Ad Jardangy, agúly a manaváry

Pěkný článek, jenže ti lidé, co tam bydleli, k svému životu potřebovali, jak jinak, dřevo. Na topení, vaření, stavby. Proč se svalují všechny změny krajiny, proměna v poušť, jenom na klimatické změny? Jaký podíl na těch změnách má člověk tím, že zlikvidoval všechny stromy a vzrostlé keře v širokém okolí toho původního sídla či sídel? Kolik z toho připadá na prosté vypalovaní porostů například kvůli zvětšení plochy pastvin?

Jaká je souvislost mezi velkými pohraničními pevnostmi v římské době a zničením krajiny pouhou neudržitelnou spotřebou potravin a energie (dřeva) posádkami těchto pevností?

Řečtí bohové věděli velice dobře, proč nechali Prométhea přikovat ke skále.

Autorova odpověď:

Pokud dobře chápu, tak pan Martin Sluka učinil svou poznámku (tedy i její první část) výhradně v souvislosti s dobou římskou. V takovém případě je vidět, že jsem asi nedostatečně zdůraznil své stanovisko ke klimatickým změnám právě v této době, respektive vztah klimatických změn a lidské činnosti. Od středního holocénu byla tato část Sahary již extrémně suchá a o žádném podstatném vlivu klimatických změn na vegetaci tady opravdu nemůže být řeč. Prostě proto, že tu téměř žádná pořádná vegetace nebyla. Jen holá poušť. Snad pouze u pramenů vystupujících na dnech oáz rostlo něco více než ojedinělé xerofilní keříky, ale to byly jen místní průsaky vody staré přes 5000 let.

Člověk tedy nemohl žádnou přirozenou stromovou ani keřovou vegetaci likvidovat, protože tu jednoduše nerostla. Dřevo ale jistě potřeboval. Mnoho dřeva. Řešil to tedy tak, že dřevo dovážel z Malé Asie i z Evropy (cedry a sykomory jako stavební dříví). Nějaké ty akácie a tamaryšky na topení vypěstoval na plochách zavlažovaných důmyslnými systémy studní a podzemních akvaduktů (manavárů). Místně vůbec nejpoužívanějším stavebním dřevem byly kmeny datlových palem. Získávání dřeva a zemědělských produktů (hlavně obilí, révy, fíků, oliv, datlí a různé zeleniny) tu probíhalo za cenu obrovského lidského úsilí. Jakmile toto úsilí jen trochu polevilo, vše se rychle obracelo zpátky v poušť. Organizační a ekonomický úpadek v době rozpadu říše měl za následek opouštění oáz v Západní poušti, a to v průběhu 4. a 5. století. Místní lidé se raději přestěhovali k Nilu, nějaká ta honorace možná i zpátky do Evropy. Zanikaly obchodní kontakty a s nimi i příjmy z produkce luxusních komodit. Zavlažovací systémy již nemělo cenu s obrovským úsilím provozovat. Podzemní rezervoár vody se navíc staletým zavlažováním vyčerpával a prohlubování studní o další desítky metrů bylo příliš nákladné. To byl konec zelených oáz.

Pan Sluka má tedy naprostou pravdu. Za úpadek oáz mohou nikoliv klimatické změny, ale výhradně „lidské faktory“. Člověk oázy zazelenil, ale snaha to byla až příliš titánská. Více krkavců na Prométheova játra!