Aktuální číslo:

2019/12

Téma měsíce:

Odpady

Eseje

 |  17. 1. 2008
 |  Vesmír 87, 50, 2008/1

Ptát se esejisty, jakže se eseje píší či psát mají, je trochu podobné jako ptát se angorského králíka, jak se vlastně produkuje vlna: oba tak činí a většinou na dané téma neteoretizují – teorie vlnařství i literatury je vyhrazena jiným, na nichž vlna a mnohdy ani eseje nerostou. Poněkud nesměle bych snad začínajícím esejistům radil, aby nezačínali se svou činností před třicítkou – ne že by předtím inteligence a stylistické nadání něco podobného nedovolovaly, ale jakási bazální zkušenost se světem se většinou na univerzitě nepochytá – jen jedna skutečnost je více skličující než vševědoucí a do všeho mluvící stařík: je to vševědoucí a do všeho mluvící mladík.

Téma, o němž esej jedná, je pochopitelně třeba dobře znát, ale v praxi se ukazuje, že řada specialistů kromě ryze odborných textů není schopna vzdělanému čtenáři vysvětlit, v čem spočívá jádro problému a proč se vlastně románskými freskami či pohlavním životem ploštěnek vůbec zabývat – k tomu je třeba určitého odstupu a vědomí nesamozřejmosti vlastního konání. Není vcelku obtížné něco zašmodrchat a vysvětlovat zaumně manýrovaným či technicistním jazykem – kumšt je přiblížit problém jazykem blízkým přirozenému a zároveň nezjednodušit do úplné karikatury. Vždy, když slyším o „školách kreativního psaní“, obcházejí mne trochu mrákoty a vzpomínám si na univerzitní drezúru básníků v bývalém Sovětském svazu – ano, gazel o soudruhu Brežněvovi pak napsali jako když bičem mrská, ale slyšel o nich kdy ještě někdo? Jistý bazální stylistický talent je ovšem třeba trénovat, a to psaním, v našem případě psaním esejů: ideální je, pokud autor není od psaní existenčně závislý a píše jaksi „z vnitřního puzení“ – takovéto eseje bývají nejlepší: živit se námezdní literární činností je podobně tristní obživa, jako prostituce, na niž jsme se omylem dali po nějakém zajímavém milostném zážitku. Rovněž musí začínající esejista vzít v úvahu, že zpočátku nebude o jeho spisy projevovat zájem téměř nikdo, pak semtam někdo a v případě zdárného (či nezdárného?) vývoje budou jeho produkty chtít všichni, byť se ani o chloupek nezlepšily (možná naopak). Je jistě dobře si pro inspiraci číst díla dobrých esejistů, jako byli, ryze namátkou, třeba Octavio Paz či Arthur Koestler, ale denní a periodický tisk raději ne, už v rámci zachování vlastního stylu a myšlenek.

Úděl esejisty, tak jako každé živé bytosti obecně, není lehký a drobná utrpení k němu obecně patří, tak jako třeba i k ploštěnkám či k ministrům. A to ještě lze říci, že žánr eseje se nezdá být v takovém úpadku jako třeba poezie či romanopis, snad proto, že se objevil později – aspoň v našich zemích – a celý cyklus až do vyhynutí ještě neprodělal. Psaní esejů s sebou také nese určitou odpovědnost, která jaksi lpí na vzdělancích obecně – minimálně v tom smyslu, že nemají za každou cenu „sjíždět“ konjunkturální myšlenkové a společenské proudy, mají pokojně a s odvahou (té je dneska třeba jako kdykoli v minulosti) usilovat o to, co se jim jeví jako pravda, a nabádat spíše k nenásilným a smírným řešením, navzdory tomu, že problém vidí ostře. Kdo podporuje nepřátelství mezi etniky, ideologiemi, kulturními okruhy, pohlavími či společenskými vrstvami, beztak vždy latentně dřímající, či kdo vyzývá k násilí na lidech či zvířatech, není esejista, ale veřejný nepřítel a podle toho je třeba se k němu chovat.

Pokud se bude adept držet „kompasu v sobě“, úspěch jej na dlouhé lokte nemůže minout, byť je mu v případě dlouhého čekání těžko uvěřit, že žvást je opravdu krátký a časem pomine jako sníh na slunci.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Stanislav Komárek

Prof. RNDr. et Dr. rer. nat. Stanislav Komárek, Ph.D., (*1958) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie, vztahem mezi přírodou a kulturou a také biologickou estetikou. V nakladatelství Vesmír vyšly jeho knihy Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Hlavou dolů (1999) a rovněž dvě publikace týkající se problematiky mimikry: Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animalis and Plants – Bibliography 1800–1990 (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000). Recenzi jeho poslední knihy Ochlupení bližní: Zvířata v kulturních kontextech (Academia 2011)

Doporučujeme

Recyklace plastového odpadu

Recyklace plastového odpadu

Zdeněk Kruliš  |  9. 12. 2019
Plastové odpady a jejich neblahý vliv na životní prostředí jsou poslední dobou námětem mnoha populárních i populárně- -naučných článků tištěných i...
Odpad, nebo surovina?

Odpad, nebo surovina?

Vladimír Wagner  |  9. 12. 2019
Pokud se ukáže hrozba rostoucí koncentrace CO2 pro vývoj klimatu opravdu tak veliká, jak předpokládají některé scénáře, bude třeba zrychlit cestu...
Modré moře pod blankytnou oblohou

Modré moře pod blankytnou oblohou

Jaromír Plášek  |  9. 12. 2019
Při pohledu na blankytnou oblohu si většina čtenářů určitě vzpomene, že za její barvu může jakýsi Rayleighův rozptyl slunečního světla. V případě...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné