Eseje

Ptát se esejisty, jakže se eseje píší či psát mají, je trochu podobné jako ptát se angorského králíka, jak se vlastně produkuje vlna: oba tak činí a většinou na dané téma neteoretizují – teorie vlnařství i literatury je vyhrazena jiným, na nichž vlna a mnohdy ani eseje nerostou. Poněkud nesměle bych snad začínajícím esejistům radil, aby nezačínali se svou činností před třicítkou – ne že by předtím inteligence a stylistické nadání něco podobného nedovolovaly, ale jakási bazální zkušenost se světem se většinou na univerzitě nepochytá – jen jedna skutečnost je více skličující než vševědoucí a do všeho mluvící stařík: je to vševědoucí a do všeho mluvící mladík.

Téma, o němž esej jedná, je pochopitelně třeba dobře znát, ale v praxi se ukazuje, že řada specialistů kromě ryze odborných textů není schopna vzdělanému čtenáři vysvětlit, v čem spočívá jádro problému a proč se vlastně románskými freskami či pohlavním životem ploštěnek vůbec zabývat – k tomu je třeba určitého odstupu a vědomí nesamozřejmosti vlastního konání. Není vcelku obtížné něco zašmodrchat a vysvětlovat zaumně manýrovaným či technicistním jazykem – kumšt je přiblížit problém jazykem blízkým přirozenému a zároveň nezjednodušit do úplné karikatury. Vždy, když slyším o „školách kreativního psaní“, obcházejí mne trochu mrákoty a vzpomínám si na univerzitní drezúru básníků v bývalém Sovětském svazu – ano, gazel o soudruhu Brežněvovi pak napsali jako když bičem mrská, ale slyšel o nich kdy ještě někdo? Jistý bazální stylistický talent je ovšem třeba trénovat, a to psaním, v našem případě psaním esejů: ideální je, pokud autor není od psaní existenčně závislý a píše jaksi „z vnitřního puzení“ – takovéto eseje bývají nejlepší: živit se námezdní literární činností je podobně tristní obživa, jako prostituce, na niž jsme se omylem dali po nějakém zajímavém milostném zážitku. Rovněž musí začínající esejista vzít v úvahu, že zpočátku nebude o jeho spisy projevovat zájem téměř nikdo, pak semtam někdo a v případě zdárného (či nezdárného?) vývoje budou jeho produkty chtít všichni, byť se ani o chloupek nezlepšily (možná naopak). Je jistě dobře si pro inspiraci číst díla dobrých esejistů, jako byli, ryze namátkou, třeba Octavio Paz či Arthur Koestler, ale denní a periodický tisk raději ne, už v rámci zachování vlastního stylu a myšlenek.

Úděl esejisty, tak jako každé živé bytosti obecně, není lehký a drobná utrpení k němu obecně patří, tak jako třeba i k ploštěnkám či k ministrům. A to ještě lze říci, že žánr eseje se nezdá být v takovém úpadku jako třeba poezie či romanopis, snad proto, že se objevil později – aspoň v našich zemích – a celý cyklus až do vyhynutí ještě neprodělal. Psaní esejů s sebou také nese určitou odpovědnost, která jaksi lpí na vzdělancích obecně – minimálně v tom smyslu, že nemají za každou cenu „sjíždět“ konjunkturální myšlenkové a společenské proudy, mají pokojně a s odvahou (té je dneska třeba jako kdykoli v minulosti) usilovat o to, co se jim jeví jako pravda, a nabádat spíše k nenásilným a smírným řešením, navzdory tomu, že problém vidí ostře. Kdo podporuje nepřátelství mezi etniky, ideologiemi, kulturními okruhy, pohlavími či společenskými vrstvami, beztak vždy latentně dřímající, či kdo vyzývá k násilí na lidech či zvířatech, není esejista, ale veřejný nepřítel a podle toho je třeba se k němu chovat.

Pokud se bude adept držet „kompasu v sobě“, úspěch jej na dlouhé lokte nemůže minout, byť je mu v případě dlouhého čekání těžko uvěřit, že žvást je opravdu krátký a časem pomine jako sníh na slunci.