Meze přibližnosti

Věda rozšiřuje hranice poznání, novinář je od toho, aby se ptal, naslouchal odpovědím, a pak více či méně kriticky referoval o tom, co se dozví. Mezi vědci mu přísluší role posluchače, jenže k jeho řemeslu patří také jistá dávka drzosti. Věda, alespoň její významná část, si zase potrpí na experimenty. Drzost a experiment nejsou tak úplně nesourodé jevy. Ve vztahu k statutárním autoritám pozdního středověku, zejména k církvi, se experimentální vědy ve svých počátcích chovaly zřejmě taky dost drze. Teprve mnohem později začala sama věda připomínat chrám. Získala statutární autoritu, drzým pohledům zdola se však začala jevit podobně podezřele jako chrámový provoz se svými rituály a nesrozumitelným mumláním obřadníků.

Jak odhalit tajemství

Je známo, že jezuité v éře baroka využívali při svých misiích poznatky vědy k ohromování nezasvěcených, aby je přiměli přijmout křesťanství. Například Čína byla počátkem 17. století málem pokřesťanštěna vlivem mechanických dovedností pátera M. Ricciho a astronomických znalostí pátera A. Schalla. Odlišný vztah mezi vědou a veřejností se pokusili nastolit osvícenci – vsadili na lidovou osvětu, encyklopedickou vzdělanost a šíření vědeckého vnímání světa, jež zázraky odmítá, ale snaží se přijít věcem na kloub. Osvícená popularizace věd dosáhla zřejmě vrcholu za pozitivizmu v éře Julesa Verna či Arthura Conana Doyla. O sto let později se ukázalo, že mediálně vděčnější je vědu příliš nevysvětlovat, ale prostě jen žasnout nad senzacemi jako v baroku.

Výdobytky moderní vědy jsou skutečně úžasné, budí nadšení i hrůzu, jenže jejich vědecká podstata veřejnosti často uniká. V denním tisku bývají spíš naroubovány na prastaré zkušenosti, které má lidstvo s magií. Články v novinách dnes obvykle uvozuje fráze „vědci objevili“, která vyvolává představu jakési bytostné odlišnosti vědeckého stavu. Jako by šlo o trochu jiný živočišný druh. Odtud je jen krůček k frázím „vědci zavinili“ nebo „za všechno můžou vědci“. Podobnost s antisemitizmem není jen povrchní: strach z tajných nauk, nesrozumitelného jazyka i písma a z intelektuální převahy, byť třeba jen iluzorní, podněcuje agresivitu.

Na druhou stranu však tajuplná image vědy přináší i příjemnější plody – veřejnost je ochotna na kouzla a zázraky přispívat z rozpočtu spíš než na nějaké nudné bádání. Velice zhruba řečeno, věda dnes bývá prezentována jednak osvícenským, jednak jezuitským způsobem – ten první sází na přístupnost za cenu zjednodušení a profanace, druhý klade důraz na senzace, tím efektnější, čím jsou nepochopitelnější.

Mystika, magie, kybernetika

Vstřícnost k mystice, magii a tajemnu vůbec se ve veřejnosti začal výrazně obnovovat v šedesátých letech minulého století především vlivem alternativních duchovních proudů, jež vzešly z amerického beatnictví, rockové kultury a psychedelických hnutí. Trochu se ovšem zapomíná na skutečnost, že iracionalita byla modernizmu vlastní od počátku – včetně jeho konstruktivistických či funkcionalistických projevů. Tkvěla v extremizmu, redukcionizmu, přehánění. V tomto smyslu se iracionalitě přiblížily i některé způsoby prosazování „vědeckého světového názoru“, především marxizmus. Ilustrativní by mohl být také zásadní spor mezi Sigmundem Freudem a Carlem Gustavem Jungem. Freud se svým způsobem ještě podobal hrdinovi z verneovek, který se pokouší krok za krokem řádně zmapovat neprobádanou divočinu, zatímco Jung jako šaman pěstoval spíš intuitivní vhled do celku. Od šedesátých let minulého století se kultura ubírá víceméně v jeho stopách.

Sám vnímám přitažlivost mystiky a magie v postmoderní éře jako celkem přirozenou reakci na radikální scientizmus předchozího období. Jsem ovšem kulturní redaktor, nikoli vědec, zabývám se víc obrazy světa než snahami o jeho objektivní výklad. Tyto dva přístupy k realitě – umělecké zobrazení a vědecké vysvětlení – nemusí být v rozporu, ba dokonce mohou i splývat (připomeňme například Umberta Eca). Podstatně se však liší tím, co od nich očekáváme a na co klademe důraz. Věrohodnost vědeckého výkladu by měla být prokázána logicky nebo experimentálně, zatímco přesvědčivost uměleckého obrazu vychází z neměřitelných estetických kvalit. Raději řeknu z jeho poezie – což je pojem ještě mlhavější, a proto paradoxně přesnější.

Přesná mlhavost je oxymóron – efektní básnická figura, která bývá často zneužívána nejen v poezii, ale také v žurnalistice. Méně vyhroceným oxymórem jsou i „meze přibližnosti“, jak jsem si dovolil pojmenovat tento esej. Obě formulace pro mne mají maličko kybernetické konotace. Entropie se před nějakými dvaceti lety stala módním slůvkem i pro básníky, kteří se výmluvně hrozili toho, jak se zvětšuje. Nechal jsem si tehdy vysvětlit, oč jde. Když se prý v kavárně posadím k chytrým lidem, dozvím se spoustu užitečných informací, pokud však sedím sám, slyším od vedlejších stolů splývající hlasy, jimž nerozumím. Právě ten šum prý znamená entropii, zatímco každá určitá informace její míru snižuje. S překvapením jsem si uvědomil, jak jsem zvrácený, neboť mi kavárenský šum vůbec nevadí, zatímco přemírou informací se občas cítím přímo utýrán.

Princip škrtu

Uvedený příklad přinejmenším ukazuje, jak se dá vědecký termín, který snad původně pochází z termodynamiky, proměnit v docela soukromou metaforu, jež se v nejmenším netýká výkladu světa, ale pouze obrazně přibližuje intimní duševní rozpoložení. Zároveň však mnohé nasvědčuje tomu, že stejné rozpoložení sdílejí i jiní a že tato metafora má obecný dosah. Například pracuji v novinách, jejichž vedení se už patnáct let snaží produkovat relevantní informace a tím, obrazně řečeno, působit proti „vzrůstající entropii“. Z různých průzkumů se však dozvídáme, že právě tato snaha snižuje naši prodejnost. Týdeník Respekt se prý dá těžko učíst, z článků lze vycítit, kolik daly práce, a na čtenáře z toho padá únava. Úspěšnější jsou noviny s větším podílem šumu, kterými lze jen tak rekreačně listovat. Jako by člověk roztržitě vnímal hlasy od vedlejších stolků, aniž by se jim snažil rozumět.

Nad zálibami čtenářské veřejnosti můžeme naříkat, tím je však nezměníme. Jde spíš o to, jak pro ně určitý artikl, v tomto případě články o vědě, učinit přitažlivější. Sám jsem to zkoušel asi tři roky, kdy jsem v Respektu redigoval rubriku Civilizace. Dodnes se cítím provinile vůči autorům, jimž jsem neurvale zasahoval do textů. V Respektu tehdy platila zásada, že by měl být srozumitelný i čtenářům se základním vzděláním, pokud jsou dostatečně zvídaví, a tak jsem především dbal na srozumitelnost a přehlednost – redukoval jsem cizí slova, zjednodušoval příliš zapeklité formulace, škrtal nadbytečné ozdoby a takové to kolegiální pomrkávání, kterému nezasvěcení nerozumějí. Učinil jsem při tom zajímavou zkušenost. Někdy jsem jeden článek redigoval třeba i dva tři dny, abych jej přiblížil svým představám o srozumitelnosti, ale nenarušil informace ani logickou stavbu. Jenže pak se těsně před uzávěrkou radikálně zmenšil prostor, který byl textu původně přidělen, a já jej musel během několika minut brutálně seškrtat. Stavba se zhroutila, myšlenky na sebe přestaly navazovat, autor se pochopitelně rozhněval, ale šéfové i kolegové, kteří znali všechny tři verze – autorskou, redigovanou i zkrácenou – mne ujišťovali, že teprve ta poslední byla konečně ke čtení.

Pokud měli pravdu, pak tu zřejmě zafungoval princip pars pro toto, kdy zlomek dokáže plnohodnotně zastoupit celek. Odtud je jen krůček k magické formuli Herma Trismegista, podle níž se nejvyšší zrcadlí v nejnižším.

Za pozornost stojí, že princip elipsy, tedy radikální zkratky, škrtu, vynechávky podstatné informace, jež se dá domyslet z kontextu, patří k převratným objevům moderní literatury. Ezra Pound až k nesrozumitelnosti seškrtal Pustou zemi T. S. Eliota, čímž z ní udělal zakladatelské dílo moderní anglické poezie. K zrodu velkého amerického románu zásadně přispěli nelítostní redaktoři, kteří do tisku pustili třeba jen pětinu z toho, co spisovatelé typu Thomase Wolfa nadrásali ve svých chajdách. Tyto příklady pochopitelně neuvádím jako nějaký recept na psaní populárněvědeckých článků. Chci jen v této souvislosti upozornit na pozoruhodný jev, který se týká vnímání textu. Čtenáři asi podvědomě vyžadují tvůrčí spoluúčast, prostor pro vlastní domýšlení řečeného. Zvykli si na klipovitost vizuální kultury. Umějí pracovat s obrazy, třeba i napsanými, ale literárně důkladné rozvíjení témat je zmáhá. U běžných reportáží je zkratkovitost korektní, u referování o vědě však vzniká problém: zjištění podepřené autoritou vědce, potažmo celou institucionalizovanou vědou, si redaktor i čtenář mohou domyslet naprosto chybně.

Věčný bulvár

Doma se v určité vědě může cítit jen specializovaný odborník, ostatním nezbývá než se spokojit s přibližností. Specialisty na přibližnost jsou novináři. V žurnalistice dnes přežívá starý sen o univerzálním vědění, jaký lidstvu zosobnil Leonardo da Vinci a na němž ztroskotal Komenský. Přežívá ovšem v notně zkarikované podobě jakési povšechné vševědoucnosti, která umí celkem snadno předložit hrubý obrys jakékoli výseče skutečnosti, dodat jí zdání věrohodnosti, ale zároveň se na ní dopustit spousty drobných i větších zkreslení, deformací a falešných výkladů, které rozpozná jen někdo zasvěcený. Noviny jsou teoreticky schopny nekonečných korekcí a polemik, postupného vyjasňování všemožných nedorozumění. Přípustné meze přibližnosti tak prakticky vytyčují dopisy pobouřených čtenářů, kteří uvádějí věci na pravou míru, mám ovšem dojem, že jich ubývá.

Tradiční surovinou mediálního provozu jsou fakta, výsledným produktem obrazy, kte ré by měly dráždit zájem „cílové skupiny čtenářů“, jak se říká. Jenže přitažlivost obrazů rozhodně není přímo závislá na množství, přesnosti ani na závažnosti faktů, o nichž informují. Výstupy z nejsledovanějších televizí a nejčtenějšího tisku ukazují, že tím nejžádanějším artiklem je vlastně čirý šum, který pouze vyvolává dojem, že je informací. Zdá se dokonce, že k výrobě nejpřitažlivějších obrazů už nejsou fakta vůbec zapotřebí. Mnohem přitažlivější, zaručeně čerstvé senzace se dají dělat přímo ze šumu. Pokud je ovšem šum takto vyzdvižen, stává se faktem, což dnes můžeme pozorovat nejen na politické scéně, ale také v různých reality show. V jádru jde o nicotnosti, jenže diskurz, který podněcují, není až tak nezajímavý.

Mediální klipy, ať už se týkají VyVolených nebo kandidátů Nobelovy ceny, vytvářejí ucelený, byť do značné míry fiktivní obraz světa v jeho pohybu a vývoji. Závažné informace o vědě se svým tvarem a zpracováním přizpůsobují kontextu. Mají svou mediální cenu, veřejnost po nich dychtí, ale nemá potřebu je namáhavě vstřebávat. Jsme svědky úpadku? Spíš se mi zdá, že nikdy nebylo podstatně jinak.

Mediální aréna je i se svými internetovými kuloáry obdobou antického fóra, na němž se rodily pravzory západní civilizace. I tam se pravděpodobně hovořilo o milostných aférách, atletických hrách a gladiátorských zápasech víc než o vědách a filozofii. A co se týče tehdejších myslitelů, zůstává otázkou, zda se do povědomí nejširších vrstev lidstva zapsali víc svým učením, nebo historkami, které bychom dnes označili za bulvární. Mediální pravdomluvnost ve věcech vědy možná paradoxně spočívá v šumu evidentních omylů, přehmatů a nehorázných přibližností, z nějž na čtenáře vane nízká míra kompetence, zatímco zdání serióznosti znamená v novinách nebezpečný klam.