Má tělesné cvičení příznivý vliv na depresi a úzkost?

Populární představa, že ve zdravém těle sídlí zdravý duch, byla podpořena řadou vědeckých prací, z nichž nejcitovanější je studie Petera Hassména a jeho kolegů ze Stockholmské univerzity otištěná v Preventive Medicine 30, 17–25, 2000. Autoři na vzorku 3403 osob (1856 žen a 1547 mužů) testovali hypotézu, že pravidelné tělesné cvičení má příznivý vliv nejen na tělesné zdraví, ale také na psychický stav. K stanovení emočních poruch použili Beckův dotazník deprese, dotazníky sledující agresivitu, cynizmus a smysl pro sounáležitost. Výsledky zkřížené studie přinesly poznání, že osoby, které cvičí nejméně dvakrát až třikrát týdně, pociťují významně méně deprese, cynické nedůvěry, a navíc lepší tělesnou zdatnost a pocit zdraví. U osob, které cvičily alespoň dvakrát týdně, byl také lepší pocit celkové sounáležitosti a sociální přizpůsobivosti. Závěry práce vyzněly v tom smyslu, že tělesné cvičení posiluje tělesné i psychické zdraví. Tyto vztahy podporují desítky dalších studií s obdobnými závěry, existuje nemálo klinických pracovišť, kde fyzická zátěž je dominantním léčebným prostředkem u emočních poruch.

Marleen H. M. De Moor a její spolupracovníci z Vrije Universiteit Amsterdam nedávno došli k zcela odlišným závěrům. Ve svých východiscích zpochybnili jednoduchou kauzalitu mezi cvičením a zmírněním úzkosti či deprese a položili si otázku, zda neexistuje ještě třetí faktor, společný oběma proměnným. Do studie bylo zařazeno 5952 dvojčat, 1357 jejich dalších sourozenců a 1249 rodičů ve věku 18–50 let.

Vztahy mezi cvičením a depresivními či úzkostnými příznaky byly zanedbatelné a nejlepší vysvětlení poskytuje společný genetický faktor působící na obě proměnné. Jestliže jednovaječné dvojče cvičilo více, nevykazovalo méně depresivních a úzkostných příznaků než jeho necvičící sourozenec. Vzorce intenzity cvičení u jednoho dvojčete bezpečně předpovídaly míru deprese a úzkosti u druhého, jestliže jedno z dvojčat cvičilo více, mělo také druhé méně emočních příznaků. Tyto vztahy již neplatily u dvojčat dvojvaječných nebo u dalších sourozenců, kteří sdíleli jen část genetické výbavy. Nicméně časové analýzy ukázaly, že ani u jedinců, kteří zvýšili míru své tělesné zátěže, deprese či úzkost neklesala.

Podle autorů zatím není jasné, které geny se na tomto jevu podílejí, ale předpokládají, že by to měly být ty, které se účastní na rozvoji dopaminergních, serotoninergních, noradrenergních a opioidních drah a struktur. Z výsledků nevyplývá, že tělesné cvičení nemůže být přínosem pro pacienty s depresí nebo úzkostí, ale upozorňují na to, že toto tvrzení nelze zobecňovat a že bude třeba další výzkum k tomu, aby se lépe specifikovalo, za jakých okolností může být tato léčba užitečná. Upozorňují také na to, že je rozdíl mezi volně prováděným tělesným cvičením a řízeným cvičením v rámci terapeutického programu, kde se pozitivní vlivy mohou uplatnit.

Výsledky citované studie mi evokovaly skeptickou úvahu o našich konstrukcích kauzality, kterou více než před čtvrtstoletím vyslovil v jednom ze svých esejů Lewis Thomas. Podle něj považujeme za samozřejmé, že vysokého stáří se dožívá ten, kdo v mládí a středním věku aktivně cvičí, a nikdo nepřemýšlí o tom, že kauzalita může být zcela opačná, tedy že „líný“ jedinec jen vykazuje latentní příznaky pozdějšího onemocnění.