Univerzity Rosalindy Franklinové v Chicagu. Nazval ji „De novo formation of a subnuclear body“.

Buněčné jádro je komplexní organela, která obsahuje nejen DNA, ale také řadu struktur a tělísek, jejichž funkce jsou známy jen částečně. Tato jaderná tělíska nejsou ohraničena žádnými membránami a čile komunikují se svým okolím. Jedna ze základních nevyřešených otázek buněčné biologie je, jakým způsobem tyto struktury vznikají. Jejich vznik se dnes vysvětluje dvojím způsobem: buďto jsou jaderná tělíska formována kolem jednoho či více proteinů, které tvoří jejich kostru, nebo neexistuje žádná kostra, ale tělíska vznikají z jednotlivých komponent na principu samoorganizace. Pro otestování těchto modelů využil Miroslav Dundr Cajalovo tělísko (viz Vesmír 79, 563, 2000/10), jadernou strukturu objevenou před více než sto lety španělským cytologem Ramónem y Cajalem. Znehybněním jednotlivých složek Cajalova tělíska M. Dundr zjistil, že morfologicky normální plně funkční Cajalovo tělísko může být vytvořeno de novo a že všechny funkční složky v tělísku jsou schopny iniciovat vznik nového tělíska. Odhalil tak jedno ze současných „tajemství“ buněčné biologie, prokázal, že jaderné struktury vznikají samoorganizací. Je velmi pravděpodobné, že i další buněčné struktury vznikají podobným mechanizmem.

Poznámka red.: Práce již byla 23. října publikována on line v časopise Science, viz DOI 10.1126/science.1165216.