Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024

Aktuální číslo:

2024/10

Téma měsíce:

Konzervace

Obálka čísla

Entartete Gedanken

Z nezávazného rozhovoru s předem neurčenými tématy a s připojenými osobními úvahami
 |  9. 10. 2008
 |  Vesmír 87, 702, 2008/10

V nedávném rozhovoru se vzdělaným evangelickým pastorem Friedrichem Haagem z Německa jsme se shodli na tom, že lidská, především evropsky orientovaná společnost ztratila nobilitu (má to patrně něco společného se ztrátou Boha a vytvářením instantních idolů) a že 20. století bylo důslednou oslavou plebejství, a to v dobrém i špatném slova smyslu (i když negativní faktory asi převládají). Přítel pastor se zprvu bránil výrazu „plebejství“, ale přesvědčil jsem ho, že je nutné vnímat tento výraz nepředpojatě, bez pejorativních příměsí a že je nutné takto očistit i řadu dalších pojmů.

Oslava plebejství je poprvé výrazně až geniálně prezentována v Haškově románu Osudy dobrého vojáka Švejka (tohoto v podstatě jediného českého projevu dada), který se dnes z perspektivy začínajícího 21. století (je to asi ještě nedostatečný odstup k zjištění výrazných kontur století minulého, ale přesto se již některé dají rozpoznat) zdá být zásadním manifestem plebejství až jakousi novou biblí (i se vší pokleslostí, kterou musí moderní bible, aby byla biblí, nutně obsahovat).

Zdá se totiž, že pokleslost je nejvýraznějším znakem současnosti. Na začátku 20. století obsahovala pokleslost ještě občasné stopy hrdinství (tento pojem by také potřeboval očistit či znovu naplnit), ale na jeho konci se už projevila bez příměsí kladných prvků.

Nejvyšší stupeň pokleslosti nalézám ve světě informací

Degradace informace jako fenoménu je tak příkrá, tak všeobecná a tak nebezpečná, že pro mne reprezentuje to největší nebezpečí současného světa. Informace ztratila veškerou validitu a změnila se v nestydatou, ale často i jen bezuzdnou hru s pojmy. Stala se přitom nejrozšířenějším zbožím a zasahuje tak všechny oblasti lidského dění.

Tato situace má samozřejmě devastující vliv i na svět umění. Na jedné straně učinila přemíra umělců, uměleckých děl, galerií a muzeí, trhů s uměním atp. z uměleckých děl pouhý druh informace. Ukazuje se, že většina uměleckých děl funguje, jen když jsou převedena do jazyka informací a v souvislostech s dalšími podobnými informacemi, které je doplňují, a teprve tak dotvářejí jejich smysl a význam, pokud ovšem nějaký mají. Na druhé straně se umělecká díla stala druhem výrobku s utilitárním zaměřením na tzv. umělecké sběratelství, které dnes funguje především jako klasifikační hledisko společenského postavení.

Pokleslost se protavila do nejvyšších met umění (dá-li se to tak nazvat), tedy do těch nejvýše oceňovaných a propagovaných uměleckých děl a jejich autorů, uměleckých teoretiků, kritiků a supersběratelů.

Kdybych byl požádán, abych označil typické povrchní a vtíravé kýče současného světového výtvarného umění, vybral bych například (a záměrně) díla a osobnosti, jako jsou Damian Hirst, Jeff Koons a architektka Zaha Hadid. Určitě nejsou jediní, jen typičtí. Tito umělci mj. používají velká gesta, speciální materiály, zažité ikony, pseudohumanistické postoje. Typická je pro ně blízkost obecnému vkusu a zároveň určitá distance od něj a gesto protestu, který však není protestem, jen zneužitím síly protestu. Především z jejich díla čiší touha upoutat, být viděn, přinášet instantní hodnoty. A to je esence kýče.

Právě tito lidé a jejich díla se objevují na nejvyšších místech nejrůznějších žebříčků lidských hodnot vévodících světu informací, který zároveň tyto pochybné hodnoty propaguje a kodifikuje. Jsou nejúspěšnější, nejprodávanější, nejdražší.

Média si neomylně vybírají k zveřejnění jen určitý typ informací, který potvrzuje už vládnoucí pokleslost, a tím vytváří zdání obecného vkusu. A jelikož svět informací je dnes tím nejsilnějším formotvorným elementem (i když žádnou skutečnou formu nevytváří), jsou tvrzení notoricky prezentovaná médii podvědomě vnímána jako zásadní životní kód.

I když vím, že dnes už nelze mluvit o avantgardě, poněvadž se stala historickým pojmem, přesto se mi dere přes rty prohlášení, že „dnes je i avantgarda kýčem“. Svět médií je schopen přiřadit jakémukoliv pojmu jakýkoli obsah a vytvořit tak virtuální svět, který se reálnému nepodobá, přesto však existující svět nepřetržitě ovlivňuje a traumatizuje. V procesu libovolného přiřazování pojmů a neexistence jasných kót se může i kýč stát avantgardou.

Neschopnost propojení virtuálního světa se světem reálným vede k obecné destabilizaci lidských společenství. Nahrává vzniku diktatur, i když se tyto diktatury mohou představovat jako typy „vyšší“ demokracie.

Nechám se pro své názory rád zatratit

Ne proto, abych si nasadil korunu výjimečnosti, ale jen proto, že v názorové změti světa zaplaveného informačním zmatkem a pedagogickou bezradností (tzn. tím, že ani vzdělání nenabízí šanci vymanit se ze závislosti na virtuálním světě deformovaných a devalvovaných informací) mi nic jiného než příklon k vlastnímu pohledu nezbývá. V osobních postojích lze nalézt drobnou šanci autenticity. Hovořím o šanci, poněvadž osobní postoj ještě neznamená vymanění se, maximálně pokus o ně. Přesto se zdá, že pokus o autenticitu má, přes určitě oprávněná zpochybnění, nějakou validitu, a dovolím si tvrdit, že i stopy vážnosti. Právě vážnost je jedna z hodnot, které se vytrácejí. (Nebo se už vytratila? Je těžké potvrdit existenci čehokoliv, poněvadž nevíme, zda věci a jevy jsou tím, čím se zdají být. Pro přesnost porozumění smyslu vážnosti uvádím, že vážnost se podobá hrdosti, ne nářku.)

Je ale vůbec nějaká šance orientovat se v současné záplavě umění (tedy toho, co je jako umění označováno, ale i toho, co možná uměním je)? Zdá se, že platí jen ryze osobní stanoviska. (Ale existují ještě osobní stanoviska? Nejsou jen variantami obecných klišé?)

Osobní stanoviska vnímaná jako kritéria však vedou k velké nerovnoměrnosti postojů, poněvadž společnost je vědomostně i morálně nevyrovnaná, a jakmile se zbaví obecně uznávaných (byť pokleslých) hodnot, přestane jako společenství fungovat. Současné společnosti (a znovu zdůrazňuji, že hovořím o společnostech západního typu) jsou plné nejen totálních nevzdělanců (kteří jsou možná méně nebezpeční), ale především fachidiotů, kteří svoji schopnost porozumět funkci nějakého zařízení, stroje či organizace zaměňují za vzdělanost.

Morální nevyrovnanost, která je zdrojem či završením (neumím se rozhodnout) tohoto procesu, pramení z rozpadu společenství založených na důrazném (především duchovním) sdílení společných hodnot. Současná společenství jsou tmelena stále hustší a hustší sítí zákonů a nařízení, poněvadž důvěra v jedince se vytratila (úměrně tomu, jak individuální ega rostou) a je nutné opříst občana sítí pravidel, aby nesešel z požadované cesty.

Všechny současné společnosti, ať se tváří sebedemokratičtěji, mají v sobě prvky totality, které jsou vždy zdůvodňovány ochranou životů a zdraví občanů či péčí o obecný blahobyt. A těchto totalitních prvků nekontrolovatelně přibývá.

Umělci dneška, i když v převážné většině volí formy i obsahy obecně těžko srozumitelné, očekávají obecné přijímání svých děl. Často se snaží vyjadřovat k společenským a politickým jevům tohoto světa a rovněž očekávají, že jejich postoj bude chápán jako mesiášská odpověď, a proto patřičně oslavován. Umělci se tak stavějí do polohy blízké Bohu, i když se k tomu nehlásí, či to dokonce halasně popírají.

I podoba současného uměleckého díla je problematická

Umělci si osobují právo neomezené svobody ve volbě prostředků i témat. I v tom se objevuje velká opovážlivost umění (umělců). Jako by vymizela pokora. (A připomínám, že pokora se blíží víc hrdosti než defenzivě.)

Marcel Duchamp nám sdělil, že umělecké dílo je smrtelné, že být uměním není nic trvalého, že jde jen o propůjčenost, ale současní umělci přesto, že toto Duchampovo poselství svobody, nezávislosti a odpovědnosti většinou znají, respektují jen jeho část. Jak jsem již uvedl, umělci si při tvorbě díla osobují veškerá práva, překračují veškerá tabu, obsahová i formální, ale v okamžiku, kdy se jejich tvorbě dostane pozornosti, začnou se chovat, jako by vytvořili nezaměnitelné dílo, které musí být zachováno pro věčnost.

Vzpomínám na událost někdy kolem roku 1980. Z Beuysova objektu vystaveného v Kunstmuseu v Bochumi se ztratil kámen. Zcela obyčejný, drobný, nalezený kámen, který Joseph Beuys vložil do své instalace, kde byl jedním z mnoha prvků. Po zjištění ztráty prohlásil autor kámen za zcela jedinečný, nenahraditelný a jeho zcizení za devastaci celého díla. Jsem přesvědčen, že kdyby někdo kámen tajně vyměnil za podobný, autor by nezjistil nic, ale v okamžiku, kdy bylo možné se zvýraznit a – nechci mu sahat do svědomí – získat poměrně slušnou sumu peněz, J. B. prohlásil, že kámen byl zcela jedinečný, posvěcený dotekem umělcova génia a jako takový nenahraditelný.

Umělecké školy neučí morálce, spíše se jí důsledně vyhýbají, a dělají všechno pro to, aby posílily ega studentů. Od začátku jim představují studijní práci jako uměleckou tvorbu schopnou samostatné existence, a tím anulují význam studia. Školy se tak stávají pouhým zastřešením bujících talentů i netalentů a slouží (v nejlepším případě) jen jako odrazový můstek k předpokládané kariéře.

I všeobecný vzdělávací systém je ale v krizi. Nikdo pořádně neví co učit, jak učit (a to na všech vzdělávacích úrovních), a pokud se domnívá, že to ví, tak tím jen dokazuje svoji nevzdělanost.

Když jsem si položil otázku, co by se stalo, kdyby nějaký neznámý „marťanský“ virus vynuloval veškerá umělecká díla (neřeším, jak by se to dalo technicky zvládnout, je to jen bláznivá fikce), našel jsem v zásadě odpovědi dvě – buď by se mezera okamžitě zaplnila horečně vytvořenými novými díly víceméně spekulujícími s pamětí, nebo by společnost poznala, že lze žít bez umění.

A lze žít bez umění?

Abychom na tuto otázku uměli odpovědět, musíme se nejdříve zeptat, co dnes vlastně umění je. Ví to někdo? Obávám se, že nikdo, a to především proto, že v takto chaoticky strukturované společnosti bez přítomnosti obecně sdílených nezpochybnitelných hodnot je definice umění nemožná. Patrně však takovou definici nebylo možné vytvořit nikdy, jen se jí dalo více či méně přiblížit.

V bývalém socialistickém Československu existovaly oficiální komunistické noviny – Rudé právo – o kterých se říkalo, že pravda leží přesně v opaku toho, co sdělují. Možná že podobně je to se současným uměním. Možná leží na opačné straně, než ho hledáme. (A ta opačnost se stále stěhuje.) Možná že je výsadou bohů, kteří nám jen občas dají pocítit jeho sílu. A možná že si jen namlouváme, že umění někde spatřujeme, abychom si tak dodali důležitosti. Zdá se mi důstojnější přiznat, že se nám umění vymklo ze srdcí i mozků a nevíme si s ním rady. Tohle jediné mi připadá jako důkaz jeho existence a potřebnosti.

Poznámky

1) Titulek volím záměrně v němčině, protože v tomto jazyce má nejvíce významů.

MILAN KNÍŽÁK O SOBĚ

Narodil jsem se 19. dubna 1940 v Plzni. Bydleli jsme v Blovicích, kde otec učil na měšťanské škole. V pětačtyřicátém odešel na výzvu vlády učit do pohraničí do Mariánských Lázní, kde jsem také začal chodit do školy. Matka byla úřednice. Maturoval jsem v roce 1957 a byl přijat na Vysokou školu pedagogickou, obor výtvarná výchova-ruština. Chtěl jsem však malovat. Tato škola byla kompromisem mezi mým a rodičovským přáním a důsledkem nepřijetí na AVU. Ruštinu jsem zanedbával, a tak jsem byl nucen po semestru odejít. Udělal jsem zkoušku na přípravku Akademie výtvarných umění. Romantičnost, bezuzdnost, divokost byly příčinou mého předčasného odchodu před ukončením roku. Pak 28 měsíců vojenská služba. Po ní pomocným dělníkem v PKOJF. Samostudium. Přijat na AVU. Tam jsem se setkal s leností, pohodlností v myšlení a záměrným odmítáním myslet, a to i u pedagogů. Došel jsem v samostatné práci dál. Žádný profesor mě nechtěl vzít do speciálky. Tak jsem zase, ač nerad, odešel. Našel jsem si práci jako uklízeč mosteckých věží Karlova mostu.

V roce 1965 jsem byl přijat do Svazu československých výtvarných umělců. To jsem měl již za sebou práci, která našla odezvu hlavně v zahraničí. Byl jsem pozván do USA, kam jsem se dostal až v roce 1968, kdy mi byl vydán pas. Později jsem studoval rok matematickou analýzu na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Obdržel jsem řadu cen a stipendií. V letech 1990–1997 jsem působil jako rektor Akademie výtvarných umění v Praze, kde jsem stále vedoucím pedagogem. Učil jsem i v zahraničí. Od r. 1999 jsem generálním ředitelem NG v Praze.

V totalitním režimu jsem byl asi 300krát zadržen, perlustrován a krátkodobě vězněn policií. Několikrát řadu měsíců ve vyšetřovací vazbě. Odsouzen pro nepřekažení trestného činu zběhnutím, napadení policistů (to bylo ve Vídni 1968) a poškozování zájmů republiky v zahraničí. Od r. 1966 jsem byl evidován jako nepřítel státu. Poslední má zakázaná výstava měla proběhnout v listopadu 1989.

Uspořádal jsem více než 150 samostatných výstav a zúčastnil se stovek společných téměř po celém světě. Vydal jsem desítky knih a katalogů. Několik hudebních nosičů. Jsem stále pošetilý.

Prof. Milan Knížák, Dr. A.

STUDIUM:

  • Základní a střední škola – mariánské Lázně

  • Gymnázium – Planá u mariánských Lázní

  • Vysoká pedagogická škola – Praha (vyhozen)

  • Přípravka na AVU při střední grafické škole (Hollarova), Praha (vyhozen)

  • Akademie výtvarných umění v Praze (vyhozen)

  • Matematiko-fyzikální fakulta UK v Praze (odešel po prvním roce)

  • Hudební škola (klavír, trubka, kytara), Mariánské Lázně, Praha

  • doktorandské studium, AVU Praha, 1997–1998

STIPENDIA:

  • DAAD (dostal r. 1974 – uskutečnil r. 1979–1980) Berlín, Německo

  • Barkenhoff 1982–1983 Worpswede, Německo

  • Schloss Bleckede, 1985 Bleckede, Německo

  • Design Werkstatt, 1988, Berlín, Německo

  • Alte Schulhaus, 1989 Preunschen, Německo

  • Akademie Schloss Solitude, 1991, Stuttgart, Německo

CENY:

  • Jiřího Koláře v roce 1977, Praha

  • Grand Prix na V. mezinárodním trienále kresby, 1992, Vratislav, Polsko

  • Medaile Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně za pedagogickou činnost, 1997, Praha

  • Historická pečeť města Plzně, 1997, Plzeň

  • Cena roku za celoživotní uměleckou činnost, „ARTeon“, 2002, Poznaň, Polsko

  • Udělení ceny Nadace Universitas Masarykiana, Brno, 2006

  • Vynikající výrobek roku 2006 kolekce klik New Generation, Design centrum ČR

  • 3. místo v kategorii progresivní technologie / materiál, Mezinárodní veletrh bydlení MOBITEX 2006

UČIL:

  • University of Kentucky, Lexington (přednášel), 1969, Kentucky, USA

  • UCLA Los Angeles (přednášel), 1969, Kalifornie, USA

  • HfBK Hamburk (přednášel), 1983, Německo

  • Profesor international Sommerakademie, 1987, 1990, 1993, 1996, 2003, 2007, Salcburk, Rakousko

  • Rektor Akademie výtvarných umění v Praze 1990–1997

  • Profesor intermediálního ateliéru AVU v Praze 1990 až dosud

  • Profesor Sommeracademie 1991, Berlín, Německo

  • Vitra museum, Workshop 1991, 1992, Weil am Rhein, Německo

  • Profesor Summerakademie Gomera, Kanárské ostrovy, 1995, 1996, 1997

  • Sommer Workshops (Vitra Desing Museum a Centre Georges Pompidou) 1997, Domaine de Boisbuchet, Francie

  • Profesor Ecal école cantonale d’art de Lausanne, 1998, Švýcarsko

  • Generální ředitel Národní galerie v Praze, červenec 1999 – až dosud

  • člen Rady České televize, Praha, ČR

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé

O autorovi

Milan Knížák

* *

Doporučujeme

O konzervování, zelené dohodě i konzervatismu

O konzervování, zelené dohodě i konzervatismu

Michal Anděl  |  30. 9. 2024
Vesmír přináší v tomto čísle minisérii článků, které se zabývají různými aspekty konzervování. Toto slovo má různé významy, které spojuje...
Životní příběh Nicolase Apperta

Životní příběh Nicolase Apperta uzamčeno

Aleš Rajchl  |  30. 9. 2024
Snaha prodloužit trvanlivost potravin a uchovat je pro období nedostatku je nepochybně stará jako lidstvo samo. Naši předci jistě brzy...
Izotopy odhalují původ krovu z Notre-Dame

Izotopy odhalují původ krovu z Notre-Dame uzamčeno

Anna Imbert Štulc  |  30. 9. 2024
Požár chrámu Matky Boží v Paříži (Cathédrale Notre‑Dame de Paris) v roce 2019 způsobil ikonické památce velké škody. V troskách po ničivé pohromě...