Duchovní svět hledaný v prachu a hlíně

Přes nepodložená očekávání, že vědecký způsob uvažování postupně nahradí starší myšlení náboženské, je nemálo událostí naší i světové každodennosti přímo či nepřímo spojeno s náboženstvím či lépe řečeno religiozitou „moderního člověka“. Globálně vzato nejenže ke změně myšlení nedošlo, ale ukazuje se, že oba způsoby vnímání světa mohou existovat – a také existují – vedle sebe, a to jak celospolečensky, tak v životě (jistě ne všech) jednotlivců. ¹⁾ Zatímco řada humanitních oborů současnou lidskou religiozitu i živé náboženské systémy intenzivně zkoumá jako jevy mimořádně dynamické, nemá moderní věda mnoho takových nástrojů, které by umožnily nahlédnout počátky a rané fáze lidské náboženskosti.

Biologická evoluce člověka stejně jako naprostá většina jeho dějin se odehrála v době předhistorické, tj. předpísemné. Ne vždy plně srozumitelné písemné prameny máme k dispozici až pro posledních 5000 let naší historie. Tak se seznamujeme s prvními zachytitelnými náznaky lidské religiozity i jejím následným vývojem především prostřednictvím archeologie.

Ovšem jen nemnozí archeologové jsou ochotni překonat ostych plynoucí ze samotné podstaty oboru (k dispozici jsou vesměs jen fragmentární a němé hmotné prameny) a na základě nalézaných pozůstatků materiální kultury dávných lidí a nabytých znalostí se odvažují cokoli usuzovat také o jejich myšlenkovém či duchovním světě. Vladimír Podborský, profesor Masarykovy univerzity v Brně, mezi tyto odborníky patří. Pravěké religiozitě se věnuje již desítky let a řada jeho dřívějších publikací ho předurčila k tomu, aby se pokusil o práci, která pravěkou religiozitu přiblíží i širší veřejnosti.

Jakkoli autor sám v úvodu hovoří o své práci jako o „stručné syntéze“, jejích šest set stran vypovídá v opačném smyslu. Studie je, dá se říci, v jistém ohledu průlomová. Podborský zde totiž v podstatě přichází s koncepcí nového podoboru, respektive nové hraniční disciplíny. Archeoreligionistika, jak ji nazývá, má studovat právě pravěkou a raně historickou náboženskost, a měla by tedy být z principu aplikovatelná všude tam, kde se uplatňuje archeologie a kde lze předpokládat existenci a aktivitu spirituálně či religiózně založených lidí. Lze se domnívat, že tento podobor výhledově nesetrvá jen v horizontu dávných epoch, kde je jeho existence nanejvýš opodstatněná, ale že s tím, jak bude prohlubovat naše znalosti o prehistorické religiozitě, vznikne i potřeba sledovat kontinuálně vývoj náboženskosti v následných obdobích. Je totiž zapotřebí upozornit na nutnost konfrontovat písemné prameny s hmotnými. Ty první jsou většinou intencionálním produktem jednotlivce, zatímco ty druhé, mnohdy jen statisticky uchopitelné, naopak výsledkem procesů v minulosti ne vždy a ne zcela lidmi kontrolovaných. Jinými slovy, středověcí kronikáři jistě mohli o slovanském pohanství na našem území napsat ledacos, zkreslit archeologickou stopu aktivit souvisejících s religiozitou pohanských Slovanů u nás by však pro ně bylo podstatně složitější.

Prvních téměř sto stran knihy je zaměřeno spíše teoreticky. Autor zde obecně hovoří o duchovním životě v pravěku, o dějinách religionistiky i archeoreligionistiky. V kapitole věnované základům archeoreligionistiky pak prezentuje oborová východiska a teoretické koncepce, více však setrvává v rovině spíše tradičních archeologických úvah a religionistických teorií. V obou disciplínách přitom nejnovější vývoj přinesl například díky kognitivnímu přístupu nové a velice zajímavé poznatky. S některými z nich se už mohl seznámit i český čtenář. ²⁾

Druhou, ryze archeoreligionistickou část knihy tvoří sled popisných kapitol, které se zabývají jednotlivými náboženskými systémy pravěku a rané doby dějinné. Lze zde sledovat linii vývoje lidské religiozity od paleolitu a mezolitu přes období prvních zemědělců, dobu bronzovou a železnou až k etnickým náboženstvím Thráků, Etrusků, Skythů, starých Germánů a Slovanů. Autor shromáždil ohromné množství archeologického materiálu, který výmluvně vypovídá o duchovním světě někdejších lidí. Přináší velké množství kreseb a fotografií artefaktů i odkrytých situací, ať už jde o předměty spojené s kultem, kultiště či například hroby nebo celá pohřebiště. Jednotlivé kapitoly mají jednotnou vnitřní strukturu, seznamují čtenáře s dostupnými prameny a co je pro případné archeoreligionisty zvlášť přínosné, Podborský pro lepší orientaci opatřil každou kapitolu soupisem příslušné literatury. Pohodlnější čtenář tak může želet jen absence rejstříku.

Publikace nezastírá, že autor je především archeolog a že ve vztahu k religionistice se pokouší být průkopníkem. Mnohá z tvrzení mají charakter spíše tradičních a tradovaných interpretací, a tak ji lze z archeoreligionistického hlediska chápat jako východisko a jakýsi odrazový můstek k budoucím detailněji cíleným výzkumům a úvahám. Mnohé z nich sice patrně povedou k přeformulování některých stanovisek, přesto se domnívám, že bez publikace tohoto rázu a rozsahu by bylo konstituování archeoreligionistiky jako svébytného oboru prakticky nemožné.

S dvoukilogramovou knihou v ruce si nelze nepoložit otázku, komu je určena. Už jen svým formátem náleží spíš na stoly studoven než na noční stolek. Popravdě ani co do obsahu nebude tato publikace nejspíš přitažlivá pro čtenáře jako nedělitelný celek, byť se tím čtenář ochudí o možnost sledovat dlouhá tisíciletí trvající linii vývoje religiózního myšlení lidstva. Spíše se s chutí zaměří na jednotlivé kapitoly podle epoch či fenoménů, které ho zajímají. Tak s knihou pravděpodobně bude nakládat odborná veřejnost. Přesto je její přínos neoddiskutovatelný. Takové množství archeologického materiálu k pravěké a raně historické religiozitě nebylo dosud shromážděno, a tak po knize jistě sáhnou nejen studenti archeologie, ale i archeologové, religionisté a další. Právě množství informací, které autor publikace zpřístupnil veřejnosti, dokládá oprávněnost i potřebu výzkumu ubírajícího se primárně tímto směrem.

Kniha snad stojí na počátku řady cílenějších studií mladších odborníků, kteří na Podborského navazují. Mimo jiné v tom tkví její mimořádná hodnota, tím spíše, že má tato nová publikace v českém prostředí jediného předchůdce tohoto druhu3 v podobě útlé knížky Jiřího Neustupného „Náboženství pravěkého lidstva v Čechách a na Moravě“ z roku 1940.