Rekultivační substráty v Chabařovicích

Koncem osmdesátých let byly nejaktuálnější problémy zemědělských rekultivací, které zaujímaly více než 60 % všech rekultivovaných ploch. Lesní rekultivace se považovaly spíše za nouzové řešení, rekultivace vodní a k rekreačním účelům byly vázány na příměstské oblasti a na ochranu důlních děl. Možnosti využít rekultivované plochy k výstavbě průmyslových a sportovních areálů byly tehdy omezené.

Počátkem devadesátých let vznikaly nové důlní podniky a mezi občany přibylo neuvážených útoků na rekultivace. Ekologické organizace napadaly nejen rekultivační firmy, ale i projektanty. Přitom většina ekologů o rekultivacích nic nevěděla.

V roce 1991 se na podkladě Usnesení vlády ČR z 11. 11. 1991 začalo řešit, jak by mělo vypadat okolí vytěženého chabařovického velkolomu. Zpracováno bylo mnoho studií, na písemném materiálu se měnila razítka a podpisy různých organizací (viz V. Šípek: Rekultivace, tečka za těžbou uhlí, Vesmír 85, 304, 2006/5).

Když padlo rozhodnutí proměnit lom v jezero, bylo nutno nejprve stabilizovat Lochočickou důlní výsypku zeminou z Žichlické výsypky (byla sypána u obce Stadice směrem do údolí Bíliny). Vzniklé plochy bylo nutno rychle ozelenit. Původní představa zemědělského využití padla pro nedostatek ornice, a tak se přešlo na lesní rekultivace.

Plocha se musela urovnat, odvodnit, zakládaly se na ní cesty (kdyby se tyto úpravy vynechaly, hrozila by vodní eroze, sesuvy, a dokonce propadání). Tělesa výsypek byla tvořena pouze nadložním materiálem uhelné sloje. Již během těžby se ukládala spraš, která měla být využita k rekultivaci. Uloženy byly i ornice, ale v době útlumu těžby už byly buď rozkradeny, jiné zas byly od výsypek příliš daleko. Pro nedostatek financí se nakonec nevyužily ani deponované spraše.

Původní projekty zalesnění počítaly s přípravou, která trvá 3–5 let. Nejdřív se pěstují plodiny na „zelené hnojení“, pak se plocha zatravní, a až za čas se sázejí stromečky (nejlépe odrostky). Počítalo se s chemickou úpravou půdní reakce a s omezením škodlivých vlivů uhelných částic v tělese výsypky. Z odebraných vzorků zemin se zjistilo, že v nich je dostatek organických látek – mrtvé organické hmoty s vysokým obsahem síry a dalších fytotoxických látek, především pyritů. Proto bylo navrženo vápnění dolomitickým vápencem, aby se upravil poměr mezi vápníkem a hořčíkem. Poměr hořčíku a draslíku byl v pořádku, ale chyběl fosfor, jak je pro tento region typické.

Zeminy jsou tu těžké, jílovité, při přemokření slévavé. Půdu bylo nutno kypřit před výsadbou i po ní. Také jsme hledali organickou hmotu, která by nepříznivou strukturu zlepšila a omezila vliv fytotoxických látek. Nejprve se naskytla možnost využít vyhnilé čistírenské kaly. Kalová sušina byla pokusně navezena na část plochy a zapravena do půdy, avšak byl v ní vysoký obsah kadmia, neodpovídající příslušné hygienické normě. Museli jsme shánět náhradní zdroj. V té době se začaly v našem regionu využívat komposty z kůry a substrátů z papírenských krátkých celulózových vláken. Bylo však těžké najít dobrý zdroj, zásoby hotových kompostů nestačily. Lochočická výsypka (232 ha) nakonec nebyla organickou hmotou doplněna. Fosfor a dusík byly k sazenicím dodány formou hnojivých tablet, což nestačilo. Porosty zpomalily růst s výjimkou ploch ovlivněných použitím kalů.

Na rekultivaci Žichlické výsypky byl použit substrát z krátkých celulózových vláken a kompostu z hluboké podestýlky drůbeže. Část výsypky měla být využita zemědělsky (80 ha), zbytek lesnicky (100 ha).

Lesní rekultivace se řešila především celulózovým substrátem, který byl po celé ploše rovnoměrně rozprostřen, na přístupných plochách zapraven do vrchní deseticentimetrové vrstvy, na prudkých svazích ponechán. Pro sazenice složením odpovídající habrové doubravě doplněné modřínem to je vhodné, zvláště když se k nim v prvních pěti letech po výsadbě přidávají malá množství průmyslových hnojiv, především dusíkatých.

V zemědělské části to bylo složitější. Ornice ani spraše nebyly dostupné. Proto jsme volili způsob náhrady ornice dvěma rekultivačními vrstvami – substrátem z krátkých celulózových vláken a navrch substrátem z hnojivého kompostu. Rozprostřené substráty byly zaorány. Původní pětiletý cyklus byl z organizačních důvodů investora změněn na trvalý travní porost. V současné době je udržován pravidelným sečením minimálně dvakrát za rok.

Uvedený postup je možné využít všude, kde je nedostatek organické hmoty v půdě nebo kde ornice či humusový horizont chybí. Nejen rostlina, ale také půda se svou živěnou potřebuje živiny. Ovšem samotné využití rekultivačních substrátů nestačí, důležitý je osevní postup, střídání plodin a přihnojování podle potřeb rostliny. Obsah organických látek v rekultivačním substrátu umožňuje doplnit zásoby humusu.