Vltava – paralelní svět

Vltava shromažďuje vody větší části Čech, které protékají mnoha městy, a omývá skály pod pevnými hrady našich dějin – Českým Krumlovem, Pískem, Zvíkovem, Orlíkem a mnoha dalšími. Je to řeka, která shromažďuje rmut i zlaté šupiny z větší části Čech. Ve středu země zesiluje tento proud vlivů a dějin přítomnost Prahy. Přírodní význam Vltavy je umocňován symbolickým obsahem. Esence celých Čech je obsažena v pohledu na pražské panorama zrcadlící se v řece.

Pražská kotlina je dílem vod zahlubující se řeky. Vltava je v Praze přítomná daleko od dnešní řeky – ve štěrkových terasách Letné či pramenech románských osad. Zlom reliéfu Václavského náměstí na linii Vodičkovy a Jindřišské ulice prochází dvěma fosilními říčními terasami různého stáří.

S řekou je nutné zacházet uvážlivě nejen pro sílu živlů, ale také proto, že s ní žijeme patnáct století, což je dost dlouhá doba na nějaké tajemné srůstání. Zcela prakticky to znamená, že jedna z našich základních potřeb (to jsou ty, které jsou tak naspodu našich myslí, že pod novějšími pocity nejsou vidět) je kontakt s řekou.

Kontakt znamená několik různých věcí – nejprve ze všeho mít výhled na řeku, pak možnost pobývat vedle ní, a nakonec se jí dotýkat. Potřebujeme proto nerušené výhledy, propojené cesty a občas nějaké zátočiny či zálivy pokryté pískem, kde pes může vběhnout do řeky, maminka dítěti umýt ruce a dítě si nasbírat kamínky.

Procházím podél řeky od zbraslavského mostu po první velké slovanské sídliště v Roztokách. Základní pocity jsou: Údiv, jak je řeka v Praze dlouhá, členitá, bohatá a nádherná. Je základní rovinou místní krásy, propojuje město, dodává mu plynutí, tím vědomí času, nostalgii a zamyšlení. Člověk by čekal, že při cestě jej nejvíc osloví vyšehradská skála nebo Hrad, prostě památky, ale kupodivu to jsou stromy, žáby, slípky zelenonohé, jeden blýskavý ledňáček a zase stromy, prostě příroda. Vděčnost. Pozoruji rybáře v maskáčích, trénující vodáky, lenošící důchodce, ruský piknik na břehu řeky, tančírnu, maminky s kočárkem, chudé milence, bohaté cizince s golfovými holemi. Celý národ, u Karlova mostu dokonce skoro všechny národy světa se sešly u řeky a přímo či nepřímo se z ní těší.

Dlouhá procházka podél řeky je návštěvou paralelního městského světa. Známe ulice, metro, nějaké parky, možná kluby a sítě hospod, ale řeka je něco jiného. Je sice centrální osou města, ale zároveň městem není. Patří k ní stromy, hrubý kámen, ptáci a ryby. Kolik ouklejí je v ústí většiny pražských přítoků! Kolik zvláštních podivínů potkáte jen u řeky.

Vltava, a zejména v Praze, bude vždy víc než jenom „řeka“. Měla a bude mít národní a symbolický význam. Je třeba s ní zacházet i jako s korunovačními klenoty či jinými státními symboly. Samotný říční tok, proud energií, zdůrazňuje komunikační průchodnost a vyžaduje prostor. Řeka nemá ráda překážky. V obdobích povodňového neklidu přicházejí středně velké povodně každých zhruba 11 let a skutečně velké povodně každých 30–50 let. Tím, jak dáváme prostor řece, si jej vytváříme pro sebe.

Město respektuje zákony řeky, ale řeka nemusí respektovat zákony měst. Je to závan cizího, nebezpečného a obohacujícího prvku. Po dlouhém putování, nějakých padesáti pěších kilometrech, se cyklicky vrací jeden nejsilnější motiv – blízkost řeky, možnost dotknout se jí, a pak si sednout na trávu či hrubý kámen ve stínu korunatého topolu a užívat si zklidňující plynutí světa.