Za houbami v září

Za příhodného počasí pokračují houbařské žně započaté v srpnu nebo už v červenci – rostou houby všeho druhu, takže si každý může vybrat podle svých znalostí a potřeb.

Z hřibovitých hub začíná růst v značném množství zejména hřib hnědý (Xerocomus badius), v posledních desetiletích nejhojněji se vyskytující zástupce této čeledi, jíž praktičtí houbaři dávají přednost. Hřib hnědý (někde též zvaný hnědák, panský hřib, podborovák, podhříbek apod.) má klobouk 3–12 cm široký, v mládí polokulovitý, později sklenutý až rozložený, na povrchu hladký, za vlhka slizký, světle nebo sytě hnědý. Drobné póry jsou bledé, později žlutozelenavé, bělavá dužnina poraněním většinou jen slabě modrá. Třeň je zpravidla válcovitý až lehce kyjovitý, jemně vláknitý, světle hnědavý, 5–10 cm dlouhý a 1,5–3 cm široký. Hřib hnědý roste velmi hojně od července nebo srpna až do začátku prosince hlavně v jehličnatých a smíšených lesích, zejména pod borovicemi a smrky, a to od pahorkatiny až vysoko do hor. Někdy vyroste tolik plodnic na nevelké ploše, že musíme být velmi opatrní, abychom některé nerozšlápli.

Jinými hřibovitými houbami vyrůstajícími koncem léta a na podzim jsou klouzky (rod Suillus), jejichž společným znakem je u většiny slizkost (kluzkost) pokožky klobouku. Kromě klouzku sličného (viz Vesmír 86, 506, 2007/8) to je např. klouzek obecný (Suillus luteus) a jeho „bratříček“ klouzek zrnitý (Suillus granulatus). Klouzek obecný mívá klobouk 3–12 cm široký, v mládí polokulovitý, pak rozložený, masitý, s pokožkou dobře slupitelnou, mazlavě slizkou, skoro čokoládově hnědou, naspodu klobouku s máslově žlutými póry. Třeň je běložlutavý, dole zahnědlý, 3–9 cm dlouhý a 1–2 cm široký, nese široký blanitý bělavý prsten s hnědofialovým nádechem. Podobný klouzek zrnitý se liší hlavně žlutohnědavým zbarvením klobouku a chybějícím prstenem; oba druhy jsou mykoriticky vázané na borovice. Klouzek obecný roste místy dosti hojně od konce července nebo od srpna až do listopadu v jehličnatých i smíšených lesích, především pod borovicí lesní neboli sosnou, a to od nížiny až do hor.

Znalí houbaři ovšem sbírají i jiné než hřibovité houby. Z lupenatých to je třeba povznesená kráska bedla vysoká (Macrolepiota procera), kterou s radostí sebere snad každý, kdo ji nalezne. Její deštníčkovitý, hnědě šupinatý klobouk dosahuje v době dospělosti 12–25 cm šířky, lupeny naspodu klobouku jsou vysoké, bělavé, třeň je 15–30 cm dlouhý a 2–4 cm široký, příčně hnědě žíhaný, štíhle válcovitý, dole hlízovitě ztloustlý, nahoře s dvojitým, po třeni posunovatelným bělohnědavým prstenem. Mladé plodnice s kulovitě uzavřenými klobouky připomínají paličky na buben. Vyskytuje se od nížiny po nižší hory – jen místy hojněji – v lesích všeho druhu (hlavně na světlinách, ale i na pasekách), obvykle od července nebo srpna do začátku listopadu.

Koncem srpna, v září i později roste především v mladších smrčinách výborný ryzec smrkový (Lactarius deterrimus) – najít ryzce touží snad každý houbař nebo houbařka. Klobouk tohoto ryzce je 3–8 cm široký, v mládí polosklenutý s ostrým, úzce podvinutým okrajem, v dospělosti rozložený, na středu vmáčklý, lysý, okrově červenavě nebo masově zbarvený, místy nazelenalý, naznačeně kruhatý, naspodu se žlutooranžovými lupeny, poraněním zelenajícími. Oranžový třeň je 4–8 cm dlouhý a 1–2 cm široký; mléko na řezu plodnicí je živě mrkvově pomerančové, chuť má škrablavou. Roste – jen místy poněkud hojněji – od pahorkatiny do hor, a to od srpna do listopadu. Najdeme jej ve smrkových nebo smíšených lesích se smrkem, nejčastěji v zatravněných nebo mechatých mladých smrčinách.

Rovněž jedlý, ale méně hojný ryzec borový (Lactarius deliciosus) se odlišuje výrazně kruhatým kloboukem, krátkým třeněm a růstem pod borovicemi. Nejedlý ryzec kravský (Lactarius torminosus) se od obou liší hlavně dlouho podvinutým chlupatým okrajem klobouku a bílým palčivým mlékem.

Z mnoha houbových darů lesa si většina lidí na prahu podzimu nejvíce cení právě ryzce smrkového, který v octovém nálevu je nejen velmi chutný, ale svou barevností lahodí i našim očím.